Aneta Gretzová: Často slýchám, že švec nemůže být žena

11. ČERVNA 2020

Aneta Gretzová (23) je mladý talentovaný švec (označení „ševcová“ se brání kvůli zavádějícímu původnímu významu – žena od ševce). Vzhledem k tomu, že v Česku ani jinde ve světě nelze ševcovské řemeslo studovat, uchýlila se Aneta ještě před maturitou do dílny Erika Martina Lawarta v Myslíkově ulici, kde pracuje už přes čtyři roky. Od loňského podzimu navíc sbírá zkušenosti i u berlínského ševce Korbiniana Ludwiga Heße. V rozhovoru mimo jiné vysvětluje, proč nejsou eko materiály vhodné k ručnímu šití, v čem jsou populární české Vasky problematické, a nezapomíná se zmínit o tom, že není vůbec snadné sehnat dva stejné krokodýly. 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Aneta Gretzova (@gretzovaneta), Kvě 29, 2020 v 7:45 PDT

Čtyři roky se učíš řemeslu v Lawartově dílně v Praze. Co tě přimělo vyjet do zahraničí, konkrétně do berlínské dílny ke Korbinianovi Heßovi?
Už delší dobu jsem uvažovala nad tím, že vycestuji do ateliéru k nějakému ševci. Lákali mě ti, kteří pracují podobným způsobem jako já, je mi příjemný jejich přístup nebo se mi líbí jejich rukopis. Korbinian hledal někoho k sobě, což jsem zjistila náhodou na ševcovském fóru (mezinárodní facebooková stránka pro ševce, pozn. aut.). Když jsem mu psala, nedocházelo mi, že by to mohlo vyjít. A on mi odepsal, ať přijedu.

Je to běžná praxe, jak se dostat do ševcovské dílny?
Záleží na tom, jak je dílna velká. Korbinianova patří mezi ty nejmenší. Momentálně tam jsou čtyři ševci včetně mě. Do větších dílen jsou vypsány i konkurzy, ale nejčastěji se k ševcům tovaryši nebo zkušení ševci dostávají tak, že přijdou, zaklepou na dveře a přinesou boty, které ušili. Posílání životopisů s informacemi, že někdo chodil na designovou školu, v tomhle odvětví nehraje roli. Nikoho to moc nezajímá. Všichni chtějí vidět, jak jsi řemeslně zručný, protože o tom to je.

A je tohle i tvůj případ?
Ne. Já jsem na dveře E. M. Lawarta klepala s prázdnýma rukama a velkou prosbou. Utekla jsem ze školy bez maturity po roce stráveném ve Francii, kde jsem se shodou náhod věnovala celý rok jen krejčovskému řemeslu. Dodnes jsem za to moc ráda. Moje úžasná učitelka Madame Clerc ve mně vzbudila zájem o řemeslo a já se pak už nemohla do klasického vzdělávacího systému vrátit. Zabila bych tím v sobě tu radost a přistoupila na ztrátu času výměnou za kus papíru. Naštěstí mi dal Erik šanci a prostor to zkusit.    

Je Erikova pražská dílna podobná té berlínské Korbiniánově?
Velikostně je to stejná dílna, v Praze jsme dva, občas tři ševci. Korbinian i Erik využívají stejné materiály i podobné postupy, šijí boty ručně a na míru prostřednictvím rámové technologie (konstrukční technologie, při níž se nejprve ručně sešívá vrch s napínací stélkou a pruhem kůže – rámem, a až poté s podrážkou, pozn. aut.). Je to nejrozšířenější výrobní technologie už od renesance, používají ji ševci na celém světě, pokud šijí ručně. Boty pak vydrží pět až dvacet let, samozřejmě záleží na péči. Ale hlavní rozdíl mezi nimi je, že Korbinian nepracuje se žádnými stroji, snad kromě šlapacích šicích strojů. To mě na jeho práci přitahuje nejvíc. Chtěla bych se do budoucna zbavit všeho, co funguje na elektřinu, všech brusek, kosiček, obecně těžkých strojů, protože ve výsledku úplně všechno, co můžeš dělat na strojích, lze dělat i ručně jen pomocí rašplí nebo nožů.

Proč by ses strojů chtěla zbavit?
Protože ti pak zůstane klasický řemeslo v nejčistší formě. Nejkvalitnější boty vznikaly, když lidi neměli k dispozici stroje. Člověk díky nim sice může odvést docela dobrou práci, ale není to stejné. Navíc boty ušitý v ruce jsou nádherný.

ŠIJU, ŠIJU SI BOTIČKY

Co všechno obnáší výroba boty?
V první fázi se s Erikem potkáme s člověkem, kterému boty šijeme. Každá bota je vytvořená na kopytu, což je dřevěná forma. Kopyto má míry nohy konkrétního zákazníka s tvarem špičky, která se mu líbí. Udává tvar boty, takže nejdříve měříme nohy, povídáme si o tom, co má zákazník rád, kam chodí, kam boty bude nosit, co se mu střihově, barevně nebo materiálově líbí, jestli se mu líbí spíš elegantní boty, nebo v nich chce chodit na procházky se psem…

A pak tedy vyřezáváte kopyta.
Buď je vyrábíme úplně od nuly z hrubého dřeva na brusce nebo na kopytářském noži a pak je rašplemi opracováváme do výsledného tvaru, nebo kopytář posílá rovnou hotová kopyta, která pak upravujeme do potřebného tvaru. Lepíme kůži na určitý místa, abychom je zvětšili a podobně. Občas v dílně nohy i odléváme do speciálních ponožek, které jsou namočené do takového sajrajtu. Zákazník si naše navlhčené ponožky nandá na ty svoje, po čase zaschnou a ztuhnou, pak je rozřízneme na patě a na nártu a vylejeme neidentifikovatelnou směsí. 

Co v procesu následuje?
Když máme kopyto, ušijeme na něj zkušební boty. Ty jsou vždycky lepené. Klasická konstrukce – vrch slepený se spodkem. Takhle se běžně vyrábí všechny boty, které nosí 99 procent lidí. Ať už je to Baťa, nebo Vagabond. Zákazník si pro boty přijde, chodí v nich tři až pět dní a zaznačuje lihovkou přímo na botě místa, která ho tlačí, nebo kde mu je bota naopak moc volná. Pak se vrátí, řekne nám, jak se mu v nich chodí a jak se mu líbí, my boty rozřízneme, abychom viděli, jak to všude sedí a nesedí. Boty na míru můžou mít klidně špičatou špičku, aniž by chodidlo deformovaly, jen je o to bota delší. Jedna věc je mít míry, druhá zase že každý je jinak citlivý. Takže podle požadavků znovu upravujeme kopyto a až potom začneme boty šít. Ušijeme vrchy, natáhneme na kopyto, sešijeme s rámem, s podrážkou, postavíme podpatek, upravíme hrany, potom vyleštíme a je to.

Kolik času ti zabere vyrobit jeden pár bot – od chvíle, kdy se se zákazníkem poprvé potkáš, do chvíle, než si je odnese domů?
Standardní doba je devět měsíců. U ručně šitých bot se běžně čeká od čtyř měsíců do tří let. Záleží na konkrétním ševci.

Kolik párů ušijete měsíčně?
Dva. Ale rozdělaných jich máme zároveň třeba až pět. Asi to zní srandovně, když se v továrnách vyrobí jeden pár bot za patnáct minut.

Odkud odebíráte kůži na boty?
S Erikem odebíráme výhradně ze zahraničních koželužen ve Francii, Itálii, Německu, protože ji mají kvalitnější. Dřív bylo Česko díky koželužně Edmunda Trauba celosvětově proslulé a někteří ševci si na ni pamatují dodnes. Během války sice nebyly materiály, ale stále se cenila špičková řemeslná práce. Dnes v Česku existuje ještě pár koželužen, ale kvalita jejich kůže se nemůže rovnat té pověstné staré české. Což teda ani kvalita současné zahraniční kůže.

Jak to, že kůže nejsou tak kvalitní jako dřív?
Jednak kvůli dopování zvířat léky, antibiotiky nebo jiným svinstvem, což zapřičiňuje rozšíření pórů, protože se jejich těla snaží skrz kůži vyplavit ty látky ven. Jednak se už nezabíjí telata-kojenci, což je samozřejmě dobře a jsem pro, ale přichází se tak o nejkvalitnější kůži. Starší krávy mají sice víc kůže, ale není tak kvalitní.

Mluvíš o hovězích kůžích. Pracuješ ale i s reptiliemi?
Málo. Jsou drahé, poměrně těžce sehnatelné a stejně je téměř nikdo nechce nosit. Krokodýlí kůže je ale skvělá, ohromně kvalitní. My používáme kůži z bříška. Díky tomu, že se po nich krokodýli plazí, obsahuje jejich kůže hodně keratinu, a tím je velmi odolná. Navíc skoro vůbec nestárne. Nepředstavuj si ale takový ty kovbojský boty se hřbetem. Když šijeme z krokodýla, potřebujeme dva co nejpodobnější krokodýly, jednoho na levou a jednoho na pravou nohu. To může být občas problém.

Pracujete i s ekologicky šetrnějšími, alternativními materiály?
Neznám žádného pořádného ševce, který by pracoval například s eko kůžemi (syntetický materiál neživočišného původu vytvořený v laboratoři, pozn. aut.). Já se tomu nebráním. Je skvělé, že se lidi snaží neustále vymýšlet nové alternativy. Ale vyvinuté materiály jsou vhodné spíš na tašky, protože je sešiješ a pak s textilií už nijak nemanipuluješ, kdežto botu natahuješ na kopyto, a ty materiály ten pohyb nezvládají. Takže ani piñatex (přírodní textilie z kokosových vláken, pozn. aut.), ani jiné textilie například z hub nejsou na ruční šití bot vhodné. Materiál by dlouho nevydržel, takže kdybychom z toho šili, nedávalo by to vlastně smysl. Na rozdíl od továrně vyráběných, lepených bot, které stejně nemají velkou výdrž a vyrábí se v masovém množství. My ušijeme dva páry bot měsíčně, takže spotřeba kůže není tak velká, navíc když boty vydrží dvacet let, mám pocit, že se to vyváží. Většina lidí jsou masožravci, takže ač je to blbý, kůží je nadbytek. 

OBLBNUTÍ ZNAČKAMI

A kdo je vaším typickým zákazníkem?
Naše zákazníky spojuje, že na boty mají peníze. Začínají na hranici 60 000 korun, u Korbiniana na 4000 eurech. Není to ale jen o penězích, musí v tom spatřovat krásu, vnímat a chápat, co a proč chtějí. Někdo kupuje boty i za cenu menší kvality, když jsou od Gucciho, aby všichni viděli, že si je může dovolit. Zatímco na ručně šitých botách to na první pohled vidět není. Což je vlastně úžasný: máš kvalitní, krásný, pohodlný, ručně šitý boty a můžeš v nich jít klidně do pátý cenový a nikdo tě tam nezmlátí na záchodech a nesebere ti je, protože to ani nepozná.

Šiješ boty i sobě?
Jo. Za celou dobu, co šiju, jsem si nekoupila jediné boty.

Ačkoli je mi tvoje práce sympatická, nemám 60 tisíc na boty.
Ono to ale nemůže už stát míň, protože bychom podhodnocovali svůj čas a práci. Už za těch 60 tisíc je to extrémně levné. Ale chápu, co říkáš. Taky bych na to neměla, kdybych si je neuměla ušít sama. Obecně je ale dobrý zamýšlet se nad tím, komu peníze člověk dává, koho tím podporuje.

A koho stojí za to podpořit? Napadají mě na trhu celkem nové Vasky.
Vasky jsou super. Jednak jsou vyráběné v Česku, jednak jsou za skvělou cenu. Nejsou lepený, ale šitý flexiblově. Za tu cenu nejde jinde pořídit takhle dobrý boty. Mám s Vaskama ale trochu problém. Oni o svých botách tvrdí, že jsou ručně šitý, což nejsou a nejsou dokonce ani ručně vyráběný. Obecně se za ručně šitý boty považují ty, u kterých švec ručním stehem pomocí šídla, dvou jehel a dratve sešije vrch se spodkem. Vasky si neoprávněně přivlastňují zásluhy, které jim vůbec nenáleží. Ukazují tak, že jde šít boty ručně rychle a levně, čímž znehodnocují naši práci a vůbec práci všech ševců, kteří šijí ručně doopravdy.

Tvrdí to záměrně?
Je to marketingový tah. S Erikem jsme mluvili s klukem, který Vasky založil, a on moc dobře ví, že to nejsou ručně šité boty. Lidi neví, co to znamená, nerozeznají botu šitou na stroji od ručně dělané, takže je snadné je oblbnout, a pro obchodníky je to dobrá reklama. Není to ani tak o tom, že bychom si přebírali zákazníky, spíš je to zbytečná lež.

Je na trhu jiná značka srovnatelná s Vaskami?
Ne. Oni prodávají ve velkém. Vyplnili díru na trhu. Napadá mě jen Eva Klabalová, která dělá tenisky a pracuje s recyklovanými gumovými součástkami, třeba přidává do materiálu lógr z kafe. Její práce je zajímavá a cenově dostupná. Nebo taky Flexiko – málem bych zapomněla na firmu, v jejichž továrně se Vasky vyrábí. 

NA ŠKOLÁCH ŘEMESLU NEUČÍ

Je možné u nás ševcovinu studovat?
V Česku existují jen vysokoškolské obory designu obuvi, například UMPRUM v Praze nebo Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Výjimkou je Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti. Ale ve všech jde právě spíš o design než o řemeslo. Neučí se tam šít boty, protože to na těch školách ani nikdo neumí. Umí botu navrhnout, umí nejspíš vyrobit lepený prototyp, ale ručně ušít boty ne.

Podle čeho to soudíš?
Viděla jsem několik výstupů ze všech výše uvedených škol a vím, kteří lidé na školách učí. Jelikož mě řemeslná úroveň na školách zajímá, tak když se potkám s někým, kdo některou z těchto škol vystudoval nebo studuje, ptám se, co všechno se naučil. Často je to z ševcovského úhlu pohledu naprosto mizerné.

Jak by tedy měl vypadat vysokoškolský obor ševcovství?
Ono to do škol asi ani nepatří. Ševcovské řemeslo je lepší předávat z člověka na člověka. Občas mě šokují bizarnosti, jako například když ve Zlíně před pár lety otevřeli díky dotacím od Evropské unie něco jako kurz ručně šité zakázkové obuvi, kde lepili balerínky. To opravdu není řemeslo, z toho mi bylo smutno.

Proto jsi nikam nešla studovat?
Nešla jsem na žádnou školu, protože jsem se opravdu chtěla naučit ševcovské řemeslo, jehož základem jsou ručně šité boty do rámu. Podle toho co vím, není na školách nikdo, kdo by to uměl, a tudíž mohl učit. Když jsem se bavila na mezinárodním setkání ševců s ostatními o tom, jestli ševcovinu studovali, docela jsem se bála, jak na mě vychrlí všechny ty London College of Art a podobné, a místo toho jsem zjistila, že jeden z nejslavnějších ševců na světě, Daniel Wegan, také nemá ševcovské vzdělání. Dlouho opravoval kola, než se zničehonic rozhodl, že z něj bude švec.

Kde se konají tahle mezinárodní setkání ševců?
Každý rok se konají v Londýně (více informací na blogu Shoegazing, pozn. aut.). Je to hrozně příjemná akce, vždycky se sejdou všichni ze svých kutlochů a dílen, celý den spolu popíjejí pivo a obdivují boty. Jsou šťastní, protože vidí práci ostatních lidí, není to vůbec konkurenční prostředí. Je nás tak málo, že si úspěch vzájemně přejeme.

Kolik ševců se řádově účastní?
Na mezinárodní akci se nás schází tak sto, což je hodně. Ševců je totiž obecně málo. V Česku by se ševci, kteří šijí boty ručně a do rámu, dali spočítat na prstech jedné ruky. Kromě Erika a mě šije Radek Zachariáš s kolegou Davidem Frkalem na Felbabce, pak bych ráda zmínila Pavla Poláčka, který si říká Švec Mravenec, a Michala Ševce za Stupavy. Přestože šijeme v podstatě stejnou technologií, lišíme se v detailech, použitých materiálech a rukopisu. 

A bývají na setkání i nějaké ševcové?
Ono se sice říká „ševcová“, ale já to nemám moc ráda, protože je to původně žena ševce. Takže preferuju označení švec.

Znáš tedy ženy-ševce?
Tuhle scénu hodně válcují muži, ale znám i pár žen. V Berlíně jsem se potkala s Annou Rakemann. Kromě ní vím jen o třech, které dělají vše samy. Většinou totiž ženy zastávají jenom část procesu. Rozšířený předsudek je, že šijí jenom vrchy, protože je to taková „ženská práce“. Vadí mi, když mi někdo říká, že jsem „vrchařka“.

Setkáváš se s nějakými dalšími stereotypy v nahlížení na tvoji práci?
Často slýchám, že švec nemůže být žena. Nebo se mě kdekdo ptá, jestli šiju barefoot boty. Což by dokázal opravdu ušít každý, na to člověk nemusí být švec. Bez urážky, to s řemeslem nemá nic společného. Pak se taky setkávám s rozšířenou představou ovlivněnou obrazem ševců z pohádek, kteří jsou charakterističtí svojí jednoduchostí. Občas se zjevuje i analogie švec-čert. Mimochodem, víš, z čeho vzniklo příjmení Novák? Od ševce, který šil nové boty. V každé vesnici byl jeden, proto je to dnes tak rozšířené příjmení. Podle funkcí se pak rozlišovali ještě příštipkáři, prťáci… Nejčastější příjmení Novák plus národní hymna z Fidlovačky, což je veselohra o ševcovský slavnosti –  není pochyb, že jsme národ ševců.