Kapela Hello Marcel: Jsme taneční crossfit pro hipstery

12. března 2020

Hudební duo Hello Marcel se inspiruje hlavně ve funku a osmdesátkovém disku, při svých koncertech se snaží především roztrsat dav. Pro Michaela Macka a Adama Sodomku je v tvorbě klíčový nadhled, který podporují zdánlivě nesmyslné texty. Se svým debutovým albem Marcel minulý rok objeli přes padesát koncertů. V květnu chystají společný dvojkřest s předním českým slamerem Anatolem Svahilcem, na kterém kromě ohlašované desky pokřtí jeho novou knihu.

Kdo je Marcel?
Michael: Marcel je náš pološílený kámoš ze Svitav, který je místním bohémem. Je to zároveň vtipný jméno, když se řekne Marcel, tak se prostě směješ.
Adam: Přišlo nám super pojmenovat se jenom jako Marcel, ale pak jsme si říkali, že když napíšeš do Googlu „Marcel“,  vyjede ti milion věcí, jen ne naše kapela. Přemýšleli jsme, co k tomu přidáme, a libozvučně nám nejvíc sedělo „hello“, proto „Hello Marcel“.
M: A to už nám vypadli jen dva výsledky – my a nějaký start-up ve Francii, který vyvíjí chatbot.

Jak jste se seznámili?
A: Když mi bylo devět a Šmácovi (Michaelova přezdívka, pozn. aut.) deset, jeden náš společný kamarád Dominik mi půjčil volant na ovládání závodních videoher. Myslel jsem, že je jeho, ale ve skutečnosti ho měl půjčený od Šmácy. S Dominikem jsme si na něm zahráli a já ho pak uklidil zpátky do krabice, kterou jsem uložil do naší garáže.
M: Musel jsem Dominika dojít skřípnout, aby mi ten volant konečně vrátil, jelikož jsem ho chtěl nazpátek. A on mi řekl, že ho půjčil Adamovi.
A: Totálně naštvaný Šmáca přišel, ať mu volant vrátím. Když se užuž napřahoval, zavřel jsem mu před nosem. Seznámili jsme se tak, že jsem od Šmácy málem dostal po hubě.

Kdy jste se rozhodli založit kapelu?
A: První song jsme nahráli asi před čtyřmi lety, když jsem přinesl na jednu párty zvukovou kartu s mikrofonem a Šmáca začal spontánně rapovat.
M: Pak jsme si řekli, že to zkusíme znovu. Spíš jsem se Adama doprošoval. Zavřeli jsme se u mě na bytě, kde jsme měli improvizovaný studio. Začali jsme se scházet alespoň jeden den v týdnu. Jeden týden jsme se nesešli a byli jsme oba smutní. Dohodli jsme se, že se budeme scházet minimálně jednou týdně. A za tři čtvrtě roku jsme měli nahrané album. V té době o nás ještě nikdo nevěděl. Poslali jsme ukázky do pořadu Startér na Radiu Wave, kde zahráli naši písničku Bůček a úplně ji zdissili. Řekli, že jsme epigoni MIDI lidí a J.A.R. po lobotomii.
A: Z toho jsem měl radost, protože J.A.R. je jedna z nejlepších českých kapel. I když po lobotomii, stejně je to poklona.
M: Na našem prvním koncertě ve Vzorkovně jsme se seznámili s kluky z kapely Good Times Only. V říjnu jsme jim zahráli na křtu jejich videoklipu. Křest byl pro nás klíčový, jelikož jsme díky němu pronikli na pražskou scénu.

Saxofonem proti elektronické sterilitě

Dokázali byste vaši hudbu žánrově zařadit?
A: Podle mě je lepší se při skládání hudby od jakýchkoliv žánrů oprostit. A hlavně v rámci elektronické hudby, ve které máš neomezené možnosti. Můžeš použít orchestr, synťáky nebo třeba samply. Chci udělat co nejlepší track a je mi jedno, jestli to bude dramec, synth-pop nebo funk. Stavím svou hudbu na basových linkách, kolem kterých začnu nabalovat další instrumentální prvky. Ale nikdy jsem nepřemýšlel ve škatulkách žánrů.
M: Ale z toho, jak nás pojmenovali ve Startéru, něco vyplývá. Ano, děláme elektronickou hudbu na český scéně, proto nás asi srovnávali s MIDI lidi. A J.A.R.? Máme saxofon a snažíme se být vtipný a funky, aby to nebylo nůďo.
A: Saxofon je nástroj proti elektronické sterilitě. To platí zejména pro virtuální synťáky, které jsou z principu dost sterilní – jsou to prostě jedničky a nuly. Jako hudebník potřebuješ živý nástroj, který dělá chyby.
M: Třeba mě.
A: Myslím, že kombinace sterility, ale zároveň dokonalé přesnosti, a živých nástrojů je funkční.

Ve vaší imagi a textech lze pozorovat velkou míru ironie. Pomáhá posluchačovi se lépe odvázat, když se kapela nebere vážně?
A: Mně je vždy sympatické, když si kapela ze sebe umí udělat srandu. Když to nejsou vážní virtuosové, co na podiu jen něco drtěj. Když se kapela nebere moc vážně, lidi se s ní snáze ztotožní. Cílem Hello Marcel je roztrsat dav, se kterým si budeme navzájem předávat správnou energii. Naše stylizace je tím pádem víc diskofilní, proto nosíme pestře barevný vestičky a šusťákový bundičky.
M: Razíme chuť k tanci. Ne tanec jako balet, ale že se lidi hýbou do rytmu. Poselství, se kterým přicházíme do zapšklého světla, je, že se stačí jen hýbat a poslouchat rytmus a to je všechno. Jsme takový CrossFit pro hipstery.
A: CrossFit pro všechny.

V současném hudebním průmyslu si všímám vlivů z devadesátých a osmdesátých letech. Zdá se mi, že vy s estetikou nedávné minulosti pracujete. Máte pocit, že je ve společnosti nějaký fenomén nostalgie po konci tisíciletí?
A: Billie Eilish, v tuhle chvíli nejpopulárnější zpěvačka na světě, svoje první album stylizovala, co se instrumentální stránky týče, do devadesátkový roviny. Když si poslechneš starý Massive Attack a Trickeyho, uslyšíš podobnost v temných beatech. Devadesátková hudba je dle mého názoru nadčasová. Písničky z roku 1997 zní jako z budoucnosti i v roce 2020. Já jsem fakt devadesátkař.
M: To samé, co řekl Adam, si myslím o hudbě osmdesátých let. Například na dark-wave se mi líbí, jak je ta hudba špinavá a že je v té špíně  osobitost. Nedokázal bych poslouchat čistě sterilní elektronickou hudbu a brát to smrtelně vážně, pokud bych nebyl na drogách.
A: Nostalgii po osmdesátých letech vidím u výrobců syntezátorů, kteří kopírují elektrické obvody ze čtyřicet let starých modelů. Z nějakého důvodu si myslí, že je to zvuk, po kterém je poptávka. Ale neřekl bych, že v Hello Marcel pracujeme s dobovou estetikou a euforií. Jen se necháváme hudebně inspirovat.

Vypučet nad bahno jako leknín

V květnu chystáte společnou akci s Anatolem Svahilcem. V pražském Lucerna Music Baru spolu s vaší deskou pokřtíte i Svahilcův almanach Motorové saně. Proč jste se rozhodli uspořádat dvojkřest?
M: Původně to měl být pouze Anatolův křest, ale později mu došlo, že si vzal velké sousto a Lucernu by sám nenaplnil. Potom, co nás oslovil, jsme se dohodli, že akci spojíme s plánovaným křtem našeho druhého alba, jehož název oznámíme až na místě.

Koho dalšího jste na akci pozvali?
M: Kromě nás tam zahraje pražská kapela Branko’s Bridge. Hostem večera bude Mucha, která mimořádně nebude zpívat, ale bude mít své stand-up číslo.  A samozřejmě nebudou chybět další slameři.

Budou na vašem albu nějací hosté?
M: Kromě Anatola tam bude ještě Jana Věnečková, moje kamarádka z Litomyšle, hrající na housle. Před křtem alba jsme se rozhodli nevydávat žádné písničky. Obrazně řečeno jsme se zakuklili jako larva a chceme vylézt jako motýl.
A: Chceme vypučet nad bahno jako leknín.
M: Už jsme se dostali do fáze, kdy jsme ohraní a cítíme poptávku po novém albu.
A: A teď už to nebude nahraný na bramboru, jak nám kdosi říkal. Máme šikovného masterovače (postprodukce zvuku, pozn. aut.), kterým je Cocoman alias Adam Lanči. S ním se nám hezky spolupracuje.
M: Na albu bude deset nových písniček a kromě nich tam budou tři staré, nově remasterované. A pak ještě jedno poetický překvápko, který tam chystáme vtlačit. Anatola jsme pozvali jsme i ke spolupráci na novém albu. Mně ještě nabídl, zda bychom nezkusili společný projekt v angličtině, ale nedokážu si to bez Adama představit, takže jsem odmítl.

Jaký je váš vztah ke zpívání v cizím jazyce? Vydali jste song Aus Gold, který je v němčině.
A: Řekli jsme si, že budeme zpívat buďto v češtině, nebo v jakémkoliv jiném jazyce než v angličtině. Protože dělat anglický songy nám přišlo takové…
M: …klišé, i když máme jeden song Hyperspeed, ve kterém je asi šest anglických slov. Já nesnáším, když zpívá česká kapela anglicky s českým přízvukem. Miroslav Wanek (frontman Už jsme doma, pozn. aut.) kdysi říkal, že člověk má zpívat, jak mu zobák narostl. A když už v jiném jazyce, tak si z toho dělat srandu. Máme písničku v němčině nebo v japonštině o párcích.
A: Ať si každý dělá co chce, ale pak ať si nese důsledky.