24 hodin, 130 stran a příliš mnoho ambicí

14. září 2020

Literární debuty jsou každým rokem očekávanou událostí, která má potenciál osvěžit literární krajinu a snad i nabourat zaběhlé pořádky mezi spisovatelskými matadory. Česká produkce každým rokem nabízí básnická i prozaická jména, kterým se dostává různé publicity. V předchozích letech tak, co se týče prózy, vynikla jména jako Pavla Horáková, Tereza Semotamová či Vratislav Kadlec, letos se poměrně vstřícné propagace dočkaly například Praskliny Kláry Vlasákové. Poněkud v ústraní zůstala krátká novela Evy Střihavkové z nakladatelství Dauphin s názvem Vzácná návštěva.

Celý děj se odehrává v rámci čtyřiadvaceti hodin v prostoru severočeského Oseku. Býval by to jistě den jako jakýkoli jiný, ale do městečka se chystá jakási vzácná návštěva a spolu s ní další lidé, kteří si tuto událost nechtějí nechat ujít – přijíždí tak například i syn osecké obyvatelky Jiřiny Adolf s celou svou rodinou. Rodinná setkání s sebou však vždy přinášejí také spoustu prostoru pro bujení mezilidských konfliktů a koneckonců celý Osek, jak se postupně čtenář dovídá, je bublajících křivd a sporů plný. 

Jen co hodiny odbíjí poledne a Jiřina dokončuje svůj proklatě dobrý vývar pro Adolfa, Kateřinu a jejich dvě dcery, ožívají i další, neméně bizarní a frustrované postavy krušnohorského maloměsta, pro které je následujících čtyřiadvacet hodin časem zásadních rozhodnutí. Mladý starosta Petr se nemůže smířit se stromovou alejí do tvaru lebky připomínající místní působení nacistů; Raj se touží vrátit do rodné chaotické Bombaje, ale nejdřív musí dědečkovi pomoct od závislosti na automatech; a starý kronikář Alois netrpělivě čeká na smrt ve svém slušivém obleku… 

Nefunkční mozaika

A tím výčet zdaleka nekončí – s každou kapitolou, tedy hodinou blížící se příjezdu tajemné návštěvy, narůstá novela do širších a širších rozměrů. Mikropříběhy oseckých obyvatel tak nakonec až překračují možnosti stotřicetistránkového díla.

Autorka skrze rozehraná dramata pokrývá skutečně široké pole aktuálních témat – od rasismu a xenofobie, vyrovnávání se s nacismem či manipulace s kulturní pamětí přes migraci a hledání nového domova, politická témata jako korupce či populismus po více soukromá dramata zahrnující milostné vztahy, hledání vlastní identity či smrt. Přestože tak nepochybně aspiruje na společenský přesah, široký rastr málokdy umožňuje uchopit konkrétní problematiku komplexněji a rafinovaněji. Postupně se totiž setkáváme s více než desítkou postav, z níž se každá potýká s nějakými více či méně závažnými dilematy, která však kvůli striktně omezenému časovému rámci nemají moc prostoru pro vývoj, a často tak zůstávají pouze na povrchu. 

čtěte také: snění o cestě do nevlídna

Jediným prvkem scelujícím tuto mnohoperspektivní a polytematickou novelu je problematika mezilidských vztahů, a to opět na velmi pestré škále, která ale naopak maloměstský život vykresluje v celé jeho barevnosti. Právě ve vzájemných vztazích jednotlivých postav se odráží nesnáze nalézt jak vlastní sebeurčení, tak i své postavení v rámci společenského celku. Samotný obal knihy uvádí příběh slovy: „Nastává dlouho očekávaný okamžik, který měl všechny lidi spojit, zdá se ale, že je v městečku každý sám…“ Osamocení mnohých postav jde však často na vrub spíše oné plochosti a roztříštěnosti, která znemožňuje dílky jednodenní epizodické mozaiky spojit.

Kde je Godot?

Tu navíc posiluje poměrně slabá formální stránka novely, která by bývala zasluhovala více redakčních zásahů. Dialogy často působí nepřesvědčivě a autorka se občas dopouští velmi banálních až plytkých jazykových vyjádření, která nejsou s to pomoct v budování silnější atmosféry, jež by měla potenciál zanechat hlubší pocit. Ostatně i závěrečná, často až příliš snadná, smířlivá či očekávatelná vyústění jednotlivých mikropříběhů (Adolfovo nalezení vnitřního hlasu skrze společenské uznání či nesprávná interpretace nenáviděné stromové aleje ve tvaru lebky), a nakonec i samotné godotovské čekání na vzácnou návštěvu vyznívají do ztracena. Na počátku tak sice stála půvabně jednoduchá struktura se zabudovaným gradujícím napětím, která v určitém ohledu pomáhá ději v jeho směřování, nicméně ve finále působí dosti uměle.

Vzácná návštěva je příslibem až mnoha věcí – od severočeské krajinomalby přes společenské i soukromé drama po detektivní příběh – na příliš krátkém prostoru. Jak bude autorce slušet delší rozsah, se s nově vydanou knihou Můj grónský rok budeme moct brzy přesvědčit.

STŘIHAVKOVÁ, Eva: Vzácná návštěva. Praha: Dauphin 2020, 138 s.