Za odpočinkem na Scandi nelez

6. února 2020

Letošní ročník severského filmového festivalu přinesl celkem šest premiér. / Zdroj: Film Europe

Jsme přehlceni. Události a informace se na nás valí v množství, jež jsme v lepším případě schopni filtrovat, nikoliv však zcela absorbovat. A tak hledáme únik v knihách, hudbě, nebo i v kinech. Letošní festival severských filmů Scandi ale žádným oddechem nebyl. Oficiálním tématem tohoto ročníku byly ženy na válečné stezce, tedy ženy, které svou budoucnost drží pevně v rukách. Spektrum promítaných snímků bylo nicméně širší, mezi jinými například dokument, retro milostný dokument nebo severský noir. Já jsem zhlédla tři z uváděných premiér.

S teroristy nevyjednáváme

Hlavním hrdinou dánského snímku Vidíš měsíc, Danieli je mladý, úspěšný a nadaný gymnasta Daniel Rye Ottoman. Nadějně rozběhnutou sportovní kariéru však zhatí fatální zranění, po kterém podléhá sebelítosti. Záhy je tak nucen hledat sám sebe a s tím i nový smysl života. Studium odmítá částečně proto, že v něm nevidí žádný hlubší význam, a částečně natruc rodičům. Naštěstí mu v té vší mizérii pomáhá ambiciózní přítelkyně, se kterou se stěhuje do hlavního města, kde se jako amatérský fotograf dostává k práci asistenta novináře. I přes to, že je Daniel tak trochu líný hejsek, který čerpá benefity dobře zajištěné rodiny, od začátku mu fandíme. Jeho floutkovství je totiž spojeno se sympatickým rošťáctvím a odvahou zkoušet nové věci.

Díky nově získané práci se Daniel spolu se svým šéfem vydává do válkou zmítaného syrského pohraničí, aby zde zfotodokumentoval život obyčejných lidí. Území je sice rozděleno do několika vojensko-mocenských jednotek, správa měst se však téměř ze dne na den mění. V důsledku tohoto zmatku je Daniel jednoho dne zajat, a nevinná snaha o zachycení života Syřanů se tak brzy stává bojem o holý život. Pokud se hladovění a mučení teroristickou organizací zvanou Islámský stát dá vůbec nazvat bojem. Útok na emoce začíná.

Životy jsou směňovány za peníze, ale i za notebooky. / Zdroj: Printscreen z YouTube

Na jednu stranu si v některých chvílích pro Daniela přejeme milosrdnou smrt, na straně druhé doufáme spolu s jeho rodinou v jeho záchranu. Výkupné je příliš vysoké, protiteroristická politika Dánska neústupná. Snášíme s ním jednu ránu za druhou, sledujeme, jak se z potřeby přežít přes touhu skoncovat se svým životem nakonec stává apatie. Zatímco se Daniel snaží udržet si naději a zdravý rozum, jeho rodina je čím dál zoufalejší. Ze snímku čiší bezmoc a z ní vyplývající vztek a smutek. 

Prostřednictvím role vyjednavače Artura poznáváme, jak důležitá jsou v celém konfliktu jednotlivá slova. Zvláště při komunikaci s teroristy, kteří směňují vězněné za peníze, ale třeba i za notebooky. Po koncentrovaných 398 dnech se dočkáváme kýžené úlevy – Daniel je vykoupen a vrací se domů. Neoddechneme si ovšem na dlouho. Následně jsme totiž spolu s Danielem svědky popravy jeho spoluvězně, amerického novináře Jamese Foyleho. Každému diváku už tento příběh v režii Nielse Ardena Opleva vždy při kontaktu se zprávami ze Sýrie vytane na mysli.

Na druhé straně

Ani další premiérový film v rámci letošního ročníku festivalu nepřinese volnočasovou pohodu. Dokonalý pacient režiséra Mikaela Håfströma na rozdíl od dánského snímku hranici dobra a zla rozostřuje. Sledujeme případ nejznámějšího selhání švédské justice. Příběh sériového vraha, kanibala a násilníka, zkrátka muže, jenž byl odsouzen k doživotnímu pobytu v psychiatrické léčebně: Sturea Bergwalla, který je pro většinu veřejnosti známý jako Thomas Quick. Snímek byl inspirován knihou Jak se rodí sériový vrah  švédského novináře Hannese Råstama. Autor knihy je naším průvodcem i tímto více než dvouhodinovým prokazováním nevinny. Spolupracuje na něm hlavně se samotným Quickem, který si v té době již odpykává trest v psychiatrické léčebně. Vyprávění plné hrůz je ve filmu podáváno věcně, spíše se tak soustředíme na dějovou linku než na vlastní emoce. 

Sture Bergwall byl odsouzen za osm vražd, přiznal se však celkem ke 24. / Zdroj: Wikimedia Commons

Na základě Quickových výpovědí, které Råstam nashromáždil, zároveň začínáme mít pocit, že to nebude tak černobílé. Čím je jasnější, že se Quick stal pouze obětí své závislosti na léčivech a vyšetřovatelovy touhy vyřešit téměř třicet případů na jeden zátah, tím sklíčenější pocit film vyvolává. Napětí navíc umocňuje novinářův zhoršující se zdravotní stav, který je podporován uvěřitelnými hereckými výkony jak Jonase Karlssona v roli novináře Råstama, tak Davida Dencika v roli Quicka, který je od toho skutečného téměř k nerozeznání. Závěr graduje pocitem úzkosti z toho, jak snadné je skončit na více než deset let zavřený za něco, co člověk nespáchal, a to jen proto, že bylo pro žalující stranu snazší vymámit z obžalovaného přiznání než pátrat po skutečných vrazích. Film nicméně dává naději: i přes to, že jsme na to občas sami, má to cenu – bez Råstamovy víry by dnes Quick jistě na svobodě nebyl.

Miluj bližního svého

Jedním z důvodů, proč je severská tvorba u nás tak populární (a to i ta knižní, ostatně Nůž Joa Nesbeho byl jednou z nejprodávanějších knih uplynulého roku), je patrně přímočarost, syrovost, explicitnost a vyobrazování všech vrstev lidské povahy. Ve filmu Srdcová královna režisérky May el-Toukhy se po většinu času ocitáme v honosné vile obklopené pro sever tak typicky překrásnou flórou. Snímek je příběhem úspěšné právničky, která se dostává do intimního vztahu se svým nevlastním synem Gustavem. Tento moment je ovšem pouhým začátkem demonstrace toho, kam až je člověk schopen v krajních situacích zajít. 

Drásavá emoční smršť začíná ve chvíli, kdy se o milostném poměru Gustav svěřuje svému otci. Z vyrovnané manželky a matky, která má pod kontrolou všechno (včetně své rodiny), se najednou stává zoufalá žena, která je pro záchranu společenského statusu a zázemí schopná všeho. Hlavní hrdinka se v podání Trine Dyrholm mění v prolhanou a manipulativní predátorku. Z  právničky, která profesně bojuje za práva týraných a potřebných, se tak paradoxně v soukromí stává utiskovatelka a násilnice. Divák je zmítán mezi rozhodnutím, zda pro ni najít pochopení, nebo ji naprosto odsoudit. Příběh končí tragicky, viníci jsou však trestáni spíše skrze své vlastní pocity než zvenčí.

Zhlédnutí těchto tří snímků v nás důvěru v systém, lidskost ani spravedlnost nejspíš neposílí. Pravděpodobně ani v osudovost. Je načase si přiznat, že občas zkrátka činíme špatná rozhodnutí nebo jsme ve špatnou dobu na špatném místě. Útěchou nám může být to, že žijeme v zemi, kde se nás některé hrozby reálně nedotýkají a snad ani nebudou. Vytoužený únik divák přesto najde až u skleničky vína po filmu.