Hájíček se s venkovským románem stahuje do hlavního města
7. srpna 2020
Po čtyřleté románové odmlce navazuje Hájíček svou novou knihou, opět vydanou v nakladatelství Host, na cyklus „volné trilogie morálního neklidu“. Očekávání knihy nyní již zavedeného autora ještě posílil odklad vydání vynucený všeobecnou krizovou situací. Román Plachetnice na vinětách má v sobě mnohé ze svých předchůdců, zejména věčné hájíčkovské téma vykořeněnosti jedince, který odešel žít z (jihočeské) vesnice do města. Tentokrát je hlavní hrdinkou Marie, docentka literatury v Praze, která se na venkov vrací pomoct své sestře s péčí o stárnoucí rodiče.
Hájíček debutoval v roce 1998 povídkovou sbírkou Snídaně na refýži, do vydání románu Selský baroko (2005) však zůstával relativně v ústraní. Selský baroko, navazující na přerušenou tradici venkovských románů a reflektující dějinné křivdy, vyneslo Hájíčkovi cenu Magnesia Litera za prózu a značný čtenářský ohlas. Zde Hájíček zjevně nalezl funkční schéma, poněvadž s několikaletými rozestupy následovaly romány Rybí krev (2012) a Dešťová hůl (2016) založené na podobném půdorysu. Všechny tři knihy tematizují napjatý vztah mezi městem a vesnicí, rodinné spory spojené až s detektivním pátráním a křivdy, které se vztahují k současnosti a mají na ni menší nebo větší dopad. Hlavní postava je vždy člověk balancující mezi světy vesnice, ze které pochází, a města, v němž žije nyní, navíc obvykle i vysokoškolsky vzdělaný.
Knihy byly zpětně nakladatelstvím označeny jako „volná trilogie morálního neklidu“, což média okamžitě převzala. Toto označení je ovšem v lecčems problematické a bortí se pod tlakem Hájíčkovy tvorby z minulosti i ze současnosti. Jak si všímá ve své recenzi na Plachetnice pro A2larm Milan Pavlovič, o trilogii se mluvilo již po vydání sbírky povídek Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku v roce 2014. A stejně tak by se dal do této série zahrnout i nejnovější Hájíčkův román – a vlastně velká část jeho dosavadní tvorby. Jediným opravdu výrazným vybočením z linky jihočeských příběhů byla kniha pseudohaiku Muž na pokraji vzplanutí, která vyšla minulý rok jako bibliofilie. V kontextu problematičnosti Hájíčkovy venkovské „trilogie“ tak vyvstává otázka, zda Plachetnice na vinětách přinášejí do schématu vytyčeného předchozími romány něco nového, anebo jde jen o recyklaci.
Variace na téma okořeněná literaturou
Hrdinkou Hájíčkovy nové prózy je tentokrát čerstvě rozvedená docentka angloamerické literatury na pražské filozofické fakultě, motiv intelektuální propasti mezi ní a její rodinou na jihočeském venkově je tak maximálně vytěžen. Zdravotní stav Mariiných rodičů se začne se začátkem románu rapidně zhoršovat, Marie se proto rozhodne pomoct své sestře Veronice s péčí o rodiče a pravidelně dojíždí na jih. Podobně jako v Dešťové holi a obzvlášť v Rybí krvi je návrat hrdiny na rodný venkov angažovaný: zatímco Zbyněk v Dešťové holi se jede zastat své někdejší kamarádky a přítelkyně ve sporu o pozemky a Hana v Rybí krvi bojovat za existenci své rodné vesnice na mapě, Mariin návrat je komorní, angažuje se pouze v rámci rodiny. V Plachetnicích na rozdíl od předešlých děl chybí jakákoliv reflexe společenského či sociálního napětí. Přitom se román – škoda že jen letmo – dotýká současných společenských témat jako stáří, sucho nebo gentrifikace měst (Český Krumlov). Všechno naneštěstí končí u konstatování, byť více či méně nepříjemného a palčivého.
V Plachetnicích pokračuje Hájíček ve směřování načrtnutém Dešťovou holí: přestože je vyprávění stále ve třetí osobě, opět je věnován značný prostor introspekci hlavní hrdinky a jejím vzpomínkám. Mariina profese slouží především k napnutí intelektuální propasti mezi ní a ostatními postavami na maximum, její akademická kariéra ji více neurčuje a většinou se omezuje na klišovitou lásku ke knihám a pár hozených jmen angloamerické literatury (Marie překvapivě působí jako naivní čtenářka), přičemž literární odkazy korunuje motiv „shakespearovské lásky“. Milostná linka, ač poměrně dominantní, je velmi málo uvěřitelná a plytká, spíše připomíná červenou knihovnu, navíc erotice se Hájíček zcela vyhýbá. Slibovaný „románek“ z anotace je ostatně vcelku krátká epizoda ilustrující Mariinu krizi středního věku. Docentka literatury se až na profesi nevymyká „obyčejnosti“ pražské, sice rozvedené, ale zajištěné ženy s odrostlými dětmi: chodí běhat nebo na jógu, tráví spoustu času v kavárně a s kamarádkami. Pole pro identifikaci se zdá být široké, alespoň pro cílovou skupinu čtenářů, která tentokrát zahrnuje zejména ženy. Uvěřitelnost se však nepojí automaticky s naléhavostí, postava Marie je sice srozumitelná, ale totálně tuctová. I vzdálenost mezi čtenářem a Marií tak zůstává bez konce. Ke čtenářské vstřícnosti nicméně přispívá strohý styl psaní (osekaný popis postav a prostředí na dřeň, účelné dialogy) a předvídatelnost děje – snad až na milostný happy end, který působí jako odmávnutí v románu nadnesených problémů do větru.
Neuchopitelné propasti mezi lidmi
Po rozvodu s byznysmenem Lubošem tíží Marii hlavně samota, dospělá dcera už bydlí s přítelem jinde, navíc je na studijním pobytu ve Vídni. Marie touží po změně prostředí, což jí částečně vyplňují letní prázdniny na jihu a románek s dvacetiletým knihkupcem. Okolnostmi vynucený návrat do rodné vesnice se nenese v duchu idyly, Marie ani nemá pomyšlení na to, že by se tam, byť jen na léto, usadila. Krátkodobě bydlí v Českém Krumlově a do nedaleké rodné vesnice dojíždí, stejně jako její sestra Veronika s manželem – ti ale jen ze sousední vesnice. Mariino rozpolcení mezi světy města a vesnice není drásavé jako u předchozích děl. Hlavní hrdinka nepochybuje o svém rozhodnutí, srovnává ale svou pozici se situací své sestry a zejména její někdejší kamarádky, oběma – z pohledu Marie – bezpečně zabydlenými na venkově a v manželství.
Čtěte také: Z rodinného hnízda není kam uletět
Ústřední otázka románu se soustředí na nemožnosti komunikace mezi lidmi, nicméně motivace jednotlivců, které jsou zdrojem neporozumění, zůstávají zahaleny v až nepochopitelně tajemném oparu. Mariino detektivní pátrání po původu křivd i přátelství v minulosti končí náhle, ani ne ve slepé uličce, prostě vyšumí. Napětí mezi světy města a vesnice ilustruje motiv vztahu k půdě: kromě toho, že se Mariini rodiče odmítají odstěhovat z domku do bytu v Krumlově, kam je z praktických důvodů tlačí Veronika s manželem, je v románu i scéna s motorovými pilami, v níž otec vyžene stavaře a přivede muže se sekerami. Jestliže Hájíček bývá ceněn pro realističnost svých próz, tohle je už na hraně pravděpodobnosti a působí to nanejvýš uměle.
Zdánlivě nejslibnějšími momenty jsou ty, které různými způsoby tematizují propasti mezi lidmi. „Vzdálenost mezi lidmi může být bez konce,“ hlásí knižní přebal. Žádné přiblížení není úplné, natož trvalé, a navíc dynamika vztahů bývá nevyzpytatelná a neuchopitelná. V Plachetnicích však vztahy, stejně jako postavy, nejsou nijak komplexní. Hájíček omezuje psychologii postav na dvě až tři charakteristiky a každá postava slouží v textu své funkci. I zdánlivě náhodný důchodce pouštějící draky na bývalém letišti v Německu má své jasné místo v příběhu. Postavy ani vztahy se vlastně nikam neposouvají a vyprávění plyne – paradoxně vzhledem ke svému komornímu charakteru – zcela po povrchu. Stejně účelové jako rozmístění postav v textu jsou i dialogy, které vždy názorně předvádějí něčí charakteristiku nebo plní schéma příběhu. Nemožnost porozumění tak ilustruje dialog, ve kterém se každý z účastníků baví o něčem úplně jiném.
Minulost už nedoléhá
Pro Hájíčkovu sérii próz je charakteristické načrtávání paralel mezi minulostí a současností a vliv minulých dějů a předků na současníky. Tentokrát je historická linka velmi slabá a její zakomponování do děje je neobratné, Hájíčkovi se nedaří vytvořit silné paralely. Prostor pro vyprávění o minulosti se v Plachetnicích otevírá skrze obrazy, v materiálním slova smyslu: Mariin otec začne zničehonic malovat na prkna obrazy ze svého života, což (doslovně) ilustruje jeho vyrovnávání se s minulostí. Na obrazech se vyskytují jen muži, což kontrastuje s budoucností, kterou v rodu představují pouze ženy, protože Marie a Veronika mají také dcery. „Rodinná tradice silných mužských vzorů“ je evidentně u konce a je jedním z mnoha označujících témat ztráty kořenů. Jakýsi konec „silných mužských vzorů“ značí i přirovnávání mužských postav k dětem, obzvlášť knihkupce, Marií až nepříjemně často přezdívaného blahosklonně „chlapeček“. Hájíčkovi se sice daří do jisté míry zachytit ženskou perspektivu, nicméně pohled žen na muže zde působí prostě stereotypně. Spolu s Mariiným neúspěšným, a především nedokončeným detektivním pátráním tak minulost zůstává nepřístupná a neuchopitelná a vyústěním románu je nevyhnutelná nezbytnost směřování vpřed.
Z Hájíčkovy jihočeské série se jedná jistě o dosud nejslabší dílo: čtenář jím sice propluje svižně, ale jen proto, že Plachetnice jsou uvízlé ve stojatých vodách a naprostém bezvětří, ani jakési vnitřní napětí je nerozkolísá – asi jako tu papírovou plachetnici na vinětách jihočeského rumu. Navíc člověka sečtělého v Hájíčkově tvorbě bude pronásledovat pocit, že tohle už někde četl. Nad současnou knižní produkci tak knihu povyšuje jen zvučné jméno jejího autora.
HÁJÍČEK, Jiří. Plachetnice na vinětách. Praha: Host, 2020. 296 s.
