Takhle se přece nedá žít

5. října 2020

Pre-apokalyptická dystopie Kláry Vlasákové Praskliny tematizuje celou řadu takzvaných aktuálních problémů, od klimatických změn po automatizaci práce, především ale zkoumá naši neschopnost představit si svět, který je jiný.

Praskliny není snadné žánrově zařadit. Pokud bychom je označili za sci-fi, skočili bychom autorce tak trochu na špek, přestože jde o příběh setkání s nezemským objektem situovaným do blízké budoucnosti. Tím je záhadná světélkující bílá koule, která vyvolává ve společnosti zmatek a stává se katalyzátorem osobních a spirituálních krizí jednotlivých postav i společenských institucí světa útlého románu.

Jakákoliv snaha společnosti o hledání původu či funkce koule je líčena jako nejen neplodná, ale přímo absurdní. O nic lépe než novináři a vědci si však nevedou ani náboženští vůdci či jednotlivci, ve kterých koule vyvolává silné mystické puzení. Věta „A koule zůstávala stejná, ke všemu zcela netečná“ se opakuje jako refrén v průběhu celého románu a vysmívá se stejnou měrou postavám příběhu i čtenářským očekáváním. Ani „vědecký“, ani „fantastický“ přístup není odměněn.

Není náhodou, že hlavním fantaskním prvkem Prasklin je právě bílá koule, nejabstraktnější možné zjevení, tvar, který je absencí tvaru, barva, jež je abstrakcí barvy. Selhání imaginace je jedním z klíčových témat knihy.

Mezi něcismem a krvavou obětí

Román je plný různých „něcismů“. Jednotlivé postavy si nezřídka uvědomují, že se jedná o prázdné floskule, nejsou ovšem schopny přijít s čímkoliv lepším. Sekta Kazatelů, která v reakci na zjevení koule ve světě Prasklin vznikne, slaví se svými nicneříkajícími promluvami úspěchy v televizních přenosech a na korporátních školeních.

Jeden z hrdinů knihy, Oto, například v momentu vyvrcholení osobní krize vypráví svému synovi o možnosti překonání všech překážek, o svobodě, která se manifestuje ve chvíli, kdy člověk udělá něco, co nesmí. K jakému kroku vzdoru se Oto, dospělý muž a otec od rodiny, odhodlává? K lezení na strom.

Román prostřídá značné množství vypravěčů (ústřední místo je věnováno pětičlenné rodině a jejím blízkým, příležitostně ovšem přebírají vypravěčskou funkci i bezejmenné postavy, jež s protagonisty pojí pouze krátké setkání), tato zoufalá, abstraktní a nenaplnitelná potřeba změny je jim společná všem.

Kromě vyprázdněných ezoterických řečí, závislosti na psychofarmakách a řízených tripů pro manažerskou třídu – samozřejmě za účelem hledání inovací – nabízí Vlasáková ještě jednu možnost kontaktu s mystikou. Napříč románem se objevuje motiv oběti, a to v různých podobách; od zvířecích obětí jako doslova primitivistické odpovědi na civilizační krize přes navozování transu sebepoškozováním až po různé formy sebeobětování pro milované osoby. Vlasáková ale málokdy ukazuje úlevu, která po momentech vytržení přichází, a ti, pro něž se někdo obětoval, se hroutí pod náloží viny. Tíhnutí k oběti jako řešení spirituální krize se tak stává jen dalším druhem selhání imaginace; jako by si postavy nedokázaly představit jinou cestu ven než skrze utrpení.

Zcizení jako vypravěčský nástroj

V diskusích kolem Prasklin je opakovaně tematizovaná otázka jejich českosti. Jan Bělíček v doslovu tvrdí, že kniha „české prostředí překračuje“, zároveň ale zdůrazňuje napojení knihy na místní realitu. Vlastnosti, které Bělíček souhrnně pojmenovává jako „esenci postkomunistické psýché“, s výše zmiňovanou krizí imaginace do značné míry souvisí. Popisuje například neukotvenost a jistou bezcílnost vedoucí k odevzdanému přijímání svého osudu či individuální neurózy jako hlavní projev frustrace z krutého společenského řádu. Přístup ke spiritualitě román přesouvá pevněji do české mentální krajiny. Těžko si představit touž zmatečnou, vágně ezoterickou reakci na zjevení nezemského objektu například v Polsku nebo na Slovensku.

Jiné formy místního ukotvení text neobsahuje. Pojmenované zůstává pouze místo zjevení koule, Farská louka. Svět Prasklin je abstraktní, popisy neumožňují jakoukoliv vizualizaci. Postavy s výjimkou ústřední rodiny a několika jejích blízkých nemají jména, pouze označení profesí, např. Ředitelka, Učitel, Manažer – a to i v kapitolách, v nichž zastávají úlohu vypravěče.

Toto zcizení odpovídá psychickému rozpoložení vypravěčů. Ti vesměs mají svou perspektivu výrazně zabarvenou depresí, úzkostí anebo různými formami vyčerpání. Jako by neměli sílu čtenáři zprostředkovat barvitější obraz života kolem sebe. Tato strohost či konceptuálnost nesená neurózou se projevuje i na charakterizaci jednotlivých postav, definovaných často spíše svými patologiemi než jinými povahovými rysy.

Nejprokreslenějším aspektem světa Prasklin tak zůstávají hypertrofované verze problémů, které známe velmi dobře ze současného světa. Krajina je definovaná pouze skrze důsledky klimatických změn, pracovní život jednotlivých postav je prezentován výhradně skrze koláže pozdně kapitalistických absurdit, stavy vyvolávané psychofarmaky mají prominentní pozici jak v prožitcích, tak v charakterizaci postav.

Čtěte také: Only ’90s Kids Will Remember

Právě tyto jevy jsou jediným časovým ukotvením knihy, jejichž prostřednictvím je román situován do budoucnosti. Nepochybně i důraz na veskrze globální fenomény vede k pocitu světovosti, který román evokuje. Fragmentární forma vyprávění, absence vypravěčského oblouku či katarze, abstraktní svět a jistá psychologická plochost postav fungují – jak by nejspíše řekla postava Ředitelky – v synergii.

Příliš skrytá naděje

Nabízí se otázka, do jaké míry je bytostný pesimismus Prasklin čtenářsky únosný. Celková bezútěšnost se zdá být ne vždy žádoucím důsledkem již zmiňovaného nepříliš hlubokého psychologického prokreslení postav. V ději lze nalézt prostor pro optimismus; postavy se mají upřímně rády, pečují o sebe, a to nad rámec biologické rodiny či partnerských vztahů. Vypravěčský styl ovšem neumožňuje čtenáři z podobných momentů čerpat úlevu, podobně jako ji nemůže plně prožít osoba procházející depresivní epizodou.

Podobně dvojsečná je práce s humorem. Toho je román striktně vzato plný, ne vždy je ale prostředkem úlevy jako v případě, kdy jedna z ústředních postav zažívá takřka spirituální vytržení ze setkání se vzducholodí, o níž se posléze dozvídá, že byla reklamním nosičem. Podobně hořkosladký efekt mají i satirické kapitoly věnované vypravěčům z manažerské třídy. Nadhled, který poskytují, splývá se zcizením přítomným ve zbytku knihy.

S otázkou, zda není utrpení zobrazované v Prasklinách samoúčelné, je třeba být opatrný. Na prózu, jež klade důraz na témata, o nichž se v současnosti vedou politické boje, mohou být automaticky kladeny nároky aktivizovat, nabízet naději, nebo dokonce „řešení“. Praskliny nabízejí paradoxní útěchu v zobrazování neudržitelnosti současného systému. V rozhovoru pro česko-německý časopis JÁDU Vlasáková uvádí, že motiv prasklin pro ni znamená „především, že jiný svět je možný“. Snad dokonce i nutný, chce se dodat po přečtení knihy.

VLASÁKOVÁ Klára: Praskliny. Praha: Listen, 2020, 232 s.