Rapperka Hellwana: Když beat není divnej, nedokážu tvořit

25. února 2021

S Hellwanou se většina jejích posluchačů seznámila v roce 2018, kdy vyhrála exportní projekt Radia Wave Czeching. Od té doby mladá zpěvačka a rapperka vydala album, začala studovat design a odehrála stovky koncertů. Nyní připravuje další desku inspirovanou videohrami a sci-fi. Sama Hellwana je přitom na české scéně trochu sci-fi: experimentátorka, která se stejným zápalem tvoří i sleduje, co se děje okolo ní. S Hellwanou jsme se bavily nejen o hudbě, ale i o tom, proč je pro ženy těžší najít dobrého producenta nebo proč nestačí jenom počkat, až rasisti vymřou.

Díky, že sis na rozhovor udělala čas na svoje narozeniny. Věříš na astrologii?
Věřím. Obecně jsem nakloněná spíš jakékoliv spiritualitě, než že bych byla věřící, přestože celá moje rodina věřící je. Já věřím na určité energie, konstelace hvězd a mám ráda astrologické memes. 

Ty jsi vodnář, je to tak?
Jojo.

Memes o vodnářích si z nich většinou dělají legraci, že musí neustále vyčuhovat z davu, vždycky se lišit. Vidíš se tak?
Určitě. A sedí na mě i spousta dalších věcí, co se o vodnářích říkají: že jsou ledové bitches s odporem k emocím a největší radost jim dělá všechno analyzovat.

Z tvojí hudby ale nemám pocit, že bys měla k emocím odpor.
Jsem spíš ten typ, co si drží věci v sobě. Než něco dokážu zpracovat, trvá to docela dlouho. I hudba pro mě ze začátku byla terapií. Když píšu, uzavírám se do sebe, svoje pocity analyzuju. Moje hudba nepopisuje jen to, jak jsem se cítila na začátku – afekt nebo zármutek –, ale i co přišlo potom. Zajímá mě celý proces: moment těsně před tím, než je člověk v pohodě, i proč už v pohodě je. Jsem člověk, který hodně mluví, psaním textů se ale dokážu líp vyjádřit, víc se otevřít, líp komunikovat. Když dělám hudbu, dokážu se zbavit obranného mechanismu, který mám jinak zapnutý.  

Má na tvoji hudbu vliv, když víš, že se k lidem teď nedostane živě? Přemýšlíš třeba nad tím, že doma tvoje posluchače osloví jiný druh tracku než na koncertě? 
Asi se nad tím takhle přemýšlet dá. Když se hrají koncerty, je dobré mít pár bangerů v rukávu. Lidi se chodí na koncerty bavit a interpret je trochu klaun. Teď je jedno, jestli je to banger, nebo ne, důležité je vydávat věci, za kterými si člověk stoprocentně stojí. 

Grime už dávno není jenom o agresi nebo politice

Mě na tvojí hudbě baví mix stylů a jak lehce mezi nimi přecházíš. V jednu chvíli slyším hodně jemný a příjemný soul a hned vzápětí grime, tvrdší beaty, ostřejší texty. Jak jsi tenhle zvuk našla?
Mě prostě baví hudba (smích). Miluju míchat věci dohromady, miluju tyhle věci hledat a občas klidně kombinovat i do kakofonického znění. R'n'B, soul a rap mi přijdou docela provázané. Říká se, že R'n'B je sestra nebo brácha rapu. Líbí se mi ten kontrast, protože mám období, kdy jsem agresivní a bitchy, a období, kdy jsem něžná, a líbí se mi, že tyhle žánry popisují můj ženský rod. Dává mi to možnost se vyblbnout a dostat ze sebe všechno, co umím. Naopak bych určitě nešla do country, i když ho miluju, protože vím, že mi hlasově nesedí. Taky už bych se nevracela k trapu, vyzkoušela jsem si ho, ale nejsem altanta boy.

Tím chceš říct, že tenhle zvuk prostě nemluví o tom, co žiješ?
Přesně tak. Pro trap je navíc typické, že je to trochu legrace. Sebe si s přehnaným autotunem nedokážu představit a na to, abych napsala takový vtipný, stupidní text, jsem asi moc vážná. Trap nepíšu, protože ho nežiju – nesellim drogy, nemám kurvy, nemám ani ty prachy nebo grills a nenosím loga. Nikdy by to nemohlo být real. 

Na druhou stranu ale děláš grime a na předměstí Londýna taky nežiješ.
Grime byla první forma rapu, kterou jsem kdy slyšela, a mám k němu blízko. Část dětství jsem strávila v Londýně a mám starší sestru, která tam žije a grimeovými rappery se obklopuje. Až teď objevuju americký rap, jinak jsem byla vždycky pro ten britský. Mám ráda jejich texty, humor, témata, která řeší, a baví mě i samotný zvuk grimeu – britové jsou hrozní experimentátoři. Grime dává svobodu psát o čemkoliv. Už dávno to není jenom o agresi nebo politice, grime může být klidně i hrozně romantický. 

Říkáš, že jsi na trap moc vážná, některé tvoje tracky mi ale přijdou hodně legrační: třeba Kim K. Nebo má nějakou vážnou stránku, kterou nevidím? 
Tenhle song je zrovna jenom legrace. Je ale fakt malá sorta lidí, která pochopí, že je to vtip, když říkám, že bych chtěla píchat jako Kim K. Je to vůbec ještě humor, když to většině lidí nepřijde vtipné?

Na druhou stranu, kdo by nechtěl píchat jako Kim Kardashian. 
No jasně. Je to legrace, ale chtěla bych píchat jako Kim Kardashian, měla bych prachy Kanyeho Westa a žila bych si. 

Hellwana ale bohužel nemá prachy Kanyeho Westa a nebydlí v Calabasas, ale tady v Praze... Bude na příštím albu víc češtiny? 
Bude to jenom česky. Nebo jenom česky… (smích) To album je pojmenované německy, mám tam song, kde je v refrénu němčina, taky jeden s refrénem ve španělštině a jeden slovensky. Zbytek je ale česky. Můžu prozradit i název: album se bude jmenovat Das Leben. 

A co zvuk? Najdeme tam něco z grimeu?
Ke grimeu se určitě zase vracím. Na tomhle albu pracujeme spíš se zvuky, které jsou typické pro techno nebo experimentální elektroniku, tempo je ale 140 nebo 150 BPM, tedy grimeové. Někde si necháváme grimeovou basovou linku nebo bicí, jinak si ale z každého žánru bereme, co nás baví. 

Celé album je inspirované videohrami a sci-fi filmy, takže se snažíme o podivnost a experiment. Půjde o první ze série alb. První je dost emoční, druhé bude spíš ukazovat místa, kde jsem byla, a třetí bude o tom, co mě štve ve společnosti. 

Znamená pro tebe ještě něco žánr? Vnímáš ho, když tvoříš?
Spíš hledám vibes. Nedokážu tvořit, když mi ten beat nepřijde divnej. Přestaly mě bavit uhlazený věci. Mám ráda, když se track mění, ale drží si vibe. Ráda na beat reaguju: když slyším jemné piano, tak třeba jenom šeptám a pak si zařvu na vojenský pochod.

Nehledáš tedy beat pro svůj text?
Vždycky mám první hudbu a pak až píšu text. Byla jsem zvyklá psát s klavírem a začínala u  hudby. Naopak je to limitující, texty se na hudbu blbě nasazují. Pro mě je nejdůležitější si najít producenta, který mi vyhovuje. Spojení autora textu a beat makera je to, co dělá dobrý song. (S Hellwanou na připravovaném albu spolupracuje producent a beat maker Bxston z kolektivu No sleep club, pozn. aut.)

To asi znamená, že producent a interpret by si měli rozumět i na jiné úrovni? Je to pro tebe i osobní vztah? 
Určitě. Když ti člověk nesedí, nebude se ti podle mě líbit ani jeho beat. A snažit se spolupracovat s lidmi, se kterými si nerozumím a kteří nechápou, jak přemýšlím, je jenom ztráta času. 

Je podle tebe pro holky na scéně těžší najít dobrou dynamiku s producentem?
Myslím, že ano. Ženský hlas je něco úplně jiného než mužský. Čeští rapoví producenti navíc nemají s ženami tolik zkušeností, protože je nás pořád málo. Často jenom opakují dokola to samé a pro naše hlasy to zkrátka nefunguje. K ženskému hlasu se víc hodí melodie, nebo naopak hodně čistý, ale výrazně rytmický track, musí to ale prostě sedět. 

I když jsou ženy populární, stále nemají možnost mít ten „svůj rok“

V USA se letos mluvilo o roku ženského rapu. Jakou vidíš v poslední době změnu na scéně u nás? 
Do Česka přichází všechno pozdě. Jestli se letos v USA říkalo, že je rok rapperek, sem přijde možná za pět let. Když si vezmu naši Nicki Minaj, Cardi B a Megan Thee Stallion, což je Sharlota, Aless a Sima, nepřijde mi, že by tohle byl jejich rok. Vždycky mi přijde smutné, když na cenách Anděl vidím Sharlotu jenom sedět u stolu. Radši bych ji viděla nominovanou. Stejně tak by chtěla vidět třeba Aless, jak dělá soundtrack k filmu nebo v nějakém hraje, jako třeba dostal možnost Pil C. Přestože mě nebaví hudebně, respektuju je, protože jsou to pracovité ženy. Není lehké se tady zviditelnit a už vůbec není lehké si slávu udržet. I když jsou ženy populární, stále nemají možnost mít ten „svůj rok“.

Megan Thee Stallion, kterou jsi zmínila, loni potom, co byla postřelena, mluvila o tom, jak jsou hudebnice, obzvlášť černošky sdílející své trauma, často obviňované z přehánění nebo jsou jejich příběhy brané jako materiál pro vtipy nebo zesměšňování. Není tohle něco, čeho se bojíš, když mluvíš o něčem osobnějším jako například v Halle Berry?
Určitě nějaký strach cítím, ale mám pravidlo, že to, co člověku řekneš, nemůže zesměšnit. Jenom to, o čem mlčíš, na tebe může někdo vytáhnout, udělat z toho nějakou špinavost. Někdo tě odsoudí, někomu je to jedno, někdo tě polituje – to je ale nakonec jedno. Ty v sobě nic nedusíš.

Takže tenhle krunýř, který potřebuješ nejenom na stagi, se dá udělat i z upřímnosti?
Přesně tak.

Jaký je to ale pocit stát na stagi a vyhlašovat člověka, který ti ublížil? 
Hele, super (smích). Když můžu vyhlásit svého ex a slyším lidi křičet, strašně si to užívám. Jsem prostě škodolibá, ale dělá mi to dobře. Možná je to jedna z věcí, na které bych měla zapracovat.

Tak vůči expříteli to může působit jako škodolibost, ale když třeba v Halle Berry zdravíš „agresora X v davu“, škodolibost to není. Tohle chce přece hodně odvahy. Lidi v kotli jsou na party, ty se ale vracíš na místo, kde ti někdo ublížil. (Ve skladbě Halle Berry Hellwana popisuje svoji zkušenost s napadením v metru, pozn. aut.)
Půlku textu vyprávím, co se stalo. Když ale dojdu ke „zdravím agresora X v davu“ a zvednu prostředníček, oddychnu si. Říct, že moje kůže je zlato, je způsob, jak celou zkušenost transformovat. Tenhle track je o tom, že jsem pyšná na to, že jsem černá, jsem ráda za to, jak vypadám a jaká jsem. Tady navíc přesně vidíš tu analýzu, o které jsem mluvila na začátku: v téhle skladbě už jsem za tím a jenom si užívám, že jsem spokojená sama se sebou a všichni mi můžou políbit prdel. 

Není jednoduché přesvědčit někoho, kdo deset let poslouchal, že ženy mají držet hubu, že dělám dobrou hudbu

Jak vypadala cesta do bodu, kdy jsi hrdá na to, jak vypadáš a kdo jsi? 
Já jsem se s rasismem nesetkala, dokud jsem nezačala chodit do školy v Praze. Na vesnici, kde jsem žila předtím, to všem přišlo normální. V Londýně samozřejmě taky. Až v Praze byly děti zlé. Z těch dětí jsou už dneska dospělí a pořád jsou zlí. 

Člověk by to čekal spíš naopak. I když mám ale koncert někde mimo Prahu, ať už jde o Brno, Ostravu, Liberec, nebo Jablonec, na rasisty nenarážím tolik jako v Praze. Nevím, jestli je to tím, že tady žiju, ale když se mě lidé mimo Prahu ptají, odkud jsem, myslí město. 

A co na scéně? Není tu nebezpečí, že bude rasistické nebo sexistické chování v rapu spíš přehlédnuto?
Rappeři tady sice ženy nechrání a nestarají se o ně, ale za holky na scéně jsou rádi. Některé jejich texty o tom sice nevypovídají, ale to je vlastně v pořádku. K rapové kultuře to částečně patří. Spíš jde o to, jak se jejich slova dotýkají veřejnosti. Důsledek agresivních textů může být, že je na mě pořadatel na festivalu sprostý, i když mým kolegům leze do zadku. Mladí kluci jsou kapitola sama pro sebe. Zrovna včera jsem se připojila do debaty na Clubhousu, nestačila říct ani ahoj a hned přišly řeči, že můj táta byl asi pekař a zapomněl mě v troubě. Nebo jak můžu rapovat, když ženská má mlčet. Ne všichni dokážou myslet sami za sebe. To, co rapper řekne o jedné ženě, je potom snadné vztáhnout na všechny. Není jednoduché přesvědčit někoho, kdo deset let poslouchal, že ženy jsou jenom kurvy a mají držet hubu, že dělám dobrou hudbu. 

Občas se o rasismu mluví jako o problému starších generací, o něčem, co se mladých, kosmopolitních lidí netýká. Ty ale říkáš, že jsi ho v Praze a od mladých kluků zažila nejvíc. 
Starší lidé mají většinou poznámky vycházející z toho, že byli vychováváni ve společnosti, kde lidé nebyli rozdílní, ale nemyslí to zle. Spíš si neuvědomují, co je taktní a netaktní. Starší lidé mě vidí jako pracujícího imigranta, který se snaží, mluví česky, pracuje a platí daně, tak jsem pro ně v pořádku. 

Zlé poznámky na mě mají vždycky jenom mladí. A z 97 procent jsou to muži. Když mě někdo šikanoval, vždycky to byli muži. Nevím, čím je to způsobené, nevím, jestli jsou ženy mateřštější nebo otevřenější, ale je to průser. 

čtete také: Z Karviné do CERNu: Rapper Ggunja na debutovém EP ukazuje, že je třeba s ním počítat

Když máš problém se sexistickým pořadatelem, máš pocit že ti tvůj label kryje záda?
Bigg Boss má pod sebou hodně lidí a byl de facto řízen jenom třemi lidmi, nemůžou uhlídat všechno. Když jim to řeknu nebo se to k nim dostane, určitě mě podpoří. Nedávno se mi stalo, že mi po roce napsal organizátor, který na mě byl kdysi nepříjemný, a chtěl po mně hudbu a fotky. Já jsem mu neodpověděla, tak napsal do labelu, aby mu je poslali bez mého svolení, a připojil poznámku, že jsem se mu neozvala, tak by ho zajímalo, jestli vůbec ještě žiju. Hned se za mě postavili. Jinak ale radši všechno řeším sama. Mám ráda, když můžu poslat někoho do prdele sama za sebe. Mám pocit, že si to budou pamatovat. 

Já mám taky ráda, když někoho pošleš do prdele. Bigg Boss teď končí, co to znamená pro tebe?
Pro mě to nekončí, chápu, že na kluky je to už moc, ale dělají to už dvacet let. A mně jich podle těchhle výpočtů zbývá ještě sedmnáct. 

Minimálně.
Minimálně. Takže si založím vlastní kanál a budu pokračovat po vlastní ose. Chtěla bych do rapu začít zahrnovat víc konceptuálního umění, ať už do klipů, nebo merche. Přivést na scénu to, co se tady nedělá. Třeba že každé album může mít svůj koncept, se kterým je propojené naprosto všechno. Když jsem řešila svůj merch, nejdřív ze všeho mě napadlo, že bych udělala vlastní řadu parfémů. Každý z nich by se jmenoval podle songu. Chci začít propojovat texty nejen s hudbou, ale i dalšími médii. Mohla by to být třeba fashion show nebo výstava.