Nejvšednější grupáč, který lze v galerii zažít

13. května 2021

V galerijním prostoru Domu umění města Brna sedí uprostřed místnosti tři muži a tři ženy. Jejich buňky se ve čtyřech jednáních intenzivně dotýkají, upoceně třou a místy i vzájemně prostupují. Performance Sex polského divadelního režiséra a vizuálního umělce Wojteka Ziemilského pořádaná platformou Terén je přesto nejméně vzrušujícím milostným aktem, který si dokážete představit. Odehrává se totiž v excelové tabulce.

Ziemilski vymyslel koncept, který staví do centra pozornosti akt psaní. Pokouší se inscenovat útvar na pomezí výtvarné instalace a divadelního představení, a problematizovat tak charakter živé události – vše probíhá v reálném čase za přítomnosti pár diváků (ostatní sledují kvůli omezením performance pouze online) a přitom lze celek vnímat i jako statickou instalaci. Šestice performerů složená z výtvarných umělců, hudebníků i literátů (Bernadeta Babáková, Markéta Lisá, Zuzana Fuksová, Ivan Palacký, Vojtěch Staněk a S. d. Ch.) má za úkol „tkát rozvětvenou literární krajinu“. Uprostřed galerie stojí na vyvýšeném pódiu šest stolů a každý ze šestice sedí u přiděleného počítače, na obrazovce mu svítí sdílená excelová tabulka a vedle klávesnice má připravený sešit s poznámkami. 

Nad svým počítačem mají autoři zavěšenou plazmovou televizi, která je propojena s tabletem na interaktivní „zídce“ u vchodu. Diváci si tedy mohou vybrat, jestli budou sledovat píšící performery, nebo individuálně prohlížet tabulky vlastním tempem, přibližovat si je nebo oddalovat. Třetí možnost poskytuje stěna přímo naproti vchodu, na níž se promítá obrazovka jednoho z počítačů umístěných v režijním zázemí, kde kdosi pro diváky vybírá výsek tabulky, a určuje tak centrum excelového dění. Výsledná epická scenérie, která zahrnuje ještě dalších šest televizí s obličeji účinkujících, tak vyvolává dojem, že se člověk ocitá v nějaké laboratoři nebo snad naživo přihlíží podivné reality show. 

NETRADIČNÍ KONCEPT NESPASÍ

Princip devadesátiminutové performance je velmi jednoduchý. Tvůrci zahajují aktivitu vytvořením buňky Akt I. s podtitulem Divoká předehra a pozvolna začínají vpisovat slova do tabulky. Simultánně tak po obrazovkách běhá šest kurzorů různých barev. Některé vyčkávají na příležitost, zatímco další připravují půdu pro dialog.

„Psaní o tělesnosti, lásce, smyslnosti [...] může vzrušit, pohoršit, narušit očekávání, zlehčovat věci, ale hlavně bytnět a rozlézat se mnohými směry, vznikat v blocích, ale i izolovaných ostrovech,“ prozrazuje anotace projektu. Realita ale vypadá jinak. Banální hru otázek a odpovědí na rozjezd („Co je mokré? – Uplakaná pusa.“) postupem času střídají tu recyklované narážky na Milana Knížáka, tu pokusy o grafickou „poezii buněk“. Nejprovokativnější zůstávají předpřipravené názvy dalších aktů: Jiná jména pro sex nebo Radost, orgasmus ne úplně společně. 

TKALCI S VÁŽNOU TVÁŘÍ

Sex má být však nejen tématem, ale i jakousi formou komunikace a „odrazovým můstkem pro textovou performanci, [...] neboť se šest aktérů skutečně fyzicky setkává a tvoří“. Místo avizovaného sexuálního „nacházení sebe v záhybech toho druhého a získávání představy o odlišnosti“ si ale spíš každý jede tak trochu sám za sebe. Ilustrativním příkladem může být „samomluva“ S. d. Ch., který se svým vyprávěním nechává občas unést natolik, že na rozdíl od ostatních prošvihne i minutovou pauzu mezi jednotlivými akty. „Mám pocit, že jsem policista tak tajný, že o mně neví ani policie / Valina říká, že policista nejsem / Valina říká, že už jsem v ní, ale nejsem / Valina říká, že bych měl mít pocit, jako když jsem v ní, ale nemám / Valina mi počítá orgasmy, ale já mám takový nepříjemný pocit, že… / že orgasmus přeci není nepříjemný pocit“ a tak pokračuje v dalších jedenácti bublinách. Avizovaný „křehký stav pospolitosti“ nenastává. Ve skupině nefunguje chemie, kterou „sexuální akt“ vyžaduje. 

Všichni jsou příliš vážní. Nijak nepracují s faktem, že právě několik desítek lidí zaplatilo za sledování toho, jak někdo v přímém přenosu píše do tabulky nebo chcete-li „tká literární krajinu“. Bohužel nedochází ani k žádné sebereflexivní ironii, ani ke komunikaci s divákem, která se přímo nabízí. Proč přihlížejícího nevtáhnout do dialogu a nezcizit soustředěnou činnost nepatrným pomrknutím z tabulky ven? Kolektivní psaní spíše podporuje vážnost celku, v jehož rámci má divák nejspíš přihlížet tomu, že se odehrává něco „přelomového“. 

Čtěte také: Návrat pod zem: Ateliér intermédií doluje zprávu o naší současnosti

Přitom se za celou dobu nikdo ani nepohne z místa, maximálně se nakloní k sousedovi a něco mu pošeptá. Diváci mohou „živý exponát“ pouze obcházet a pozorovat ťukání do klávesnice. Po několika minutách to začne vyčerpávat. Všude diváka obklopují plazmové televize s excelovými tabulkami a zoomovými obličeji – zkrátka každodenní scenérie posledního roku –, a pandemické virtuální vězení se tak zhmotňuje v celé své kráse a nárokuje si pozornost i mimo soukromí domova. Intermediální experiment tak na mě měl úzkostlivý efekt.

V redakci jsme také přemýšleli nad uvedením performance, při níž budou diváci teď a tady sledovat pracovní proces – od odevzdání textu po jeho publikování. Přihlíželi by redigování, zapracování poznámek i následné korektuře. Málokdo si totiž bez vlastní zkušenosti představí, kolik času a úsilí zabere redakční práce na konkrétním textu, který má často na začátku málo společného se svou publikovanou verzí. Proto mě experiment, při němž se podobně statická činnost psaní stává středem pozornosti, zaujal. Od realizace jsme ale nakonec upustili, protože jsme se obávali, že by to byla nuda. Obávám se, že to platí i pro Ziemilského Sex. Svérázný koncept kolektivního díla, které vzniká „teď a tady“, by nejspíš fungoval u sehraného autorského uskupení, v této podobě ale zůstává opravdu převážně únavnou podívanou, při níž divák devadesát minut sleduje, jak pár lidí sedí u stolu a píše.

Sex. Režie: Wojtek Ziemilski. Dramaturgie: Magdalena Jiřička Stojowska. Tvůrčí a technické řešení instalace: Jonáš Garaj, Jozef Ferťal. Premiéra: 19. 4. 2021.

Zdroj fotografií: Terén