Patriarchátu navzdory: Slimani dává hlas pozapomenuté francouzské lékařce a bojovnici za práva žen
7. prosince 2022
„Myslím, že vždy píšu o ženách, dominanci, násilí. Mou obsesí je svoboda: jak můžeme být svobodné a ve stejné chvíli k někomu vázané coby manželka, matka. Jak přesto zůstat individuem?“ ptá se řečnicky v rozhovoru pro The Guardian Leïla Slimani. Renomovaná francouzsko-marocká autorka dává ženským hrdinkám prostor ve všech svých dílech a pokaždé k nim a jejich svobodě přistupuje z jiného úhlu. Spisovatelčino dvorní české nakladatelství Argo letos vydalo její nejnovější komiks Ruční práce, v němž ohledává vnitřní svobodu pozapomenuté průkopnici plastické chirurgie Suzanne Noël.
Literátka a diplomatka Leïla Slimani získala mnohá ocenění a na svém kontě má velmi různorodé literární počiny. Marockou Prix de la Mamounia dostala za svůj prozaický debut V lidožroutově zahradě (česky 2019), významnou francouzskou Goncourtovu cenu za svou druhou prózu, Něžnou píseň (česky 2017). A za své působení v oblasti ženských práv obdržela Cenu Simone de Beauvoir (spolu s dalšími dvěma ženami; všechny coby představitelky neziskové organizace Collectif 490 bojující proti trestání potratů, sexu mimo manželství či homosexuality v Maroku).
Symone Sanders, moderátorka MSNBC a bývalá mluvčí americké viceprezidentky Kamaly Harris, označila v jedné diskusi Slimani za „word activist“. A označení je to přiléhavé: Slimani není ve svém psaní vždy otevřeně, tedy čitelně politická či aktivistická (čti feministická), ale příběhy ženských hrdinek a jejich prožívání či touha po lepším životě a svobodě hrají v jejích dílech ústřední roli. Je bravurní vypravěčkou a její víceméně smyšlené ženské hrdinky zažívají komplikované emoční cesty, polemizují o životě, svobodě, o významu vlastních kořenů. Sžírá je trauma, posedlost, láska, čelí deziluzi. Touží po emancipaci ve veřejném i intimním životě.
Slimani je velmi otevřenou feministkou a výrazně se zasazuje o práva žen v rodném Maroku nejen v rámci spolku Collectif 490. O intimním životě tamních obyvatelek psala již v reportážní sbírce Sex a lži, která později vznikla i coby grafický román (česky 2019). Druhým a nejnovějším komiksem, který vytvořila s Clémentem Oubrerie, je příběh opomíjené chirurgyně a feministky Suzanne Noël.
Rarita v mužském kolektivu
V překladu Kataríny Horňákové se tak k českému čtenáři dostává příběh „svobodné ženy“, jak ji autoři v předmluvě titulují, nicméně celkem neznámé průkopnice plastické chirurgie, jejíž poznatky využívají doktoři při liposukcích dodnes. Autorka se zaklíná formulkou „smyšleného příběhu“, volně inspirovaného lékařčiným reálným životem; úprav historie se prý dopouští pouze za účelem vzdát doktorce hold. Možná autorka nazývá biografický komiks smyšleným příběhem, podle dostupných informacích se ale jen těžko pátrá po tom, jaká data si v touze vzdávat hold upravili – spíš jde o utnutí zbytečných polemik o tom, co se mohlo a nemuselo dít za dveřmi jejího domova a zda si autorka nevymýšlí příliš.
Kniha je rozdělena do dvou dílů; sleduje Suzanniny životní i pracovní strasti a úspěchy na začátku minulého století. Suzanne se v mládí provdala za staršího lékaře Henryho Pertata a přestěhovala se s ním do Paříže. Zatímco on budoval kariéru a zámožnou klientelu, Suzanne se užírala nudou na hodinách bridge s přítelkyněmi. V galeriích objevovala moderní výtvarné umění, jež časem začala sbírat, a po určitém čase se rozhodla dostudovat. Po maturitě se za významné podpory svého manžela vrhla do studia medicíny. V masivně mužském oboru a v době, kdy byly ženy na univerzitách raritou, uspěla s výbornými výsledky.
Nakonec ji uhranul svět plastické chirurgie. Narozdíl od svého manžela si zakládala na různorodějších pacientech a plastickou chriurgii chápala jako něco, co dokáže zásadně pomoci i sociálně znevýhodněným občanům. Operovala děti se zjizvenými obličeji, které čelily šikaně, lidi, kteří si zákroky nemohli dovolit, ženy, které pro svá zranění nemohly najít práci nebo partnera – zkrátka jim viditelná újma bránila v životě, po kterém toužily.
Madame Noël, jak se Suzanne říkalo (po svatbě s druhým mužem), obhajovala sociální význam své specializace, a koneckonců jako otevřená feministka trvala na tom, že se svým tělem si ženy mohou nakládat, jak uznají za vhodné. Do jejího života zásadně zasáhla první světová válka i epidemie španělské chřipky a s nimi související těžká osobní traumata. Navíc urputně bojovala za ženská práva, založila první Soroptimist klub v Evropě – feministický spolek, který má za úkol pomáhat ženám v jejich možnostech a vzdělání a který mimochodem funguje napříč celým světem dodnes. Bojovala za volební právo žen a velmi výrazně ovlivnila i postavení žen v medicíně.
Bez výčitek, bez emocí
Slimani v knize akcentuje jak osobní rovinu, ve které zažila Suzanne lásku, zklamání i bolesti, tak kariérní, s důrazem na její neskutečnou odhodlanost a odolnost. Spisovatelka v komiksu evidentně využívá vypravěčského talentu k jediné věci: sepsat příběh zapomenuté bojovnice, doktorky, feministky poutavě a čtivě. Jenže to má svou odvrácenou tvář – autorka možná dá vyniknout zejména příběhu jako takovému a čtenáři*ce ho servíruje s lehkostí, jenže Suzanne z příběhu nakonec vychází jako stroj s maximálním výkonem postrádající charakterovou, emoční hloubku.
Na piedestalu stojí její úspěchy v medicíně i boji za ženská práva navzdory patriarchátu a nelehké době. Z komiksu se však zdá, že všechno bylo pro Suzanne neuvěřitelně snadné. Komentáře okolí, ať už mužského, či ženského konzervativního světa, jakoby se jí nedotýkaly ani za mák – rodinná traumata setřepe v práci, a to je všechno. Jenže tak jednoduché to není – a otázka je, jestli si mladší generace, které se zdají být cílovým čtenářstvem komiksu, dokážou uvědomit komplexní problematiku doby, v níž Suzanne maskulinní společnosti čelila. Komiks o ženské hrdince samozřejmě nemá povinnost vzdělávat čtenářstvo o těžkostech začátku 20. století – mám ale dojem, že příliš blahosklonná (třebaže „smyšlená“) biografická kniha nezáměrně její celoživotní boj a odhodlání zlehčuje.
Jestliže se přece autorka zaštiťuje smyšleností a volnou inspirací, mohla si dát péči s vytvořením trojrozměrnější Suzanne: s emocemi, svědomím, se všemi pochybami a strachem, se vším lidským, co velké bojovnice spojuje. Jak se Suzanne poprala s traumatem? Odkud cítila podporu, potřebovala-li ji?
Navíc je Suzanne v citlivých momentech, jako je konfrontace manžela s tím, že je špatnou matkou, prostě pasivní. Její vztah k dceři nebo dilema mezi prací a mateřstvím je něco, co nemá v knize místo - pochyby, které by z hrdinky vytvořily člověka. Postava Suzanne ožívá pak zejména v práci – v lince vědecké a posléze i v jejím boji za práva žen. Otázkou tedy je, jestli byly všechny linky v komiksu nutné. Podle mého musí čtenář*ka, má-li mít možnost opěvovat zapomenutou hrdinku, lépe nahlédnout do samotného boje, který je nutnou součástí Suzanniny cesty. Tím spíš má-li autorka svobodu fikčního vyprávění.
Těžko soudit, jestli je to mnohalinkové a nutně trochu povrchní vyprávění dobrou, nebo špatnou cestou. Kniha je dozajista určená mladšímu publiku, u kterého je celkém patrná snaha objevovat a oslavovat hrdinky historie mnohem víc, než se to společnosti dařilo doposud. Ruční práce je příjemným a nenáročným příspěvkem do debaty o zapomenutých ženách, kterým nejen učitelé*ky dějepisu nedávají prostor. Jen je otázka, jestli to není málo.
SLIMANI, Leïla, OUBRERIE, Clément: Ruční práce. Praha: Argo, 2022. 192 stran.
