Anatol Svahilec: Soudný člověk má chuť si ze současný situace rozbít hlavu o zeď

14. listopadu 2019

Zdroj: R-fest happening, Jan Mizler

S Vaškem Šindelářem, známějším pod pseudonymem Anatol Svahilec, jsem se po dvou letech bavila znovu v jeho „brlohu“ na Václavském náměstí. Anatol se zatím stal slamerem na plný úvazek, a v červnu dokonce vystupoval na Letné před čtvrt milionem lidí. Pořád má chuť dostat slam do každého koutu Česka, a sice prý občas neví, jestli pracuje, nebo ne, ale pořád je to boží.

Naposledy jsi mi říkal, že sám nevíš, co je slam. Už to víš?
Vím to zhruba stejně jako před dvěma lety, možná míň. Za tu dobu na scénu přitekla spousta lidí, kteří svou tvorbou napínají mantinely jiným směrem.

Kam se současná tvorba napíná?
Tematický záběr je širší, objevují se víc prozaický texty jako povídky, nerýmovaný texty. Mám pocit, že se objevuje víc experimentálních formátů, konkurence slamerů se zdá větší a z lidí mačká šílenější výkony. Klasická představa o slamu, že přijdeš před lidi a řekneš jim básničku, se mění. Performerská, a doufám i divácká základna je větší, tím se logicky proměnila i tvorba.

Nakolik je důležitá ta performerská složka oproti samotnému textu?
Je zcela zásadní. Vždycky se oháníme větou, že slam vznikl jako opozice autorským čtením. Publikum při čtení maximálně zatleská, tady musí alespoň zvednout ruku a performera ohodnotit. Jsou lidé, u kterých bych úspěch u publika neodhadoval, a přesto ho mají.

Jak to myslíš?
Výstup obstojí, protože v něm hraje roli jednak text, druhak celkové působení. Když jsem se byl loni podívat na Mistrovství Evropy ve slam poetry, ptal jsem se jednoho z porotců, podle jakého klíče vystupující hodnotí. Říkal, že se hlavně dívá, „how those people feel free during that performance“. Beru to jako uvěřitelnost danýho performera. Když přijde dvacetiletý kluk a vykládá o hrůzách komunistickýho režimu, neuvěříš mu to. Nejde jen o oscilování mezi textem a performancí, jedno nemůže být bez druhýho.

Sám ses toho teď dotknul – mám dojem, že slam poetry přímo vybízí k politické angažovanosti.
Slam je ve své podstatě chuť někomu nafackovat. Je to jako s raperama, jen jsem úplně sám. Řekl bych, že čím dál na západ, tím jsou slamy političtější. Na zmiňovaném Mistrovství Evropy jsem viděl Američanku původem z Keni, Moende Free Frequency Queen, vystupovala s asi osmi texty a primárně byly na téma sexismu – MeToo, kolonialismu, amerických sociálních problémů. Francouzi řeší terorismus, útoky proti civilním cílům, Němci už to hází lehce do pivního slamu. A my se teprve dostáváme z dominance zábavnějších textů, do kterých se řadí i ty moje. Od pochyb ve smyslu „kdo jsem já, abych vám tu kázal“ přechází lidé k otevřeně politickým textům. Například u Tukana je jasný levicový diskurs, záměrný, protože to tak cítí. Pouští do světa názor a dává ho všanc publiku, což je myslím dobře. Když jsem viděl pražskou kvalifikaci (na Mistrovství ČR ve slam poetry, které proběhne 7. 12. v MeetFactory, pozn. aut.), spousta textů byla vážná, i když ne nutně politická.

Letná byla magořina

Dokážu si představit, že lidi, který na Letnou přišli, Babiše klidně volili, říká Anatol. / Zdroj: Zewlakk

S dalšími slamery tedy přichází vážnější témata?
Ta tendence tu vždycky byla, Bohdan Bláhovec (mistr republiky ve slamu z roku 2005, pozn. aut.) dokáže míchat politická témata do improvizací jako málokdo. Tukan posunul rovinu politickýho textu na jiný level tím, že dokáže humor úplně vynechat, což je docela unikum. V poslední době ale vážných textů a apelů přibývá. Někteří slameři jsou spjati s různými organizacemi, jako je Extinction Rebellion. Pro Letnou (demonstraci svolanou Milionem chvilek na 16. listopadu, pozn. aut.) bude dělat společný text Ondra Hrabal s Dr. Filipitchem. Nahrává tomu i společensko-politická situace, těch indicií je tolik, že má soudný člověk chuť si rozbít hlavu o zeď.

Trošku to zní, jako by si slamer na začátku zvolil program – budu politický, nebo ne.
Spíš jde o to mít odvahu a vervu něco takového přinést. Politický texty byly na scéně před Zemanem, před Babišem, před Okamurou, ale teď je toho víc.

Až se slam dostal na červnovou demonstraci Milionu chvilek na Letnou.
Tam byl ten výstup hrozně specifický. Tukan přednášel dva roky starej text EET volá domů, na základě kterýho byl pozvanej, já premiéroval úplně novej text.

Psal jsi ho speciálně pro demonstraci na Letné?
Jo. A od tý doby jsem ho nikde neříkal. Chtěl jsem se během vytyčených tří minut otřít o víc témat než jen o Babiše. Dokážu si totiž představit, že lidi, kteří na demonstraci přijeli, ho před lety klidně volili.

Jak se ti vystupovalo před čtvrt milionem lidí?
Nevím, byla to strašná magořina! Po hranu pódia to není jiný než jakákoliv jiná exhibice. Taky na mě působila atmosféra celý situace. Veřejně projevující se člověk si může užrat patent na rozum, nebo tak může působit. To je extrémně nepříjemná situace, ale není tak nepříjemná, abych to nerisknul a vyprdnul se na to. Z něčeho vycházím, lajznu si to, omlouvám si to satirou – já nic, já tady bavím lidi!

Společně s Tukanem vytvořili pro červnovou demonstraci i video pozvánku.

Nejsme kapela, spíš franšíza

Slamerem na plný úvazek jsi rok. Uživí tě poezie?
Uživí mě slam. To znamená, že mě v konečným důsledku neživí to, co píšu, ale to, co dělám. Jsem kulturní podnikatel. Zároveň jsem člověk s minimálními životními náklady, vykouřim krabičku denně, ale tím, že nepiju, dost ušetřím v hospodách. Z čistě performerský lenosti jsem přestal dělat akce komerčnějšího rázu, třeba maturáky. Mám pocit, že jsem platnější třeba jako pořadatel první exhibice v Teplicích nad Bečvou. Překonalo to moje očekávání. Nevím, kam dřív, a je to boží.

Říkals, že chceš dostat slam poetry do všech českých maloměst. Jak jsi na tom?
Mám chytrý notes, kam si píšu města, kde jsem kdy vystupoval. Nový Jičín je 165. městem. Jde to i díky tomu, že je slamer podobný zpěvákovi – zavře hubu a má sbaleno, často nepotřebujeme ani mikrofon. Líbí se mi, jak slam bourá lidem předsudky. Chvíle, kdy za mnou někdo udiveně přijde s tím, že je to dobrý, i když jde o básničky. Bohdan Bláhovec říká slamu „paralympiáda v poezii“. Je těžký to někomu vysvětlovat ve tři ráno na baru, slam se musí vidět! Na celou řadu míst máme šanci jezdit znova. O mě je zájem větší, než jsem schopný ujezdit. Ale můžu garantovat šedesát kvalitních slamerů. Slam poetry není kapela, která objíždí štace, spíš jsme jako franšíza. Je skvělý, že se exhibice dostávají i na úplnou periferii.

Výhoda slamera je, že zavře hubu a má sbaleno, říká Anatol. / Zdroj: R-fest happening, Jan Mizler

Nese s sebou ten růst slamerské scény nějaké nevýhody?
Jestli to není přesycený? Sami se často bavíme o míře, kolik akcí dělat. Tahle úvaha ale nepočítá s tím, že slamovat může každý, na tom ta věc stojí. Pak přichází argument, že některé akce nejsou tak kvalitní, ale to jde o krystalický střet žánr versus značka. Podle mýho je slam poetry žánr, značku má každý konkrétní slamer. Kapela hraje dohromady, ale slamer jede za sebe. Náš úkol je podporovat lidi, aby byli víc vidět a přinášeli slamu sladší ovoce.

Má slam ještě kam růst?
Dokázal bych si představit, že by tam bylo víc politickýho, ekonomickýho nebo sociálního obsahu. Přišlo by mi skvělý, kdyby se perspektivy vážna a nevážna víc srážely. Průnik pořádnýho tématu a nadsázky a humoru s tím, co ti jeviště umožňuje – pantomima, stylizace, intonace… Diváci se jdou bavit, ale v hlavě by jim mělo něco zůstat.

To je ale myslím bytostně české, dostávat vážné věci lidem do hlavy přes humor.
Jasně, a tady se tím ještě zvyšuje popularita slamu. Průnik těchto dvou světů mi přijde zásadní zvlášť v českým prostředí. Musím nás pochválit, co se týče počtu organizovaných akcí jsme v Evropě za Německem a Maďarskem. Otázkou je, za jakou cenu, ale nevím. Já už ze svýho lakmusovýho papírku nic nevyčtu, ten už je úplně promočený. Pořád mi to dává smysl. Mám pocit, že je o čem psát, lidi chtěj psát, ozývají se nový místa, ať přijedeme dělat básničky. Uvidím, jak to půjde dál, a kdyžtak půjdu ke krávám.