Orientální útok na evropské smysly

15. ČERVNA 2020

Jak by to vypadalo, kdyby se James Joyce rozhodl napsal místo Odyssea knihu o orientalistovi s insomnií a půjčil si k tomu slovník i chytré narážky Umberta Eca? Francouzský spisovatel Mathias Énard zkoumá ve svém novém románu Kompas vzájemné vlivy evropské a orientální kultury. Milostná linka hlavních hrdinů jen proplouvá na pozadí, jiný děj prakticky neexistuje a chvílemi text připomíná spíš encyklopedické vyjmenovávání historických faktů a biografií. Přesto si autor dokáže s přehledem udržet čtenářovu pozornost.

Mathias Énard vystudoval perštinu a arabštinu a tématu orientální kultury se věnuje dlouhodobě – zejména v kontextu často zkresleného evropského pohledu na Blízký východ. Kompas, jeho v pořadí třetí česky vydaná kniha, vyšel v nakladatelství Kniha Zlín ve skvělém překladu Petra Felčera. Autor se v něm obrací do minulosti, ke kořenům moderního evropského umění. Skrze postavu a znalosti vídeňského hudebního vědce ukazuje, do jaké míry je pro Západ významná právě orientální kultura, která často ovlivnila i velké osobnosti evropské scény, jako byli například Ferenc Liszt, Robert Musil či Richard Wagner. 

Muzikolog-orientalista Franz trpí jednak neznámou smrtelnou chorobou, která dává románu existenciální nádech, a jednak (především) s jeho nemocí spojenou nespavostí. Ve snaze přečkat jednu z dalších bezesných nocí se potápí do vzpomínek, mezi nimiž jsou pro čtenáře jediným pevným orientačním bodem časové údaje pomalu plynoucí noci – román začíná večerním usínáním ve 23:10 a končí po šesté ráno. Franz ve fragmentech vzpomíná na pobyt v Damašku, Istanbulu či Teheránu, které navštívil v rámci svého výzkumu orientálních kořenů evropské klasické hudby a kultury obecně. Blízký východ je pro něj navíc pevně spojen také se začátky jeho vztahu se Sarah, geniální francouzskou orientalistkou, který vedle časových údajů tvoří vlastně jedinou pevnou linku a určité zastřešení celého románu. 

Blízký východ nejsou jen Šeherezádiny pohádky 

Zatímco ve své předchozí knize Ulice zlodějů zvolil autor jako médium pro společenský komentář příběh marockého chlapce, který dobře ukazuje problematickou situaci mediteránu, a zapůsobil dokonce ještě aktuálněji v českém překladu, jenž vyšel brzy po vyvrcholení migrační krize, v Kompasu přistupuje Énard ke klíčovému sdělení větší oklikou. Volný proud vědomí, plný různorodých příběhů, snových imaginací a zároveň historických faktů nakonec ale, stejně jako Ulice zlodějů, obrací pozornost čtenáře k problematičnosti evropského pohledu na Orient, jenž není ani tak pohádkový jako Příběhy tisíce a jedné noci, ani tak temný, jak je někdy vykreslován současným anti-imigračním narativem. Nepřeberné množství informací, hraničící s intelektuálním exhibicionismem, navíc ve formátu subjektivních úvah usínajícího člověka sice působí na první pohled chaotickým dojmem, ale ve výsledku se informace přirozeně propojují mezi sebou a společně staví pevné kořeny pro hlubší porozumění toho, nakolik mylná a zjednodušující je představa kolonizujícího Západu a kolonizovaného Východu. 

Énardův text jako celek není ani tak románovým příběhem jako spíš beletristickou encyklopedií, pokud je vůbec možné takový termín beztrestně použít. Historická fakta i celé stránky odborných studií ale vkládá do uměleckého textu jakoby mimochodem, a právě proto se mu daří je mezi sebou úspěšně provázat. Franzova krátká vzpomínka na posezení orientalistů, kteří si jednoho večera u ohníčku vyměňují zajímavosti z oboru, tak vlastně dobře ilustruje strukturu celého románu, v němž autor zavaluje čtenáře zajímavostmi: na jedné stránce ukazuje, jak psal Balzac o tradičním kouření opia, na další, jak Wagner zakomponoval do svých skladeb motivy orientální hudby. K tomu připojí scénu Beethovenova posledního klavírního vystoupení a poučku i rozhovor o tom, co je to francouzská literární Plejáda. 

Na pozadí příhod a zajímavostí zvládá ale Énard upozornit i na aktuálně palčivé válečné konflikty, a to navíc velmi trefným způsobem. Odkazy na válečné spory v románu primárně zaměřeném na kulturu působí naprosto nepatřičně. Tím spíš ale vypovídají o situaci na Blízkém východě. 

Goncourt za encyklopedii

Určitá „encyklopedičnost“, navíc ve formě nahodilého, volného proudu vědomí je také důvodem, proč Kompas, ověnčený nejprestižnější francouzskou literární cenou Prix Goncourt (2015) a řadou nominací na další ceny francouzské i zahraniční, nemusí být zrovna pro každého. Minimálně u člověka, který se příliš neorientuje v blízkovýchodní kultuře, a je tak zahlcen nejen barvitými obrazy Orientu, ale i seznamy a seznamy jmen, o kterých pravděpodobně nikdy neslyšel, se klasické kontinuální „románové“ čtení pomalu, ale jistě mění v migrénu. 

Přesto je však v současné knižní produkci Énardův román příjemným osvěžením. Chytrý, kvalitní text zvládá i přes neuvěřitelné množství faktických informací a omezený časový rozsah, v němž se samotný román odehrává, udržet čtenáře u knihy. A i kdyby pár stránek tápal, jestli opravdu nejde jen o samoúčelné vršení faktů, Énard ho svými přiléhavými metaforami i schopností skvěle propojit nesourodé kusy textů postupně přesvědčí, že tomu tak není. Navršená fakta nakonec nejlépe ukazují celkový, ne zbytečně zjednodušený obraz střetu dvou kultur i jejich vzájemnou neoddělitelnost. 

Při prvním zaváhání nad čtením Kompasu je tedy nejlepší se do něj zcela ponořit a nechat ho v plné síle zaútočit na všechny smysly. Jako by se člověk vrhal do omamného, Orientem vonícího, opiového kouře. 

ÉNARD, Mathias: Kompas. Přel. P. Felčer. Praha: Kniha Zlín, 2019. 400 s.