MĚSTO SVĚTLA: NENÍ NIC SNAZŠÍHO NEŽ ZDIVOČET
BŘEZNA 2021
V malém městečku na kraji džungle se zničehonic objevuje tlupa dvaatřiceti kluků a holek. Všem je mezi devíti a třinácti lety, mluví nesrozumitelným jazykem a nezdá se, že by mezi sebou měli vůdce. Místní na ně ze začátku pohlížejí stejně jako na své vlastní děti: jako na dekorativní předměty nebo nevinné dospělé. Rychle ale zjišťují, že tyhle děti se nedají ochočit. Román Město světla vypráví fascinující příběh, který za sebou nechává zpustošené město a logiku dospělých rozcupovanou na kusy.
Autor románu Andrés Barba věří v silné začátky. Začátek, jak říká, musí ve čtenáři vzbudit důvěru, jakmile ji čtenář totiž jednou ztratí, je těžké ji získat zpátky. Vypravěč Města světla buduje důvěru postupně skrz fiktivní akademické studie, novinové články a eseje. Román je o čtenáře ochotný bojovat: uvěříte, nebo neuvěříte? Necháte se strhnout údajně publikovanou lingvistickou teorií o jazyku dětské tlupy, nebo v ní budete hledat mezery? Barbova schopnost neustále do vyprávění hladce zapojovat nové nápady působí, že se vyprávění posouvá kupředu závratnou rychlostí. Pod zdánlivě spontánním proudem útržků, svědectví a mikropříběhů se ale ve skutečnosti skrývá pevný narativní vzorec.
Kdo sleduje koho
Americký spisovatel Kurt Vonnegut Jr. kdysi řekl, že každou větu, která neposouvá děj nebo nerozvíjí postavu, by měl autor románu bez milosti škrtnout. Andrés Barba píše ve Městě světla dva paralelní romány: jeden z nich – ten, který by udělal radost Vonnegutovi – se svědomitě vrací ve vlastních stopách až k vrcholným událostem v městečku San Cristóbal. Druhý román, nebo možná spíš esej či sbírku poezie, by bylo možné sestavit z úvah, kterými Barba každých pár odstavců mění směr a začíná vyprávět od nuly. Město světla je román stovky začátků, jde ale o víc než jen funkční prozaický trik: zatímco v jednom plánu se odvíjí dobrodružný román, z druhé linky vyrůstá obraz vypravěče, jenž se snaží najít smysl v neuvěřitelných událostech a možná i porozumět svým vlastním motivům. Z tohoto příběhu totiž nevychází dobře nikdo.
Obyvatelé San Cristóbalu se ale dětské tlupy nebojí jenom proto, že je divoká a cizí, děsí je také proto, že proti ní stojí každý z nich sám. Zatímco děti, i přes své vlastní spory, fungují jako ucelená komunita a rozhodují se společně, budoucnost obyvatel městečka závisí na slabých jedincích. To, jak se postaví k dětské invazi, určují především zkorumpovaný starosta a hloupí televizní moderátoři.
ČTĚTE TAKÉ: NEJHLUBŠÍ TMA PADÁ V CARACASU
Dětské tlupě se daří rozpoutat nejen chaos ve městě, ale i krizi identity v jeho obyvatelích. Panika, pověry a fámy, které se o tlupě šíří, vyvolávají ve vypravěči otázku: Kdo je tady vlastně rozumný a kdo se nechává jenom ovládat pudy? „Proč nevzít v úvahu možnost – jakkoli působí fantasticky a nepravděpodobně –, že prostřednictvím těch dětí připravovala příroda nový typ civilizace odlišné od té, již hájíme s těžko vysvětlitelnou vášnivostí?“ zamýšlí se dál vypravěč. Při čtení Města světla se možná budete cítit jako člověk, který si před tygří klecí v zoologické zahradě nemůže vzpomenout, kdo se vlastně dívá na koho.
Poslouchej prales
„Zprvu jsem krajinu a město vnímal jako ve snu, postupně začala vyvstávat strohost a drsnost zdejší bídy. Byl jsem připraven na chudý kraj, ale skutečná chudoba má s chudobou imaginární jen málo společného,“ popisuje svůj příjezd do San Cristóbalu vypravěč, který zde má za úkol realizovat projekt integrace indiánských komunit. Andrés Barba je spolupřekladatelem povídek Josepha Conrada do španělštiny a jeho protagonista toho má na první pohled s postavami Conradových próz mnoho společného: nositel civilizace, ačkoliv často šokovaný bídou místních komunit, přírodu i lidi sleduje exotizujícím pohledem. Chudoba je pro něj dramatickou, ale také fotogenickou a přirozenou součástí místní krajiny. Oproti postávám Josepha Conrada zde ale vypravěči schází přezíravost a přesvědčení o vlastní nadřazenosti. V hlase Barbova protagonisty postupně sílí antropologická pokora člověka, který si uvědomuje, že kreslit hranice mezi civilizovaným a divokým nemá smysl. Zatímco Joseph Conrad byl v minulosti kritizován za to, že na divokou přírodu pohlíží jako na místo, které nemá vlastní identitu a slouží mu jen jako prostor sebepoznávacích zájezdů Evropanů, Barbova představa džungle jako jedovatého, téměř personifikovaného prostředí se víc podobá pojetí latinskoamerických autorů.
Román pralesa se v latinskoamerické literatuře rozvíjel na začátku dvacátého století jako snaha vytrhnout se z evropských způsobů vyprávění a najít vlastní jazyk. Americkou přírodu jako rajskou zahradu a Indiány jako naivní dětské bytosti ve svých dopisech popisovali už první conquistadoři. Evropský romantismus potom v džungli (nebo stepi) nachází svou ideální zemi zázraků a dobrodružství, kudy může vesele poskakovat „ušlechtilý divoch“. Latinskoamerický román pralesa vychází částečně z exotických představ vytvořených evropskými autory, dovádí je ale do extrému, překrucuje a paroduje je. Prales má zde k ráji daleko: je místem, které ruší logiku, infikuje tělo i vzpomínky. Místem, kde neexistují roční období ani den a noc. Jeho půda je tvořena bažinami, tlejícími rostlinami a zvířaty, člověku stačí jeden nejistý krok a přidá k nim i své tělo.
Arturo Cova, protagonista jednoho z nejznámějších románů pralesa Zelené peklo, varuje, že ten, kdo by v džungli naslouchal stromům, podstupuje nebezpečí, že se mu zkazí krev. Podobně proniká prales do žil i vypravěči Města světla: „Právě krev si musí na San Cristóbal zvyknout, musí změnit teplotu a přizpůsobit se tíze pralesa a řeky. (…) Krev proudí všude, všechno naplňuje. Za zelenou barvou pralesa, za hnědou barvou řeky a za červenou barvou půdy je vždy krev, ta krev, co líně teče a všechno sceluje.“ I Andrés Barba tedy vidí pod liánami a kořeny stromů tepající živý organismus. A je to organismus zlý.
V posledních dekádách dvacátého století se s prohlubující ekologickou krizí literární role pralesa proměňuje: z bestie se stává ohrožený druh. Motiv člověka ztraceného ve všežravé džungli ztrácí sílu v momentě, kdy denně stovky tisíc hektarů amazonského pralesa mizí v dýmu. Čím více ale vidíme důsledky klimatické krize, jako jsou masivní požáry nebo hurikány, tím aktuálnější pro nás téma nelítostné přírody může opět být. „Člověk může bojovat proti člověku, ale ne proti vodopádu nebo bouřce,“ čteme v Městě světla.
Prales jako záhadné místo, které se neustále pohybuje mezi ohroženým a nebezpečným, slouží autorovi především jako paralela pro svět dětství. „Navzdory všem příběhům, které se o něm napsaly, část dětství vždycky zůstává chráněná stínem,“ řekl Andrés Barba argentinskému deníku Página/12.
Hrdinové románu pralesa po celé dvacáté století dochází k poznání, že surovost není výsadou necivilizovaných míst. Prales je prostředí, které má moc surovostí nakazit, častěji mu ale stačí probudit krutost a bezohlednost, s níž do něj lidé již vstupují. Příběh města San Cristóbal nakonec ukazuje to samé: svět, ve kterém „malí podpírají velké a silní berou slabým“, zdaleka nekončí na hranici džungle ani na prahu dospělosti.
BARBA, Andrés: Město světla. Přel. Anežka Charvátová. Praha: Paseka, 2020.
