Proč musí být žena pokaždé osudová?
října 2020
Femme fatale je spojení pevně ukotvené nejen v krásné literatuře, ale i jako obecnější kulturně konstruovaný ideál, jemuž by měli muži podléhat a ženy se jím snažit stát. Proč mají ale někteří historikové a především autoři populárně-naučných publikací tak silné nutkání používat tuhle idealizaci i jako povinnou charakteristiku významných žen?
Představě osudové ženy „naplněné fyzickou až mystickou přitažlivostí“ se obšírně věnuje ve své dizertaci Patricie Ebelová. Sleduje vznik tohoto ženského ideálu ve spojení s mytologickými bohyněmi i náboženskými ikonami a ukazuje, že je pevně spojen s lidskou potřebou se co nejvíc vyhýbat rutině a obyčejnosti – člověk jednoduše touží po tom být neustále okouzlen.
Zcela příkladným obrazem snahy o okouzlení je v českých populárně-naučných vodách pořad Českého rozhlasu Osudové ženy. Každý díl je věnován konkrétní „zapadlé“ ženě z české historie – již je ovšem evidentně žádoucí představovat ne skrze přínos či profesní činnost, ale skrze popisy vzhledu, počet dětí i milenců a soukromý život obecně. To navíc podporují krátká dokudramata. Fiktivní dialogy, jimiž je každý díl prokládán, jsou zcela nemístné. Vznikají z inscenovaných deníkových zápisů, cizích zapsaných vzpomínek nebo i formou zřejmě čisté fabulace, která nemá s reálnou osobností nic společného. Jejich zapojení do jednotlivých dílů má pravděpodobně, společně s dobovou hudbou, zejména nastínit požadovanou atmosféru. Vedle toho ale napomáhají také utváření povrchního (a zcela irelevantního) portrétu diskutované ženy.
Krása, muži, mateřství
V rámci představování žen z české historie navíc autoři pořadu systematicky využívají genderových stereotypů spojených s tradičním ženstvím a vztahem k mužům. Už název Osudové ženy implikuje potřebu další osoby, pro niž se mohou tyto ženy osudovými stát. To podporuje i časté používání spojení femme fatale – Věra Jirousová jako „femme fatale undergroundu“, Vladimíra Čerepková jako „česká beatnická femme fatale a Arthur Rimbaud v sukni“ či Ludmila Macešková (píšící pod pseudonymem Jan Kameník) s titulkem „Femmes fatales a královna české poezie Jan Kameník“.
Vytváření obrazu svůdné osudové ženy je v pořadu prohlubováno také explicitními odkazy ke vzhledu – Viola Fischerová je tak například charakterizována jako „okouzlující, přirozeně krásná, magnetizující“. Dovršen je pak na základě vlivu konkrétních žen na okolní muže:
Čím ho oslovila, když byla o 20 let starší?
Byla zralá žena, ale měla v sobě pořád ještě přitažlivost, řekla bych nejen fyzickou, ale i poetickou.
Nejvýrazněji se tahle stereotypizace odráží v úvodech pořadu, které stručně přibližují ženu, jíž se konkrétní díl věnuje. Například rozhovor s Radimem Kopáčem o Honze Krejcarové je zahájen shrnutím: „Měla každé oko jiné barvy, šilhala. Údajně měla za svůj život přes sto milenců a milenek. Psala básně i prózu. Byla proslulá svým nespoutaným životem.“ Zakončen je potom podobně jako v případě Vladimíry Čerepkové:
Jak je možné, že Honza okouzlila tolik mužů?
Právě tím iracionálním kořenem, jak už opakovaně řečeno, realitu, všecko rozumové odmítala. Možná nevyhovovala nějakým představám o ideální ženě, pokud jde o nějaké modelové typy. Rozhodně to nebyla krásná žena, ale měla vysokou inteligenci, měla ohromné charisma. […] Měla v sobě iracionalitu jako hnací motor. A to, co je nezbadatelné, je věčně atraktivní.
Vedle otázky obecné atraktivity spisovatelek pro jejich mužské okolí se pořad zaměřuje také na další otázky z osobního života spojené se stereotypy a ženskou sférou soukromého prostoru. Do popředí vystupuje téma manželství a především mateřství. Jednotlivé díly pořadu představují plynutí života a jako klíčové události se objevují (hned po dětství) právě životní partneři, manželství či rozvody.
Kdo byl jejím vyvoleným?
Společně s nimi jsou pak tematizovány děti. A to ať už jako stereotypní vyvrcholení ženského života („Její štěstí konečně vrcholí, když počátkem roku 1928 ve svých 32 letech konečně čeká vytouženého potomka.“), nebo jako překážka v uměleckém působení („V roce 1975 se Švankmajerovým narodil syn Václav […]. Dokázala Eva skloubit roli matky a tvůrkyně?“)
Jak nemluvit o ženách
Naprosto schematickým příkladem portrétu autorky zaměřeného na její osobní život je díl pořadu věnovaný femme fatale české avantgardy Marii Majerové. Úvod upozorňuje na rozpor avantgardní tvorby a pozdějšího obrazu socialistické spisovatelky a připojuje charakteristiku její osobnosti: „Byla smělá, tvrdohlavá a toužila po vzdělání. Milovala muže a bojovala za práva žen. Měla prý ráda děti, ale vztah s vlastním synem byl komplikovaný.“
Hlavní strukturu celého portrétu určuje vztah s partnerem a později manželem Josefem Stivínem a také milenecký vztah s Františkem Gellnerem (a později také manželství se Slavobojem Tuzarem). Interakci s těmito postavami jsou věnována i vložená dokudramata. Koneckonců zkoumání života spisovatelky na základě milostných vztahů místo profesních úspěchů není českému literárnímu rybníčku nijak cizí – stačí obrátit pozornost k Boženě Němcové, s níž jsou vedle Babičky pevně spojeny i seznamy milenců.
Čtěte také: O boji proti ženské onanii a jiných běsech
Přestože v portrétu Marie Majerové zaznívají také zmínky jejích emancipačních snah i pokusu vymanit se z role definované genderovými stereotypy, základem zůstává osobní život. Toto směřování navíc podporuje vedle moderátorky (a jejích otázek na soukromí Majerové) i hostka pořadu Dana Hůlová Nývltová klišovitými výroky ohledně romantického setkání s manželem či přeměny ženy v matku – což je pravděpodobně nejzásadnější událost v životě spisovatelky.
Povinnou třešničkou je zmínka o vzhledu, aby tak mohla být Majerová osudová nejen pro partnery a syna, ale také pro své širší (a nejlépe veřejně známé) okolí. Z pamětí Jaroslava Seiferta zaznívá: „Pokud se pamatuji, mnohý muž vzhlížel k ní překvapivým pohledem. Byla opravdu neočekávaně krásná.“
Přestože si pořad Osudové ženy vytyčil úkol představit významné ženy z (nejen) české historie, naplnit se mu ho nedaří. Hlavním problémem totiž je, že se posluchači nedostává žádných informací, jež by měly alespoň nějakou hodnotu. Místo populárně-naučného účelu tak plní pořad spíš funkci zábavního varieté, které poskytne pikantnosti o vágně známých jménech (případně o drahých polovičkách známých mužů). Nejdůležitější je očividně předat oddychový zážitek zaprášené historické éry, o níž si rádi nostalgicky poslechneme nad nedělním odpoledním čajem. Včetně románků, žoviálních poznámek, okouzlujících žen a sem tam nějaké té střídmé a rozumné dávky „feminismu“, aby se neřeklo. A pořad o významných ženách, který měl v českém prostředí (a obzvlášť v rukou Českého rozhlasu) rozhodně potenciál být něčím přínosným, tak nakonec zůstává pouze odstrašujícím příkladem, jak s takovými ženami, jejich osudy a díly rozhodně nezacházet.
Problematice pořadu Osudové ženy se věnuje také souběžně vycházející autorčin text na e*foru Institutu pro studium literatury, který otevírá obecnější otázku přístupu k ženám, a zejména spisovatelkám v české historiografii.
