Nezvale, dívej se, letí dron
8. ČERVNA 2020
Milan Děžinský, držitel ceny Magnesia Litera za rok 2018 v kategorii poezie, uvádí u nakladatelství Host svou sedmou sbírku – Hotel po sezóně. Pouští se do odvážného pokusu oživit české básníky první půle 20. století skrze své vlastní anachronické, ohlasové básně. K tomu přidává témata 21. století. Kde se tyto dva rozdílné světy potkávají a jde to vůbec?
Procházet Děžinského Hotelem je jednoduše zážitek. Už fasáda samotná napovídá, že to nebude motel jen na jeden večer, ale místo, kam se hosté rádi vracejí. Vstupujete tiše, obdivujete se poetistické recepci, kde na popud autora „pustíte svou bláznivou volnoběžku“, a jdete vstříc všem salonkům, zahradám a pokojům, které básník nabízí a kterými vás jako majitel provází a občas se za vašimi zády uchichtne. Ve velikém apartmánu se vyhřívá na divanu nepřeslechnutelný Nezval, v jiném, skromnějším, zaslechnete skrze dveře Wolkera a na chodbě spatříte mihnout se Ivana Blatného. Nedivte se, když vedle Reynkovy sýkorky usedne dron a ze zahrady se ozve výzva, že parník odplouvá každým okamžikem.
STARÉ NEMUSÍ BÝT RETRO
Básně, mnohdy posbírané z okrajů sešitů či poznámek bokem, dávají dohromady jedinečný celek české ohlasové poezie. Děžinský si přitom vybral jinou cestu než například Radek Malý, který ve sbírce Listonoš vítr (ilustrace Pavel Čech, Albatros 2011) záměrně seznamuje dětského čtenáře (aniž mu to říká) s moderní poezií. Oproti tomu obsah Hotelu po sezóně tvořil autor neúčelně, dle svých vlastních slov, dohromady 20 let. V rámci debaty nad dílem v Liberatuře přiznává, že se o sbírku z velké části zasloužil také editor Martin Stör z nakladatelství Host, který editoval již Děžinského čtyři předchozí sbírky a jemuž prý autor básně jednou poslal „z legrace“.
Nemenší zásluhu na celkovém vyznění knihy má i autorka grafické podoby sbírky – Jana Vahalíková. Horizontálně či vertikálně orientované texty tvoří spolu s variacemi tmavě hnědých obdélníků a čar vyvážené, a přesto hravé kompozice odkazující k teigovské vizualitě. Grafička přitom nepoužívá jen jakousi retro šablonu, promlouvá ke čtenáři svébytným, moderním jazykem. Analogicky k tomu pracuje Děžinský s odkazem českých básníků první poloviny 20. století, a tvoří tím poctu meziválečné generaci, utnuté vývojem zbytku století. Autor na ploše Hotelu oživuje především rytmickou a melodickou stránku básní, nechává se jimi unášet, přitom ale dobře ví, kam míří. Jde daleko za naplňování formálních schémat vlastními slovy, zvukovou složku využívá tvůrčím způsobem k znovusetkání se s takovými jmény jako Hora, Toman, Blatný, Orten, Seifert, Biebl, Nezval, Wolker i Skácel. Setkání je to obousměrné ─ Děžinský seznamuje čtenáře s těmi, již ho uhranuli, a zároveň skrze „staré mistry“ představuje sám sebe.
KDEPAK JSTE, PŘÁTELÉ?
Na stránkách – či spíše v pokojích – Hotelu po sezóně se čas stává nedůležitou proměnnou. Dávno mrtví básníci tak mohou být autorovými přáteli stejně jako autoři současní, převážně surrealističtí – Straka, Typlt, Telerovský. U obou je cítit radostná nostalgie a touha po shledání, když ne naživo, tak alespoň na papíře nebo na jeden večer uprostřed lesa.
S pokorou, humorem a střízlivou úctou Děžinský básně obsahově aktualizuje. Některé se nesou v duchu poetistické tradice – tam se nechává unášet vlnou asociací, známé motivy exotiky a vlastního psaní však posouvá a původní metafory lehce ironizuje a hořkovtipně pointuje. Nevysmívá se touhám a citům původních autorů, navazuje na jejich vidění světa a vsazuje ho do nového kontextu. Silné napětí vzniká mezi existencionálně laděnými básněmi, které často s nadsázkou tematizují smrt jako jeden ze základních básnických postulátů, a silně aktualizovanými místy s těžištěm v environmentálním žalu a kriticko-společenských otázkách. Smrt autor podává jako umělecké gesto „spát, spát a už se neprobudit“, v případě básníků ji eufemizuje, v případě přírody naopak podává surově „A myslím na kunu, jež chladne na motoru / a v klubku drátů pod kapotou tichounce navždy usíná“. Současné vážné celospolečenské otázky jsou nejen tématem básní, ale často i pointou hravě komunikující s původním motivem a vyzněním. Děžinský také experimentuje spojováním těchto témat s frázemi angažované poezie, přičemž mu ve výsledku sice vychází úšklebek nad stvořeným patosem, ale téma tím neponižuje, pouze od něj získává odstup. Je pak klidně možné potkat v jedné básni dron a zikkurat nebo Seiferta a dětské otroky „Za deset dětí vysadí tisíc nových / Jak mám rád toto počítadlo lásky“.
NEJEN PRO FAJNŠMEKRY
Musí čtenář znát dílo celé meziválečné generace, aby prošel Hotelem po sezóně a zorientoval se v jeho rozsáhlých pokojích, chodbách a zahradách? Odpověď závisí na způsobu čtení. Pro čtenáře je určitě možné (a dobrodružné) zkoušet až detektivní metodou analyzovat jednotlivé básně a hledat v nich stopy jejich předloh. Stejně tak se lze do sbírky začíst jen pro radost a na pozadí zaslechnout melodie meziválečných děl, nechávat se jimi stejně jako autor unášet a občas tušit původ či zachytit známý verš. Pro ty, kdo nemají téměř sto let staré básnické sbírky v poličce knihovny, bude průchod Hotelem netradiční příležitostí k seznámení jak se zmíněnými básníky, tak autorem.
Milan Děžinský zachovává svět původních básní skrze jejich formu a poetiku, zároveň neztrácí vlastní výraz a konfrontuje čtenáře s palčivými otázkami dnešního světa. Hotel po sezóně tak není retro penzion určený k sentimentálnímu vzpomínání, ale autentický projekt básníka-architekta, který umí stavět z moderního materiálu a přitom si je dobře vědom tradice. Doufejme, že tímto dílem autorova sezona nekončí a brzy nás provede dalším.
DĚŽINSKÝ, Milan, Hotel po sezóně. Brno: Host, 2020, 64 s.
