Anna Jagošová: Je trendy vracet se ke kořenům

20. února 2020

Zdroj: Kyčera

Návštěva folklorního vystoupení nebo beseda s cimbálovou muzikou jen stěží konkuruje alternativním programům, kterých je každý večer ve větších městech bezpočet. Foklor je však i v dnešní době stylem života a má co říct mimo rámec vesnických slavností či svatebních hostin, tvrdí zapálená folkloristka Anna Jagošová. Ve třinácti letech se stala cimbalistkou Cimbálové muziky Kyčera, s níž dodnes vystupuje každou první středu v měsíci v sokolovně na Vršovickém náměstí.

Anna Jagošová vystudovala bohemistiku a etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. / Zdroj: Anna Jagošová

Jak vznikl váš soubor?
Cimbálová muzika Kyčera vznikla jako většina folklorních muzik v Praze. Do Prahy přišel někdo, kdo si chtěl kousek svého rodného kraje přinést s sebou. U nás to byla Kamila Goldová, která pochází z Nového Jičína z Valašska. Před dvaceti lety tady jako studentka založila trio. To se postupem času rozvíjelo a nabalovalo další členy.

A jak vypadá jeho složení dnes?
Momentálně je nás celkem sedm: Jirka „Čmelák“ hraje první housle a je vedoucím muziky, Aleš hraje terc (druhé housle, pozn. aut.) a já hraju na cimbál. Po dvanácti letech se vrátil violista Mirek, což je zakládající člen (CM Kyčera byla založena v roce 1999, pozn. aut.). My čtyři jsme stálá sestava. Loni k nám přibyli dva basisté, kteří se v hraní střídají, a novým přírůstkem je od září druhá violistka Bára. Sestava se ale příliš nemění. Jsme utužený kolektiv, který pospolu funguje už několik let, a tak si pečlivě vybíráme, koho mezi sebe pustíme. Musíme si vzájemně sednout nejen hudebně, ale i lidsky.

Čemu se především jakožto cimbálová muzika věnujete?
Nejvíce se zabýváme prezentací valašského folkloru v Praze. Každou první středu v měsíci pořádáme besedy u cimbálu od sedmi do půl desáté večer. Vytáhneme cimbál do prostoru, kde se dá sednout a kde se dá tancovat, a tam hrajeme písničky převážně z Valašska. Občas se přizpůsobujeme i tanečníkům, kteří přichází s písněmi i z jiných částí Moravy. V poslední době také hodně cestujeme, loni jsme byli v Číně a Indonésii, letos uvažujeme nad tím, jestli nevyrazit na Filipíny.

CO REGION, TO KULTURA

Když říkáš, že si tanečníci žádají o hudbu, kterou chtějí zahrát, znamená to, že máte uzavřený repertoár, který se opakuje pořád dokola?
V podstatě ano. Tanečníci většinou ví, co muzika dělá, zda hraje písničky z moravského Slovácka, Chodska, nebo Valašska… Předpokládá se, že znají regionální folklor. Stoupnou si před nás a zazpívají písničku. Když ji známe nebo si ji jsme schopni pochytat, tak ji zahrajeme.

Takže je to do jisté míry improvizace.
Přesně tak. Na rodinných oslavách to ale funguje jinak. Tam pak lidé chodí s písničkami na přání. Stává se, že vyberou písničku z jiného regionu, než kterým se zabýváme. Buď jsme schopni to nějak zahrát, nebo řekneme, že ji neumíme, protože patří jinam. Jen valašských písniček a jejich variant je tolik… Každá vesnice si tu písničku zpívá trochu jinak, i když se zdá stejná. Žádná muzika nemůže obsáhnout všechno, vždycky může přijít někdo, kdo něčím překvapí, ať hraješ dvacet, nebo padesát let.

Mohla bys v obecnějších rysech pojmenovat rozdíly mezi konkrétními regiony?
K jejich rozlišení pomůže určitě kroj. Chodský bude výrazně odlišný od valašského, fajnšmekři jsou schopni podle detailů poznat, že pochází například konkrétně ze Vsetína. Další věc je pak samozřejmě nářečí. V Čechách písně připomínají spíše polku, na Moravě zase čardáš. Každý tanec má svůj vlastní okruh písní. Mezi folkloristy je ostuda, když přeskakují z jednoho okruhu do druhého.

Odráží se charakter písní i v používaných nástrojích?
Určitě. Na Moravě bude dominantní cimbál. V Čechách se s ním potkáme jen velmi výjimečně, zato můžeme slyšet dudy a sestavu houslí, basy a klarinetu.

Neviditelná cimbálová muzika při hraní na louce. / Zdroj: Kyčera

Který z českých tanců je nejvýraznější či nejznámější?
Jako národní bohatství České republiky se i v zahraničí nejvíce prezentuje individuální mužský taneční projev verbuňk. V roce 2005 byl tento slovácký tanec zapsán na seznam UNESCO. Má ale i valašského bratříčka odzemek, se kterým se ve větších programech prezentuje společně.

FOLKLOR BEZ HRANIC

Říkala jsi, že s muzikou i cestujete. Jak se celá muzika dostane do zahraničí?
Většinou vše řeší konkrétní taneční soubor, který si nás bere s sebou jako doprovod na zahraniční folklorní festivaly. Při cestování ale vzniká problém s přepravou nástrojů. Teď jsme například měli možnost vyjet do Moskvy přes české velvyslanectví. Museli jsme přepravit cimbál, což si ale mohou dovolit jen státem podporované soubory (například Vojenský umělecký soubor Ondráš či Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, pozn. aut.), protože letenka pro něj stojí okolo padesáti tisíc. Na větší vzdálenosti tak cestujeme bez něj.

Loni jste navštívili Čínu a Indonésii. Dovedla bys popsat, jak vypadá tamní folklor?
Jejich folklor je výrazně hlučnější než ten náš. Mnohem více pracují s bubny, takže je to občas randál. O to lépe se v něm hledá rytmus. Výraznou odlišností od evropského folkloru je, že se tamní hudba dělí na čtvrttóny. Navíc je neuvěřitelný zážitek slyšet je zpívat melodie, které jsou pro nás jak z jiného světa. 

Řekla bys, že je v dnešní době folklorní scéna v Česku silná?
Ráda bych řekla, že ano, ale spíš by bylo vhodnější říct, že sílí. Je tu početná generace mladých lidí, kteří se folkloru věnují. Tím, že je dnes ale daleko víc možností, se intenzivní zájem snadno rozptýlí. Spousta starších lidí, kteří folklorem velkou část života žili, postupně vymírá. Takže mladí ho v podstatě napodobují se snahou folklor zachránit.

Na druhou stranu je několik nových akcí, třeba pražské Folklorní mejdlo, kde se scházejí cimbálovky, muziky… Na tuhle akci chodí pravidelně zhruba sto až sto padesát lidí ve věkovém průměru do třiceti let. Přestože s folklorem někteří nemají nic moc společného, nechodí do souboru ani do muziky, mají ponětí, že existuje festival Strážnické slavnosti nebo Horňácké slavnosti. Dokonce jsou schopni rozeznávat, že je písnička Po potoce chodila, na kačeny volala ze Slovácka, zatímco Kdyby byl Bavorov je z Čech.

Folklorní soubor Krušpánek tančí v doprovodu cimbálové muziky Kyčery na Moravském plese. / Zdroj: Vít Švajcr

Podle čeho soudíš, že zájem o folklor v současné době mezi mladými lidmi sílí?
Myslím, že je trendy vracet se ke kořenům, odkazovat se na to, co dělali naše babičky nebo dědové. V posledních deseti letech navíc letí doplňky a oblečení s folklorními motivy. Náušnice, náramky, placatky na slivovici, boty, plátěnky se vzorem, modrotiskové košile či šaty, kravaty… A když si to už lidé oblečou, zkouší občas i to, co k tomu patří. Třeba se zajímají, jak se pečou ty správný český buchty, nebo si poslechnou lidovou muziku.

Některé muziky v dnešní době zkouší fúzi s dalšími hudebníky. Například album Hrubá hudba vzniklo ve spolupráci cimbálové muziky Petra Mičky z Horňácka s kapelou Lesní zvěř. Z jejich spolupráce vznikl „folklorní nefolklor“, v němž se například objevují lidi, kterým je devadesát let, vedle rapera Kata. To zase přitáhne lidi z jiného okruhu.

Vnímáš to jako pozitivní nový impuls pro další vývoj?
Upřímně s tím nesouzním a byla bych nejradši, kdyby se folklor zakonzervoval. Když se nad to ale povznesu, je to bezpochyby cesta, jak k němu dostat další lidi a posunout ho. Mám ale strach, aby se to příliš nerozmělnilo.

SÍLA V PRAVDĚ

Jakou roli hraje, jak je folklor prezentovaný ve společnosti?
Pro valnou většinu lidí byl folklor po revoluci otloukánkem, ke kterému se nikdo nechtěl hlásit, natož se mu věnovat. Reprezentoval to, co už je za námi, co je staré, jakýsi přežitek. Písničku Tancuj, tancuj, vykrúcaj nebo Kočka leze dírou jsme se učili na základce všichni. Není to pro nás zajímavé, Madonna je zajímavější.

A pak je tu prezentace, která vychází z minulého režimu: třeba prvomájové průvody. Kdo tam jde jako první: množství krojovaných! Konotace s prvním májem, se sjezdy komunistických stran nebo s Vánocemi, kdy tanečníci a cimbálová muzika dělají křoví nějakému baviči, který vypráví o tom, jak se celý rok měl, vzbuzují dojem, že to není umění a že je to podřadné.

Těžko potom někoho přemlouvat: „Přijď na muziku, je to strašně fajn, není to trapný, není to starý. Ne, neuvidíš tam jen důchodce.“ Samozřejmě se kolem folkloru pohybuje spousta starších lidí, protože to zažili a vychovali je k tomu jejich rodiče. 

Je v dnešní době folklor stylem života stejně, jako tomu bylo dřív, nebo je to spíš volnočasová aktivita?
I dnes může být foklor stylem života, ale vypadá trochu jinak než tehdy. Mám poměrně dost kamarádů, kteří studují ve větším městě, v pátek se vrátí domů, zahodí civil, navlečou kroj a jdou hrát na zábavu. Potkávají se s kamarády z folklorních souborů, porovnávají své kroje, radí se, kde pořídit lepší hudební nástroje, kam jít na zábavu, ve kterém souboru jsou hezké holky, ve kterém kluci…

V čem je největší síla folkloru? 
Nevím, jestli to ze svojí pozice mladé studentky můžu vyslovit, ale za mě má folklor největší sílu v pravdě. Popisuje všechny oblasti života. V písničkách se dá vyzpívat, že máš někoho rád, nebo že někdo zemřel, že se má někdo narodit, někdo oženit, že někoho něco bolí. To jsou stejné problémy, které řešíme všichni. Tak se o nich zpívalo tehdy a věřím, že se o nich tímhle způsobem dá zpívat i dnes.