Dej mi váhu, baroko!

31. srpna 2020

Navzdory současné situaci se letos již podevatenácté uskutečnil barokem inspirovaný festival Theatrum Kuks. Já na něj v pondělí 17. srpna, v den začátku festivalu, vyjela prvně, především kvůli workshopu barokních tanců, který byl součástí festivalového programu. Po návratu můžu s jistotou tvrdit jedině to, že by se festival hraběti Šporkovi líbil – Kuks totiž během něj ožívá jako za jeho doby.

Festival Theatrum Kuks každoročně proměňuje hospitál v místo, které ožívá díky barokem inspirovaným koncertům, divadlu a tvůrčím dílnám, jež jsou rovněž součástí programu. Dílny se letos nesly v duchu tvůrčího psaní s Reném Nekudou a barokních tanců pod vedením Andrey Miltnerové. Pokud tento typ tanců znáte jen z klasických pohádek à la Popelka a představujete si je jako vznešené a jednoduché měnící se řady tanečníků, kteří si čas od času radostně poskočí, jste úplně vedle. V páru jsme tančili jen párkrát, protože většinu času jsme byli sólo na špičkách a trénovali chasé, rond de jambe, padebure nebo por de bras. Barokní tance jsou totiž předchůdcem klasického baletu.

Dílna probíhala od pondělí do čtvrtka, dopoledne i odpoledne, denně jsme tančili přibližně šest hodin. Naším cílem bylo nazkoušet krátké taneční představení, které jsme na konci festivalu předvedli jeho návštěvníkům. Vystoupení vzniklo na motivy Braunových soch s atributy ctností a neřestí, jež zdobí Kuks. Andrea nám ukázala, jak se sochami opravdu stát – jejich nápodoba byla totiž klíčovou složkou našeho vystoupení. Nejdůležitější bylo spirálové zatočení všech částí těla, protože pouhé stronzo nestačilo. Zatančili jsme krátký příběh o pokušení a o tom, jak mu nepodlehnout, a zkombinovali jsme scénický tanec s barokními prvky.

Na dílně jsme nejen tančili, ale dělali i různorodá pohybová, taneční i rytmická cvičení a neustále jsme trénovali taneční pozice. Pro mě byla překvapivě nejtěžší poloha rukou. Většinou jsou pokrčené před tělem, dlaň s prsty musí být natočená směrem ven, palec schovaný, lokty opřené o imaginární polici a záda pěkně rovná. Andrea  nás vždycky zezadu oběhla, dala svoje dlaně pod naše lokty a dokola opakovala „Dej mi váhu!“ (Narodila se v Londýně, takže její čeština byla někdy opravdu roztomilá). Chtěla, aby naše lokty a paže působily pevně a zároveň přirozeně a esteticky. „A záda pořád rovně!“ Je to opravdu dřina! Ani si v duchu nestačím všechna pravidla zopakovat, protože než správně našteluju ruce, kyčle mi ujedou do strany. Občas jsme strávili skoro celé dopoledne jen počítáním rytmu a úplně bez hudby. Když už jsme alespoň nějaké prvky nacvičili a podařilo se nám je spojit, hudba spustila a naše pohyby konečně začaly připomínat tanec.

Cink v refektáři

Na dílnách jsme trávili většinu dne, takže pokud chtěl člověk stihnout všechna představení (v průměru tři až čtyři denně, o víkendu ještě víc) a zároveň jíst, pít, spát, musel se ohánět. Představení se někdy konala i mimo Kuks, například v nedaleké Žirči a Vlčkovicích, které jsou v docházkové vzdálenosti od hospitálu. Bála jsem se, že se na některých vystoupeních budu nudit – nejsem odborník na baroko a nikdy jsem několik hodin v kuse neposlouchala Händla nebo Adama Michnu z Otradovic. Ale díky atmosféře festivalu, výkonům všech souborů a mnohdy i místům, kde se některá vystoupení odehrávala (často se jednalo o netradiční prostory, jako například refektář, nádvoří hospitálu nebo hrobka hraběte Šporka), se člověku zalíbilo i to, co by ani nečekal.

Program byl často barokem pouze inspirovaný (představení Lov například dobře souznělo se Šporkovou zálibou), takže se otevřel prostor i scénickému tanci, extravagantním kostýmům a scéně, například inscenace V borůvčí, ve které se pod dohledem Amora na paloučku v lese tanečně-pantomimicky navzájem dvoří čtyři nazí herci. Každá z postav je nějak typologicky vyhraněná: ležérní frajírek, jež si myslí, že svede každou ženu, dívka, která je neustále do někoho zamilovaná (ale bez odezvy), žena-bohyně, po níž šílí každý muž, a rozpačitý moula. Za doprovodu Amorovy živé hudby začíná boj: zvítězí ve vztazích pudy, nebo racionalita? Divoké, ale obdivuhodné taneční kreace podnítily k přemýšlení, jestli lidské vztahy kvůli pudovosti i končí. Diváky pak uklidnil šťastný konec (ze čtyř na první pohled naprosto odlišných postav se stanou dva dokonalé páry).

Další z novodobě pojatých představení byla opera La Psiche od Carla Agostina Badia v provedení Enseble Damian. Příběh o princezně Psýché, která svou krásou rozžhavila doběla bohyni Venuši, byl inscenovaný v duchu beach party s karikovanými antickými postavami – nosily například zlaté plavky, nafukovací křidélka nebo kosatku podpaží. Nastudování opery vzniklo pod vedením Tomáše Hanzlíka, který odmítl tendenční ztvárnění pohádkového příběhu, a vykrystalizovalo tak dynamické představení. Mistrné zacházení zpěváků s hlasem  (například při zpěvu Venuše v podání Doroty Grossové se člověku ježily chlupy na rukou)  doprovodil šestičlenný orchestr na soudobé (housle, violoncello) i barokní (theorba, druh velké loutny, cembalo) hudební nástroje. Vzhledem k excelentním výkonům, citlivému zapojení barokních gest a figur a vnímavému propojení celku se současností se pro mě La Psiche stala vrcholem festivalového programu.

Na rozdíl od extravagantního V borůvčí a La Psiche odehrála Capella Ornamentata v refektáři Kuksu klidný a tradiční koncert hudby ze 17. a 18. století. Soubor hrál na typické barokní nástroje, jako jsou například teorba, cink (kříženec trubky a flétny) nebo dulcian (předchůdce fagotu), a vystupující na sobě neměli ani plavky, ani listí, ale elegantní oblečení souznící s povahou večera. Když se člověk zaposlouchal do hudby, všiml si, že si nástroje mezi sebou povídají, přebírají melodii, a znalci mohli poznat i basso continuo – způsob realizace harmonie skladby. Koncerty v podobném podání (dále například Barokování vol. 2: Jezuitští misionáři a jezuité v Čechách) člověka příjemně zklidnily, donutily ho během nabitého festivalu konečně zpomalit a jen tak se zaposlouchat do jemných tónů. Z festivalu jsem odjela už v sobotu ráno (poslední představení a prezentace literární dílny se odehrály až v neděli) se splněnými očekáváními, které jsem před festivalem měla. Díky každodennímu tréninku jsem schopna alespoň napodobit základní pozice a kroky barokního tance. Program byl pestrý, střídaly se koncerty, divadla, dílny a výstavy, takže bylo pořád co dělat. Ve festivalovém baru BarOko z důlku dělali tu nejlepší rakytníkovou limonádu, tudíž byla naplněná i touha po dobrém pití, a bydlení v samotném hospitálu mě nabilo inspirující energií, protože symbióza bylinkové zahrady, velkolepého nádvoří a majestátnost samotného Kuksu, je krásou nevídanou.