Ze severního nástupiště odjíždí vlak pro mě i pro tebe

5. března 2021

Kapela Severní nástupiště se v lecčems vymyká obvyklým představám o hudebních uskupeních i žánrech. Je to částečně folk, neironické country i vícehlavá forma písničkářství. Svojí městskou náturou překračují uniformní romantiku starých trampských songů. Devítičlenné společenství, kterému na konci minulého roku vyšla deska Rostli jsme spolu na labelu Silver Rocket, zakládá svoji hudbu hlavně na přátelství a solidaritě.

Na začátku roku 2019 po dlouhém občanském boji Ústavní soud rozhodl, že bude vyklizen squat Klinika. Právě v autonomním centru se poprvé na podzim roku 2016 sešli první členové ke společné zkoušce, která později dala vzniknout i samotné kapele. O několik měsíců později již sehrané Severní nástupiště uskutečnilo první koncert během solidární „nocovačky“ před Úřadem vlády na podporu zákona o sociálním bydlení, čímž navázalo na činnost, která započala na Klinice: pomáhá spoluvytvářet dočasná společenství s potenciálem měnit svět v lepší místo. Přestože některá nenávratně mizí, stejně jako žižkovské autonomní centrum. Po kultovní restauraci Oáza na smíchovském nádraží, jehož motiv se odráží v názvu i textech kapely, je nyní na řadě i jeho přilehlé okolí procházející rozsáhlými rekonstrukcemi.

Solidarita a kamarádství, na kterých autonomní prostor Klinika stál, se odrážejí v mnoha aspektech tvorby Severního nástupiště. Už název první dlouhohrající desky Rostli jsme spolu na tyto hodnoty upomíná. I kvůli nim bývá skupina řazena k tradici trampské písně, která se v Čechách rozvíjela takřka po celé 20. století a postupně vyústila v silný proud folku, jenž kromě jiných témat přinášel i nové hudební postupy. Devítičlenný kolektiv v sobě nese obě tradice: v některých písních se vrací k romantickým motivům trampingu, ale od trampské hudby se liší propracovanějším aranžmá zapojujícím kromě kytar a banja i další nástroje: flétnu, kontrabas, melodiku, valchu a nedávno i housle. Mnozí jsou sice  zkušenými hudebníky, Tadeáš Polák s Michaelem Kačurem hráli dříve ve folkovém Kopci Šišek a Anežka Matoušková je jednou z členek jazzového Avokadua, Jan Trnka ale při založení neuměl hrát na žádný nástroj a až postupem času si osvojil hraní na melodiku.

Pochytat vlaky do lasa

Bylo by zbytečné hledat mezi texty pouze jejich tematický či motivický svorník. Podle slov kapely jsou písničky o „obecných věcech, o vztazích, o všem“. Výrazné je ale spojení Severního nástupiště s městskou krajinou a flanérstvím. Písně tak posluchače přenášejí na pražský Žižkov, smíchovské nádraží nebo do historického centra hlavního města. Asociace s konkrétními místy vytvářejí mikropříběhy, do kterých je nejednou zatažen i posluchač: „Voláš: Ptáci! Chci letět s váma!“ Obdobně dokážou písně vyprávět příběhy divokého západu, jako například v Prérii, kterou pro kapelu napsal bývalý člen Jan Senft. Ten je známý též pod pseudonymem Člověk krve a loni vydal debutové album V kuchyni. Také on stihl zahrát jeden ze svých koncertů na Klinice. 

Všechny texty i melodie kapely se nesou v melancholické náladě, ve většině písní se objevuje motiv samoty. Připomíná klasickou figuru trampské písně, samotářského tuláka, kterého volají dálky. U textů Severního nástupiště ale samotu vždy doprovázejí i obrazy vzájemnosti a péče, mnohohlasí pak podtrhuje právě aspekt společenství, i když zpívá o odloučení. Subjekt písní je navíc často v plurálu, nebo se alespoň vztahuje k druhému. „A kdo z vás, když jsem sám a sám / by chtěl být po mém boku?“ zpívá se v přebásněné písni Pán ať dá, jejíž originál Lord be Kind pochází od britské kapely Buriers.

Vandr na periferii

Kromě pár přebásněných coverů (Hoboes, ale i Leonarda Cohena) jsou všechny texty z repertoáru autorské, píšou je hlavně Anežka a Michael. „Je to do jistý míry písničkářství, který pak ale hraje celá kapela,“ říká banjista Tadeáš v rozhovoru pro Full Moon a znovu tak vyvstává pospolitost v základu kapely. Také posluchači jsou při koncertech vtahováni do společenství, vznikajícího v tu chvíli přímo na místě, a charakterem písní jsou nabádáni ke sborovému zpěvu. 

Taková atmosféra je pro trampskou nebo táborovou hudbu charakteristická. Kolektiv ji ale  přenáší od ohně v lese do města, jež si přivlastňuje a přetváří podle sebe, ať už krajinu periferie, brownfieldy, Rohaňák nebo plac před Úřadem vlády. Podobně také působí už tradiční vandr kapely s přáteli z Vršovic kolem Botiče na smíchovské nádraží. Na současné alternativní hudební scéně je Severní nástupiště ojedinělým uskupením svého druhu a obohacuje ji nejen svým zvukem, ale i odlišnými představami o tom, co vůbec může být hudební skupina. Přestože začínali s přesvědčením, že nebudou zvučit ani hrát na pódiu, postupně tyto názory přehodnocují. Zvučení sice rychle z praktických důvodů přijali, pódiu ale ustupují jen neradi, vytvořilo by totiž bariéru mezi kapelou a posluchači, přičemž zrušení hranice mezi oběma stranami je klíčové pro budování pocitu sounáležitosti.

Čtěte také: Řekni, kde ty texty jsou

Z toho čerpal i narychlo zorganizovaný koncert během vyklízení squatu Klinika v lednu 2019. Ve vstupní hale se hemžilo několik desítek převážně mladých lidí, kteří se tísnili kolem několikačlenné skupinky s hudebními nástroji. Během podvečera zazněla i píseň Jsme jako prach, v níž Jan Trnka zpívá: „Nic nebude jako dřív / nic nebude jako dřív / nic nebude jako dřív / …“ Její vyznění bylo umocněno pocitem prohraného boje. „Ať se zřítí / a tyhlety barvy jsou jak barvy v té mé…“ Zpoza stěn se ozývaly rány kladiv, šoupání nábytku po podlaze a tříštění skla. Ke kazatelskému hlasu se postupně přidala většina osazenstva a snažila se hluk přemoci zpěvem. „Jako prachy, co jsou k ničemu / jsou to jen trofeje / a na konci si vzpomeneš...“ Poslední slova písně však všechny ujišťovala o stále pokračujícím zápasu o hodnoty, které Klinika pro mnohé představovala: „Že rostli jsme spolu silní jako strom.“ Utichl sborový zpěv.

Autor fotografií: Petr Zewlakk Vrabec