Korzety nemůžou za vaše zkažený životy

4. BŘEZNA 2021

Z historických filmů, seriálů a také rozhovorů s herečkami, které jsou nuceny se během natáčení navléci do nápodob dobového oblečení, se zdá, že korzety byly v podstatě obdobou mučícího nástroje zabraňující ženám v běžném životě. Škoda jen, že tahle iluze vůbec neodpovídá skutečnosti.

Nejen tvůrci historických snímků a jejich diváci, ale i širší veřejnost má očividně jasno v tom, že korzety jsou překonaným přežitkem. Vzpomínáme na něj jako na nástroj, jenž sloužil opresivnímu patriarchátu k traumatizování žen. Měl na svědomí posunuté orgány, problémy s bolestmi zad, omdlévání, obecně neschopnost dýchat, pohybovat se, být naživu. 

Zkreslené vnímání korzetů problematizují dochované fotky, materiály i vystavené exempláře v muzeích a galeriích. Navíc ne všechny šněrovací součásti spodního prádla jsou korzety. Ty se během století postupně vyvíjely ze šněrovaček (anglicky stays), až nakonec převládly v polovině 19. století. Právě s nimi, vyztuženými pevnějšími kosticemi, je pak často spojena idea extrémní redukce pasu. Jedná se ale o vyhrocenou představu, která neodráží každodenní zkušenost – je to asi jako popisovat běžný stav současného oblékání na příkladu šatů z předávání Oscarů či stránek Vogue.

Mýtus vosího pasu

Přestože člověk v každé době rád prokáže svou nadřazenost nad historií (je přece jasné, že jsme se poučili a jsme lepší, chytřejší a krásnější!), nemůžeme zastaralé způsoby automaticky považovat za nefunkční, tím méně co se týče oblékání. Módním ideálem dřívějších století nebyla co nejmenší velikost oblečení, dokonce ani pasu. Základem oděvní estetiky byla silueta. Tedy správný kontrast proporcí nehledě nutně na štíhlost. Čím byl větší (a pas opticky užší), tím elegantněji postava působila. Křivek nicméně nebylo potřeba dosahovat jen extrémním sešněrováním. Základem úzkého pasu tak sice mohla být redukce pomocí korzetu o pár centimetrů, ale hlavní byly vycpávky v bocích, případně v oblasti hrudníku a také na pozadí (takzvané honzíky jsou koneckonců nedílnou součástí i českých krojů). 

Kriticky je nutné přistupovat také k dochovaným dobovým materiálům. Portréty se přizpůsobovaly spíše ideálu krásy než realistické skutečnosti a fotky byly běžně retušovány, aby ženský pas působil užší: například fotky z přelomu 19. a 20. století mají v oblasti pasu jednobarevné pozadí, aby případnou retuš usnadnily. Běžnost praxe nakonec dobře ilustruje i fakt, že dokonce článek z Wikipedie věnovaný tightlacingu – tedy extrémnímu sešněrování korzetu – uvádí jako vizuální příklad upravenou fotografii. 

Mylná je i představa, že ženy měly dříve odlišné proporce – a že tedy například viktoriánské siluety 19. století už dnes není možné dosáhnout. Přitom neexistuje žádné „moderní tělo“, které by nám v tom bránilo. Dokladem jsou i dochované korzety, které ukazují průměrnou velikost dámského pasu. Kupříkladu rozsáhlé sbírky muzea v anglickém Bathu, kterou komentuje v knize The Woman of Fashion oděvní historička Valerie Steele, dokazují, že zatímco nejmenší dochovaný exemplář dokládá velikost pasu 54 cm, průměr se pohybuje kolem 71–73 cm, a to je navíc třeba vzít v potaz, že část společnosti trpěla v 18. a 19. století podvýživou. 

Bylo by naivní doufat, že všechny výše zmíněné argumenty si vezmou k srdci tvůrci historických filmů a seriálů. Přesto je zarážející, s jakou vehemencí se snaží většina z nich prosadit korzet jako zkratku pro zobrazení ženské oprese a traumatizující mučící nástroj několika uplynulých století. Skoro to vypadá, že podmínkou vytvoření historického snímku je scéna s bolestivým šněrováním korzetu. 

Škála absurdnosti se samozřejmě liší. Titanic (1997) či novější filmy Královna Viktorie (2009), Jana Eyrová (2011) nebo Anna Karenina (2012) zacházejí s oblékáním včetně korzetů a šněrovaček jako se „zákulisním“ náhledem do oděvní historie, který navíc předávají v rámci možností věrohodně. Najdou se i další filmy a seriály, kde je „povinná“ minuta oblékání do korzetu, ale její záměr není historicky relevantní. Šněrovací scéna nechybí například ani v Jihu proti Severu (1939), nebo dokonce v kreslené Pocahontas 2 (1998) – obě by se daly zahrnout pod obecnou představu utrpení pro krásu. Intenzivnější trauma pak obsahuje scéna Pirátů z Karibiku: Prokletí Černé perly (2003), která ilustruje, jak ženy v korzetech nejen trpěly, ale také nedýchaly, omdlévaly a musely prostě zaručeně umírat. Absolutním vrcholem všech korzetových dezinterpretací je netflixová senzace Bridgerton (2020). Nejen že šněrovací scéna i nevyhnutelná „omdlévačka“ suverénně zahajují celý seriál, ale brutální sešněrování pasu se odehrává v období, kdy jednak ještě neexistovaly korzety, ale jen šněrovačky bez kovových oček a pevných výztuží, které by se silnějším utahováním roztrhly, a jednak byl pas pro denní i večerní šaty zvýšený těsně pod prsa (podobně jako třeba v Pýše a předsudku – seriálu i filmu), a případné sešněrování by tedy bylo zbytečné, protože by nebylo vůbec vidět. 

Odřená kůže a visící prsa

Otázkou není pouze, jestli film obsahuje korzet v rychlém náhledu na historické spodní prádlo, ale také jak ho zakomponuje do zbytku soudobého oděvu. Tvůrci si buď nejsou vědomi faktu, že korzety se nikdy nenosily na holé tělo, nebo tuhle informaci schválně ignorují, protože… je to sexy? 

Zdroj: Starsareforeternity/Tumblr

Vzhledem k tomu, že korzet obsahuje tvrdé kostice a vyžaduje složitou konstrukci s různě vystouplými švy na vnitřní straně, není logické nosit ho jako spodní díl oděvu. Přestože dříve nahrazoval funkci podprsenky, byly si ženy vědomy, jak nepříjemně by pevně utažený korzet tlačil přímo na kůži. Látky i šití tak složitých kusů oděvu představovaly nákladnou záležitost, bylo tak více než žádoucí chránit korzet i tělo vrstvou lněné, případně bavlněné košile, která byla pohodlná a dala se snadno vyprat. Například Tudorovci (2007) se spoustou nahých ženských ramen či Moulin Rouge (2001) s Nicole Kidman v korzetu a podvazcích mají s historickým či logickým způsobem odívání pramálo společného.

Čtěte také: Aneta Gretzová: Často slýchám, že švec nemůže být žena

Opačným extrémem korzetů zařezávajících se do krve jsou filmy, které z historických oděvů vynechají korzety a šněrovačky úplně. Ať už jde o rozhodnutí tvůrců ovlivněné rozpočtem, ideou zbytečného nepohodlí či naivní představou, že to není žádný rozdíl (viz například pátá série Cizinky (2020)), nebo o výslovné přání hereček. Výrazně se v tomto ohledu vyjádřila Emma Watson, která korzet odmítla při natáčení Krásky a zvířete (2017), protože snaha o ideál krásy v korzetu se k charakteru Belle příliš nehodí. Korzet ale není věc estetická, nýbrž funkční. Může sice sloužit k dosažení žádané módní siluety, především má ale „držet věci na svém místě“. Dalším problémem je, že se Kráska a zvíře odehrává v 18. století, kdy se korzety ještě nenosily. Naproti tomu dobová bavlněná šněrovačka by Belle nijak nebránila naplňovat roli aktivní, na módní trendy se neohlížející hrdinky. Jen by jí držela prsa na místě, když někam zrovna spěchá – a také by zajistila, že ikonické žluté šaty budou lépe (a historicky správně) sedět, aniž by ji to nějak výrazně omezovalo v pohybu. 

Korzet jako pohyb limitující, nefeministické spodní prádlo zobrazuje i netflixová Enola Holmes (2020) – přes malé počáteční využití stereotypu ale ke korzetům i kostýmům obecně přistupuje poučeně. Enola očividně nemá v korzetu problém ani dýchat, ani běhat, a dokonce ani bojovat. A stejný film nakonec jako jeden z mála ukazuje také soudobé sportovní ženské oděvy – které kromě širokých tureckých kalhot a volných košil často zahrnovaly také (!) speciální sportovní korzety. 

Současná často rozšířená představa o traumatických stoletích korzetů nevychází nicméně jen ze sledování historických filmů (a knih), ale také ze zveřejňovaných zkušeností hereček. Přestože autenticitu jejich zážitků nelze rozporovat, o reálných historických korzetech nevypovídají. Že Emma Stone nebo Aňa Geislerová nemohly při natáčení pořádně dýchat či se hýbat, je velmi pravděpodobně vinou kostymérek či jiného člena tvůrčího týmu. Korzet musí dobře sedět, aby byl pohodlný, a navíc vyžaduje, aby ho žena začala nosit postupně, pár hodin denně, aby se vytvaroval a zároveň aby si na něj tělo zvyklo. Pevný korzet samozřejmě nikdy nebude stejný jako plandavé moderní tričko, to ale neznamená, že je automaticky horší. 

Nelze s jistotou tvrdit, jak přesně korzety a šněrovačky v uplynulých stoletích na ženy působily, bylo by ovšem příjemné, kdyby se filmy zachycující historické epochy nesnažily kopírovat základní sadu mylných představ a šokujících scén. Cílem není předat divákovi dokumentární záběry minulosti, ale využít alespoň minima faktů a dochovaných zdrojů, které ideu korzetu jako traumatizujícího nástroje staletí trvající oprese žen svorně problematizují – a většinou také vyvrací.