Republika je výsměch věcem veřejným i čtenáři

8. března 2021

Vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové zahýbala před třemi lety středoevropským děním. V novém románu Davida Zábranského s názvem Republika, který vloni vydalo nakladatelství Větrné mlýny, ožívá tato událost v nových obrysech – namísto reflexe či interpretace nedávných dějin však autor načrtává panoptikum směšných charakterů, které byly (či být mohly) s tehdejším převratným děním spjaty.

Předem známý děj čtenáři poskytuje možnost vydat se na cestu, jejíž směr i cíl už zná, a více si tak všímat okolní krajiny – v tomto případě zejména postav. Přiznaná inspirace slovenskými událostmi a mnohé shodné reálie nabízejí možnost se na některé postavy dívat jako na fikční alternativy svých reálných protějšků – premiér země je předsedou strany Směr, má otce, který jezdí s vysokozdvižným vozíkem, ženu Světlanu a jednoho syna. Jmenuje se však Andrej a ve svých provoláních se často odkazuje na pověstné „makáme“. Ačkoli česká země v románu rovněž figuruje, identita obou středoevropských zemí (jejichž jména navíc za celou dobu nejsou vyřčena explicitně) je pevně spjatá a téměř propustná – Zábranského román nemilosrdně pálí do celého regionu, který je sice politicky rozdělený a rozdílný, historicky je však obdařen toutéž zakomplexovanou mentalitou.

Stejně jako ve starším románu Za Alpami, i zde Zábranský nasvěcuje post-komunistické státy v jejich malosti a směšné ambivalenci – premiér Andrej na jednu stranu touží po světovosti, nebo alespoň po ocenění Západem skrze michelinské hvězdy, na druhou stranu se ale děsí každého dopisu, který ho zve do samého srdce západní, unijní byrokracie. Jiní naopak podléhají představě, že všude dobře, doma nejhůř. „Za příjemným životem jeď do Vídně,“ povzdechne si šéfredaktor Deníku N Michal redaktorce Respektu (že si posteskávají novináři, přitom vůbec není náhoda). Jako dlouholetý rezident Německa či Řecka však autor západnímu pozlátku nepropadá zcela a toto prozření propůjčuje i svým postavám: „Myslela jsem si, že vaření je v Itálii umění. Myslíme si to u nás všichni. Vůbec každou lidskou činnost považujeme za umění, pokud se to děje na Západě. Můj Wrangler je umění. Nebo všechny pobyty u moře. Pak se člověk vrátí do našeho hnoje. Tak vnímáme svět, což je ale strašná chyba,“ vyřkne jedno ze svých mála hodnocení Světlana.

Ženy tiché a potřebné

Byť jsou ženské postavy obecně tišší, jejich nemluvnost je zde spíš známkou rozvahy – to právě ony jsou ty schopnější, zatímco muži působí jako ukecané a vcelku směšné či neschopné figurky. Proti premiérově manželce, právničce Světlaně je Andrej „dojemná nula, mladý snaživý svazák z dělnických poměrů“. Proti mladé environmentalistce Kristýně je premiérův syn Leoš zase ten, který „má školu, byl na stáži v Bruselu, ale není inteligentní“. Možná nejsmutnější postavě Michalovi, šéfredaktoru Deníku N a šéfovi zavražděného novináře, stojí po boku jeho manželka (v rozvodovém řízení) Kamila, budoucí prezidentka středoevropské země.

Muži k těmto a dalším ženám mohou být nevšímaví, nebo s nimi rovnou zacházejí jako se štětkami, ale když nastává čas na změny, zoufale žadoní o jejich pozornost a nutně je potřebují – k uspokojení, k lásce, ke štěstí i k převratu. Emancipující se ženy jsou katalyzátory změn, a když si nakonec slavnostně připíjejí sektem, jedinými mrtvými oběťmi jsou muži. 

Dělicí čára však v románu není pouze mezi pohlavími, ale také mezi generacemi. Nejlepším příkladem za všechny se zdá být premiérův otec Miro, zejména pak jeho téměř závěrečná epizoda s mladou aktivistkou Kristýnou. V ní čtenář sleduje, jak se počáteční snaha o sblížení protipólů a porozumění hroutí – a Kristýniným pádem ze schodů je vyhlášen konec všem potenciálním překlenutím mezigeneračních střetů.

čtete také: Takhle se přece nedá žít

Nelibý vztah k postavám má i autorský subjekt, který všechny bez rozdílu vystavuje směšným, ponižujícím či jinak bolestivým situacím. Později zavražděného novináře Matúše nechává komicky pobíhat po ulicích Bratislavy a skákat pod kola aut ještě předtím, než se jeho vraždy chopí italský mafián Nino. Smrti novináře je však vlastní význam stejně odepřen – jeho vražda jako by byla jen důsledkem afektu nemyslící mafiánské gorily, stává se okamžitě pouhým prostředkem ke změnám společenským i privátním, a i Matúšův pohřeb je jen záminkou k setkávání. 

Jakkoli postavy manifestují vlastní významnost skrze naplňování sexuálních pudů, společenské postavení, značkové oblečení či nablýskaná auta, nakonec jsou všechny odsouzeny k bezvýznamnosti a povrchnosti – nejvýrazněji možná právě novináři, u nichž Zábranský sarkasticky zobrazuje slepé ideály, povýšenost, ale i faleš představy „hlídacího psa demokracie“. Veškeré jednání je hnáno povrchními pohnutky, a tak také jeho následky ovlivňují pouze povrchy věcí. Jenže to samé bohužel platí i o samotném textu. 

Morální i jiná zpronevěření

Megalomanská ambice odpovědět na otázky současnosti (či alespoň moderní historie regionu) se v románu tříští do stovek kousků, které pohromadě fungují jako bizarní panoptikum, nikoli jako koherentní celek, který by měl potenciál vyjádřit hlubší povahu věcí. Nezachrání ho ani sem tam zdařilé mini-analýzy, metafory či sarkastické, přesné pointy. Velká část kritizujících, potenciálně úderných momentů navíc vzápětí ztrácí na své vážnosti, většinou prostřednictvím zesměšnění reflektujícího vypravěče, nebo zkrátka nejsou dotaženy do konce (jako například dialog o významu samotného slova republika) a nezbývá nic než kyselá pachuť či pozvednuté obočí. Překvapující je to o to víc, že zmiňovaný román Za Alpami byl velmi zdařilou chirurgickou sondou do charakteru i společnosti – ačkoli jde o román co do děje víceméně statický, Zábranského dialogy umějí text táhnout od začátku do konce.

V Republice jsou však dialogy často utnuty bizarně fraškovitým dějem (kterému korunuje nedopracované cyklické mesiášské zjevení premiéra v kastlíku auta) a načaté promluvy mizí v mlze. Obdobně je tomu i s téměř kunderovskými pasážemi – v Za Alpami, ale částečně i Logozu dokázaly tnout do živého, zatímco zde musí být jakákoli důmyslná fráze vykoupena sporem, masturbací či jinou směšnou nebo perverzní epizodou.

Ačkoli tak román ve svém vyvrcholení identifikuje jasné vítěze – skupinu tří žen v čele s novou prezidentkou Kamilou –, tou dobou už je každý včetně textu samotného natolik zpronevěřený, že jen těžko lze cokoli považovat za vítězství. Nikdo nevěří nikomu, všichni se morálně povyšují nad druhé – což nakonec platí jak pro autora, tak pro čtenáře. Současná próza tohoto typu je vzácná a potřebná, nikoli však za každou cenu. Zábranský je často označován za kontroverzního autora, tento román však ambici zanechat stopu, ať už v podobě pozitivních či negativních reakcí, nemá. Fiktivní zobrazení nedávných událostí nepřidává nic, co by na otázky současnosti odpovídalo lépe než přehlcená mediální a politická scéna.

ZÁBRANSKÝ, David. Republika. Brno: Větrné mlýny 2020, 252 s.