Na Zlatý voči tetu nevezmeš

10. září 2020

Filmový festival Zlatý voči pořádají studenti Katedry filmových studií na Univerzitě Karlově už popětadvacáté. Každý rok se na festival hlásí studenti teorie audiovize z Česka i ze zahraničí s krátkometrážními snímky, z nichž pak organizační tým po důkladném výběru sestaví soutěžní program. Ten bude ke zhlédnutí ve dnech 24.–25. září v pražském Screenshotu. Dorota Vašíčková, která se v minulosti spolupodílela na čtyřech ročnících, zastane letos roli festivalové porotkyně po boku filmové vědkyně, historičky a publicistky Stanislavy Přádné a hudebníka a režiséra Petra Marka. O soutěžních filmech tedy dopředu nic neví, ale prozradila, že se návštěvníci mohou v rámci doprovodného programu těšit například na diskusi o současném pornografickém průmyslu. 

Na webu máte statistiku: 24 let, 350 filmů, 13 zemí. Předpokládám, že jde o počet filmů, které byly zařazeny do soutěžního programu. Zhruba z kolika filmů se každý rok vybírá?
Od té doby, co jsme přešli na speciální přihlašovací portál pro festivaly, nám začalo chodit tak pětkrát víc filmů, ale spíš než větší výběr to znamená víc kontrolování, jestli snímek splňuje pravidla pro přihlášení. Vzhledem k tomu, že nemáme žádný účastnický poplatek, se vždycky přihlásí někdo, kdo buďto pravidla nezkoumá, nebo to prostě zkouší. Nakonec se každý rok vybírá zhruba ze sta filmů, ale pro všechny případy máme i nesoutěžní sekce, takže když se objeví film, který se nám tematicky hodí a stojí za to, zařadíme ho.

Organizační tým nakoukává všechny přihlášené filmy společně?
Primárně programový tým. Jeden rok jsme nakoukávali čtyři dny v kuse, což nebylo zvládnutelné. Zvolili jsme tedy strategii rozdělit se do dvojic a pak diskutovat zážitky. Většinou vybíráme okolo dvaceti soutěžních filmů. Společně se speciálními filmy a retrospektivou jich je vždy celkem okolo třiceti.

Takže organizační tým předvybere soutěžní filmy a pak sezve porotu, která rozhoduje o udělení cen vítězům. Sestavuje se porota podle předem daných kritérií?
Původně bylo dané, že ve čtyřčlenné porotě bude sedět jeden praktik, kritik, teoretik a student. Loni to ale organizační tým proměnil a posadil do poroty buďto studenty, nebo mladé, v nějakém odvětví zajímavé lidi, kteří jsou dobří v tom, co dělají.

Proč to udělali?
Chtěli změnu. Měli za to, že tohle je cesta, jak dodat festivalu novou tvář. Porotci pak měli přednášky o tom, čemu se sami věnují. Třeba filmař Lukáš Spousta vyprávěl, jak vytváří filmy z lega. Studentka režie na JAMU Daniela Samsonová mluvila o své inscenaci Tohle není vaše Karenina a doplňovala přednášku videoukázkami z představení. Laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého Andreas Gajdošík zase obohatil program koncertem svojí kapely European Union.

Kdo sedával v porotách před obměnou?
Velký špičky. Za praktiky třeba Olmo Omerzu, Saša Gedeon nebo Bohdan Bláhovec, za teoretiky Andrea Slováková (současná děkanka FAMU, pozn. aut.). Jednou se nechal ukecat i David Černý. Mimochodem je autorem i první sošky – hlavní ceny Zlatých vočí.

Jak ses stala součástí organizačního týmu ty?
Moje vazby s festivalem se kryjí s nástupem na katedru. První rok jsem vyřizovala e-maily a starala se na festivalu o hosty. V té době ho organizovaly Zuzana Černá a Magdaléna Novotná. Jejich tým začal okolo roku 2013 v rámci doprovodného programu pořádat panelové diskuse a proměnil český festival na mezinárodní – oslovil zahraniční univerzity. To byl velký skok. Já jsem se k vedení dostala společně se spolužačkou Annou Zatkalíkovou až třetím rokem. Po dvou ročnících jsme to zase předaly Valerii Coufalové a Jakubu Egermajerovi, kteří to vedou od loňského roku.

PARTY NA KATEDŘE

Festival s několika pauzami funguje už od roku 1988. Jaká byla hlavní motivace, která stála u jeho vzniku?
Tenkrát studovala na katedře spousta lidí, kteří se nedostali na FAMU. Tvořili a neměli kde promítat, a tak si v učebně 429 ve čtvrtém patře filozofické fakulty udělali vlastní festival. První ročníky údajně vypadaly tak, že se všichni opili a podívali se navzájem na svoje filmy. Časem přizvali i studenty filmových věd z Brna a z Olomouce. Především to ale byla party katedry. Jeden rok se všichni tak opili, že zapomněli, kdo vlastně vyhrál hlavní cenu. Tak se pak po vystřízlivění domluvili, že to dají Petru Markovi.

Na festivalech s takovou tradicí bývá běžné, že se účastní stále stejní tvůrci. Objevují se i u vás mezi přihlášenými pravidelní soutěžící?Soutěžícími jsou jenom studenti, takže je to omezené dobou jejich studia. Pravidelná účast je výjimečná. Navíc jde o studenty teorie nebo historie, takže netočí filmy často, a nemají tak nové filmy, se kterými by se mohli hlásit. Je to průtokový, rozhodně nejsme festival tří jmen. Když už se ustaví nějaký osvědčený autor, jsme rádi, protože mu můžeme udělat retrospektivu. Ale obecně nás autoři moc nezajímají, nemáme ani jejich medailonky, primárně nás zajímají jejich filmy.

Přitom je s festivalem spojeno několik známých osobností.
Tak jasně, třeba Petr Marek. Jsou ale i soutěžící, kteří byli studenty filmové vědy a potom se přesunuli na studium režie. S nadsázkou se dá říct, že to byly právě Zlatý voči, kdo je premiéroval. Například režisér Miloš Kameník, který v současnosti učí na Střední průmyslové škole sdělovací techniky v Panské, nebo televizní režisér a dokumentarista Jan Bušta. Z posledních let můžu jmenovat například premiéru filmu Karla Friise Forchhammera Co dělat, když projíždí vlaky o pětici školou povinných kluků, kteří prostřednictvím rapování vlastních textů u železnice vypovídají o tom, jak vnímají svět. Film vyhrál v roce 2016 hlavní cenu My Street Films. Ale třeba na rozdíl od velkých festivalů nejsou Zlatý voči akcí, která by někoho proslavila nebo k níž by se tvůrci vehementně hlásili.

Jaký je poměr zastoupení zahraničních ku českým filmům?
Přichází víc přihlášek ze zahraničí. České filmy bereme skoro automaticky. Nebývají špatné a zároveň bychom chtěli, aby za námi studenti z Brna a Olomouce začali jezdit.

Odkud se hlásí nejbizarnější filmy?
Bizarní, ale kvalitní filmy přichází z Jižní Ameriky. Nejdivnější byl rok, kdy se přihlásilo asi třicet filmů z Turecka. Nechci zpochybňovat tureckou kinematografii, ale tenhle vzorek byl strašlivý. Na to se nedalo koukat. Původně jsme chtěli udělat tureckou sekci, kontaktovat tureckou ambasádu, abychom se poradili, co by se s tím dalo ještě dělat, ale po dvanáctém filmu plném prvoplánových metafor jsme se ambice odhalit novou tureckou vlnu vzdali.

Účastní se zahraniční tvůrci festivalu osobně?
Jakubu Egermajerovi a Valerii Coufalové se loni povedlo navázat úzký kontakt s festivalem Filofest, slovinskou obdobou Zlatých vočí. Výherce hlavní ceny tehdejšího ročníku se zúčastnil našeho loňského promítání v GRIDu, aby tam uvedl svůj snímek.

ČTĚTE TAKÉ: JEDEN BY ZAPOMNĚL, ŽE NENÍ VE SVOBODNÉ ZEMI

NEJSME SEKTA

Jsou Zlatý voči pro každého diváka?
Kdo má hlavu otevřenou, může si užít i bizarní filmy. Nemůžeš říct, že si někdo neužije něco, co ho primárně nezajímá, protože to třeba nestuduje. Minimálně bude mít okolo sebe lidi, se kterými si o svém zážitku může popovídat.

A dočká se i veřejné kritické reflexe?
Porota se, ne zpravidla, vyjadřuje k filmům ve chvíli, kdy předává ceny. Jinak asi ne. Zase tam ale primárně chodí studenti filmové vědy, takže si každý film užije kritické reflexe ažaž.

Směřoval jsem spíš k tomu, jestli to není příliš interní festival. Jednak je určen studentům, kteří ho pořádají, jednak těm, kteří dostanou příležitost se zúčastnit se svými filmy. Ale co ostatní diváci?
Je pravda, že valná část lidí chodí spíš na panelové diskuse než na filmy. Ty jsou spojeny skoro vždycky s nějakou kontroverzí a vyhrocenými emocemi. Třeba Jiří Menzel se jednou přišel podívat na diskusi o digitalizaci a restaurování filmů a pak se rozeřval na paní z Národního filmového archivu, že to tam všechno dělají strašně špatně. Tam přišlo hodně lidí. Stejně jako na diskusi o distribuci dokumentárních filmů, kam přišlo i dost dokumentaristů.

Jaké další diskuse nalákaly návštěvníky?
Jedna z nejlepších byla diskuse o portálu ČSFD, kam přijel i zakladatel databáze Martin Pomothy. Loni se debatovalo o Jaromíru Soukupovi a jeho pořadech nebo pár let předtím o počítačových hrách s Helenou Bendovou. Hry přilákaly obrovské množství lidí, kteří bohužel ale odešli hned po diskusi a na festival nezůstali.

Kolik lidí rámcově tedy zůstává na promítání?
Těžko říct. Pohybuje se to v nižších desítkách.

Nemůžu se zbavit představy, že by si člověk na festivalu, kde je pár desítek lidí, primárně studentů filmové vědy z Karlovky, nepřipadal vyčleněný.
Já myslím, že to tak není. Je to hodně naředěné absolventy jiných škol. Je to sice pořád okruh určitých lidí, ale přirozenými cestami se do něj infiltrují další a další lidi. Nejsme sekta, nepotřebuješ znát heslo.

Součástí festivalu jsou i koncerty, vernisáže nebo performance. Zlatý voči mají očividně ambici být něčím víc než jen filmovým festivalem. Jaký je jeho hlavní cíl?
Je to hlavně o tom, aby se studenti naučili mechanismům, které se jim budou hodit do profesního života ve filmovém průmyslu: posílání e-mailů, komunikace s lidmi, přemýšlení nad obměnami koncepce a uvažování nad filmy. Druhotným cílem je pak ukázat, co může filmová věda nabídnout. U mainstreamového publika by filmy sice neobstály, svojí tetě bych nepřála, aby se na ně musela dívat. Ale filmy studentů teorie mají v sobě něco jiného, něco, co člověk u „famáckých“ filmů neuvidí. Uvažují reflexivně nad sebou samými, nad filmovým řemeslem, zároveň ale nemají tendenci se mu učit a být v něm dobří. Přesto zasluhují místo ve veřejném prostoru.

Zdroj fotografií: Zlatý voči