Korejky se rodí jako zklamání

17. února 2020

Úprava ilustrace Terezy Masařové. / Zdroj: Host

V prosinci loňského roku vydalo nakladatelství Host román Kim Čijong – ročník 82 od jihokorejské autorky Čo Namdžu pojednávající o tom, jak jsou Korejky v současnosti nejrůznějšími způsoby utlačovány. V Koreji tento román vyšel v říjnu 2016 a stal se bestsellerem. Rezonuje však mezi čtenáři po celém světě – byl přeložen do mnoha jazyků a připravuje se také jeho filmová adaptace. 

Hlavní protagonistkou je třicetiletá Kim Čijong, která žije v Soulu se svým mužem a malou dcerkou. Po roce stráveném na mateřské dovolené se začíná hroutit. Chová se nezvykle, často pláče a mívá návaly „upřímnosti“, kterou u ní její manžel ani rodina dosud nepozorovali. Manžel ji nepoznává a má o ni strach. Příčiny Kimina duševního stavu se vyjevují vzápětí, kdy se chronologicky popisuje její život a tematizují se všemožné ústrky, kterým je protagonistka jakožto žena vystavována. 

Čo Namdžu v románu vychází jak z vlastních prožitků, tak ze zkušeností mnoha dalších Korejek. Kim Čijong se tak v jejích rukou stává typickou třicetiletou Korejkou, která svou zpovědí a pojmenováním jednotlivých nespravedlností dává hlas těm ostatním. Kniha připomíná dokument: autorka se opírá o statistiky, zákony, souhrny tiskových zpráv a využívá poznámky pod čarou. Vyprávění je faktografické, bez jakékoli básnickosti. A právě svou strnulostí a apatií, kterou podtrhuje chladnost jazyka, autorka čtenářům přibližuje pocity Korejek, jejichž pozice vedle mužů je po staletí podobně zmrazená. 

Celou knihou se táhne frustrující atmosféra. Již od svého početí se korejská žena setkává s nespravedlností. Matky pláčou nad svými narozenými dcerami a omlouvají se jim, že je přivedly do světa, v němž budou neustále ve vleku svých bratrů, partnerů, kolegů, zkrátka mužů. Cítí selhání sebe samých, ale také společnosti, ve které žijí. V osmdesátých a začátkem devadesátých let v Koreji přetrvávala značná nerovnováha mezi pohlavím novorozenců, protože se spousta matek (ne)dobrovolně vzdávala svých nenarozených dcer.  Korejská vláda ve snaze omezit porodnost legalizovala umělý potrat ze zdravotních důvodů. Tím byla mimo jiné často i skutečnost, že se jednalo o ženské pohlaví plodu. Jestliže se korejské dívce „poštěstilo“ a narodila se, rodina ji považovala za nejméně důležitého člena, což jí všemožnými způsoby neustále připomínala.

Na životě Kim Čijong, která postupně dospívá ve vysokoškolačku a následně ženu v zaměstnání, autorka ilustruje řadu nespravedlností, kterým jsou Korejky vystavovány. Zabývá se sexuálním obtěžováním ze strany učitelů ve škole, nemožností dosáhnout stejného platu jako mužští kolegové nebo dvojím metrem, který muži jinak uplatňují na své dcery a jinak na ženy, se kterými nejsou v příbuzenském vztahu. Autorka při tom také poukazuje na extrémně odlišné pohledy mužů a žen na problematiku sexuálního obtěžování. Chyba je ale vždy na straně ženy: sexuální obtěžování si vykoledovala úsměvem, povýšena nebyla, neboť je příliš chytrá a mohla by dělat problémy a tak dále...

Vnitřní časované bomby

Obálka knihy od Terezy Masařové. / Zdroj: Host

Korejští muži si svou převahu uvědomují a snaží se ji kompenzovat drobnými ústupky, aby ženám zdánlivě ponechali alespoň nějaký prostor působnosti, a ony se tak mohly cítit potřebné. Nechají je rozhodovat v méně důležitých věcech jako například při výběru restaurace či jídla, zatímco důležité pozice a rozhodnutí zůstávají mužskou doménou: „Kolikrát jsem ti to už říkal? Je s tím (s funkcí předsedy vysokoškolského spolku, pozn. aut.) spousta práce, kterou by holka nezvládla. Bohatě stačí, že jste tu s náma, už jenom to nám dodává energii.“

Čo Namdžu přitom poukazuje na to, jaké dopady může celoživotní polykání frustrací pramenících z pocitu nerovnoprávnosti mít. Ženy si netroufají své výtky vůči nastavenému systému verbalizovat, trpí nízkou sebeúctou, trápí se a tikající bomba uvnitř každé z nich hrozí nekontrolovaným výbuchem. Kim Čijong z neustálého potlačování sebe sama onemocní duševní chorobou a stejný případ pravděpodobně nastal u značného množství Korejek. Právě ona dokumentární a místy takřka odosobněná forma románu autorce napomáhá vzbudit u čtenáře soucit, pochopení a odvahu nesetrvávat v zajetém řádu.

Nadějné zítřky?

Řadě lidí se však emancipace stále jeví jako něco, na co ženy nemají nárok. V reakci na Kim Čijong vzniklo v Koreji několik parodií s mužským protagonistou, který je po vzoru Kim Čijong kvůli svému pohlaví rovněž znevýhodňován. Především si v nich naříká nad povinnou vojenskou službou, což se ve srovnání s diskriminací žen ve výsledku jeví jako malicherné. Na druhé straně se v souvislosti s románem poukazuje na velký pokrok, který v tomto ohledu v posledních několika desetiletích v Koreji nastal. Například byl zrušen zákon o nevěře (svobodnému jedinci hrozilo vězení v případě, že měl pohlavní styk se sezdanou osobou), v roce 1999 byl vytvořen návrh zákona zakazující diskriminaci pohlaví, manželství z lásky jsou už téměř normou. 

Jak píše v doslovu románu překladatelka Petra Ben-Ari (román však do češtiny přeložil Tomáš Horák), mezi Korejci se také našla řada nadšených příznivců knihy: „Největší poctě se dílu dostalo, když poslanec levicově orientované Strany pro spravedlnost věnoval knihu prezidentu Mun Če-inovi a ten ji s díky přijal. Tím jako by došlo k posvěcení záměru knihy představitelem vládnoucí vrstvy a strhl se o ni nevídaný zájem.“ Blýská se tedy Korejkám na lepší časy?

NAMDŽU, Čo: Kim Čijong – ročník 82. Brno: Host, 2019. 183 s.