Ohýbat současnost: Janoščíkův propad do samolibé nesdělnosti

26. února 2021

Knize Napínat současnost – detektivnímu pátrání Václava Janoščíka po sdíleném světě – nelze upřít vysoké ambice. Autor zběsilým tempem představuje celou řadu zpravidla poststrukturalistických myšlenkových postupů. Jako odrazový můstek mu přitom slouží přes osmnáct uměleckých děl – převážně seriálů, ale dotkne se i několika literárních a filmových klasik a jedné počítačové hry. To vše s cílem použít detektivní pátrání částečně jako rámec, částečně jako metodu pro přiblížení jedné z nejpalčivějších otázek současnosti, to jest otázce po současnosti jako takové.

Své kritiky tím staví do složité situace; není nijak překvapivé, že tento takřka nesplnitelný proklamovaný cíl nebyl zcela naplněn. Zároveň by ale byla chyba odpouštět zjevné nedostatky kvůli záslužným cílům.

Janoščík si je vědomý náročnosti úkolu, který si předsevzal. Knihu zasazuje do širšího projektu metody pop-filozofie, s nímž se odkazuje na Deleuzeho. Pojmu pop-filozofie věnuje autor kapitolu, již lze číst jako manifest. Mezi cíle tohoto projektu patří mimo jiné sdělnost, kapitola se věnuje například „zápasu o pojem“, který probíhá mezi filozofií a marketingem. Metoda pop-filozofie má být definována intenzitou čtení a psaní, zaměřením na „rychlost, povrchy, přeryvy a proudy“ oproti zjišťování významu.

Kniha je skutečně nejsilnější v momentech, kdy spíše naznačuje a podněcuje, než by předkládala jakákoliv sdělení. Rychlost a čtivost textu jsou rovněž obdivuhodné. Jistá povrchnost zde není na škodu, kniha zběžně představuje mnoho děl, metod a způsobů uvažování, které skutečně mohou inspirovat k dalším úvahám i četbě. Kamil Fila v doporučení na přebalu píše, že kniha je „jako několik semestrů na fildě puštěných rychloposuvem“. Spíše než jakýkoliv konkrétní seminář připomíná její obsah svým širokým záběrem, svižným tempem a stálým odkazováním na jiné materiály úvodové přednáškové cykly.

Ostatně ambice vzdělávat či odpovídat akademickým konvencím textu pravidelně podráží nohy. Nejpalčivějším případem tohoto jsou úvodní kapitoly pojmenované po pojmech, které v nich Janoščík představuje: ekonomie vědění a politika reality. Samo o sobě je nešťastné, že je úvod textu věnovaný dvěma pojmům, s nimiž se dále takřka nepracuje.

Problém je to o to výraznější, že kromě představení nového pojmu (a tedy etablování autora jako filozofa) jde o kapitoly obsahově velmi ploché. Tvrzení, že množství vyprodukovaných informací nevede k hlubší informovanosti společnosti, že tržní ekonomika a sociální sítě mají na šíření informací neblahý vliv či že „politika není sférou rezervovanou pro parlament či politické strany“, skutečně nejsou příliš sdělná. Od hospodských řečí je ve finále dělí pouze akademičtější, méně přístupný jazyk, děje se tedy pravý opak autorova záměru.

Když se dílo a interpretace nepotkají

Janoščík si přitom nejspíš uvědomuje důležitost kvalitního úvodu, jak dokazují jeho pasáže věnované představování jednotlivých seriálů. Tyto sekvence převypravující děj úvodních scén a představující prostředky filmové řeči, které díla užívají, patří k tomu nejpůsobivějšímu, co kniha nabízí.

Rozhodnutí předkládat čtenářům pouze první obraz každého z probíraných seriálů nabádá k blízkému čtení, poodhaluje péči o detail a intencionalitu, již je při hovoření o audiovizi zapotřebí zohledňovat. Zároveň využívá napětí a zvědavosti, které úvodní scény detektivních děl vyvolávají, pro další zapojení čtenáře. I fakt, že se autor nedrží svého rozhodnutí stoprocentně, je vlastně přínosem. Jistá hravost, stejně jako pragmatický přístup ke zkoumanému materiálu jsou jenom namístě.

Některá témata se svižnému, esejistickému tempu ale propůjčují hůře než jiná. Neuralgickým bodem mnoha textů, které jsou tematicky příbuzné s Napínat současnost, je práce s pojmy vypůjčenými z psychoanalýzy. Ty mohou být neocenitelnými nástroji v otázkách klíčových pro umění i politiku. Pokud ovšem nejsou dobře ukotveny, velmi snadno se stanou nesdělnými, nahodilými velkými slovy.

V sekci věnující se traumatu na pozadí seriálů jako Pozůstalí a Znovuzrození si Janoščík například vypůjčuje následující lacanovský citát: „Ztrácíme něco, co bylo naší součástí. Trauma je tak protipólem imaginace, zásahem reálna do řádu imaginárna.“ Kromě jistých rozpaků, jednak nad užitím slova „protipól“, které se v citovaném textu neobjevuje, jednak nad systémem, jehož existenci Janoščík naznačuje, ale nijak dále neobjasní, budí znepokojení i zvláštní posun mezi abstraktním a konkrétním, ke kterému v textu dochází.

Janoščík pokračuje se svou interpretací citátu: „Zatímco naše představivost směřuje k něčemu, žádá si určitou možnost, konstruuje vytouženou budoucnost, trauma znamená zásah do takto budovaného světa, zásadní trhlinu v dynamice vztahů, které jsme budovali a chtěli.“

Kromě toho, že nás toto zobecnění ochuzuje o možnost zkoumat křehké a specifické vztahy traumatu a imaginace (již trauma samotné zároveň omezuje i přehnaně stimuluje), neodehrává se ve vakuu; čtenář si tuto generalizaci musí zákonitě vztahovat ke konkrétním příběhům, o nichž pojednávají seriály, jimiž se kapitola zabývala, které se týkají smrti či náhlého zmizení blízkých lidí. S traumatem ostatně blízce souvisí i předcházející kapitola týkající se násilí na ženách. Vedle těchto příkladů působí závěr tvrdící takřka doslova, že trauma je založené na tom, že život neodpovídá našim představám, poněkud frivolně a především nedostatečně.

Příliš mnoho konců, mnoho velkých slov

Problém trochu příliš rychlých závěrů jednotlivých sekcí se v textu opakuje. Do jisté míry je daný formátem; většina podkapitol není delší než pět stran a v každé se zpravidla představuje nové téma či teoretické východisko, případně ještě nové audiovizuální dílo. Na takovéto ploše je možné klást otázky, naznačovat směry či budovat podnětné kontrasty. Snaha o tvorbu jakýchsi myšlenkových oblouků, sdělení, odpovědí může vést k nešťastným zobecněním a ostatně zpomalení a určitému zkostnatění proudu myšlení, který se jinde autorovi úspěšně daří vyvolat. Proměny pojmu „politika identit“ tak Janoščík prolétne a uzavře na ploše půlstrany popisem natolik zrychleným, že se nabízí otázka, zda nebyl do knihy zahrnut prostě proto, že se to očekává.

Potřeba generovat sdělení bez prostoru pro delší bádání občas autora vede k prazvláštním jazykovým konstrukcím: „Člověk je od prvních projevů své kultury technickou bytostí, a stejně tak je lidsky spoluvytvářena i technika.“ Jako by autorovi podkopával nohy jakýsi imperativ tvoření závěrů, paradoxně ten stejný imperativ, vůči kterému se ve své definici pop-filozofie sám vymezuje. Přitom sekce, v nichž si Janoščík uvědomuje, že je téma příliš obsáhlé a pouze naznačuje cesty, jimiž se ubírají jiní autoři – jako například podkapitola Hledání planety či rozsáhlá pasáž věnovaná práci Miroslava Petříčka –, patří k těm nejzdařilejším. Knize by prospělo být důslednější ve svých proklamovaných cílech; méně zobecnění, méně odpovědí, méně akademického diskurzu, více Janoščíka v roli nadšence, méně Janoščíka v roli učitele.

Divácká práce a estetika chytrosti

Do takto svižné, tematicky rozkročené publikace se samozřejmě nemůže vejít vše. Přesto je jeden detektivní seriál, u nějž mě mrzí, že se v knize neobjevil. Sherlock z produkce BBC, jako téměř každá reinterpretace klasiky, funguje velmi dobře jako časová kapsule – v tomto případě první poloviny desátých let –, zapadá do autorem zmiňované vlny práce s antihrdinou, a především by mohl být zajímavým prostředkem k polemice s Janoščíkovou definicí komplexní televize.

Janoščík se totiž odklání od hodnotícího výrazu „quality TV“, který nahrazuje pojmem „complex TV“, přejatým od Jasona Mittela. Janoščíkova vlastní interpretace tohoto pojmu zní takto: „Kvalitní či komplexní televize je tedy takovou produkcí, která umožňuje kvalitní či komplexní zapojení diváků či jejich myšlení.“ Jedná se o další z Janoščíkových rozpačitých zobecnění, která sice dávají smysl jakožto esejistické uzavření kapitoly, jakožto definice ovšem pokulhávají; jednak se nezbavuje hodnotícího aspektu, jednak je s podivem, že se autor dál vztahu diváka a díla, divácké práce a souvisejícími tématy takřka nezabývá, přestože jsou jádrem definice látky, které se věnuje většina jeho knihy.

Zároveň je škoda, že nenabízí odvrácenou stranu této otázky. Zapojení diváka není zdaleka dosažitelné jenom komplexitou obsahu, engagement je komoditou par excellence, největší současné blockbusterové franšízy jsou zcela závislé na analýze a spoluvytváření fikčního světa ze strany kritiků i divácké veřejnosti. Otázky kolem role a práce diváka jsou fascinující a v knize by snadno našly své místo. Jedním z důvodů, proč se na ně možná nedostalo, je fakt, že se Janoščík drží obecně oceňovaných děl – vedle entuziasmu pop-filozofie lze jako jedno z vysvětlení tohoto jevu brát opět konvenci vzdělávacího textu; snahu čtenáře kultivovat. Například jediná detektivní počítačová hra, jež je v knize detailněji rozebírána, je kriticky oceňované, takřka literárně textuplné Disco Elysium.

Čtěte také: Všechny kočky nejsou jen fatálně šedé

Sherlock se dnes právem netěší kritickému konsenzu Janoščíkem analyzovaných děl. Byl by ale fascinující případovou studií seriálu, který zcela nepochybně vyvolával v divácích silné zapojení. Divácká aktivita došla tak daleko, že část fanouškovské základny po neuspokojivém vyvrcholení seriálu pokračovala v jeho analýze a zrodila se konspirace čekající na jakousi tajnou, vševysvětlující závěrečnou epizodu. Sherlock zároveň až urputně přisuzoval hlavnímu hrdinovi různé estetické znaky inteligence, které do jisté míry sloužily jako náhrada za samotnou detektivní práci. Ta přitom často probíhala řádově intenzivněji na fanouškovských blozích než v samotném díle.

Ve svých nejslabších momentech Janoščíkova kniha funguje obdobně: přebírá znaky filozofického textu, stylistiku sdělnosti a politické relevance, obsah se ale skládá pouze z aluzí a citátů již existujících děl a prázdných míst, kam si jakoukoliv novou myšlenku musí doplnit čtenář sám. Poté co si čtenář odpracuje své, samozřejmě může z takové interakce odejít obohacen, otázka je, zda bychom neměli očekávat víc.

JANOŠČÍK, Václav: Napínat současnost. Praha: Akademie výtvarných umění, 2020, 251 s.