Jeden by zapomněl, že není ve svobodné zemi

Reportáž z tureckého festivalu krátkých filmů 

25. února 2020

Zdroj: Barbora Venclová

Polozapomenuté město Uşak ležící uprostřed Anatolie se kdysi proslavilo výrobou koberců a bohatými archeologickými nalezišti. Dnes je příkladem tureckých investic do opomíjeného vnitrozemí, kde dálnice a novostavby rostou jako houby po dešti. Jednou z nich je i Uşacká univerzita, která na začátku prosince hostila už šestý ročník mezinárodního festivalu krátkých filmů. Program je složený především z filmů, jejichž premiéra dávno proběhla na větších festivalech, přesto na něj organizátoři sezvali turecké i zahraniční filmaře, aby se tu společně zúčastnili doprovodného programu a upevnili vzájemné vztahy a víru ve smysl vlastního počínání. 

Na uşackém letišti se zformovala malá aliance mezi hosty, kteří 8. prosince přiletěli prvním ranním letem z Istanbulu a nyní marně čekají na odvoz do hotelu. V jednom letadle přiletěli filmaři z Německa, Ruska i České republiky, a zatímco porotce už taxi odváží do středu města, finalisté dál mrznou před nízkou letištní budovou. Je chvilku po sedmé a všem od úst stoupají obláčky páry. Konečně přijíždí minibus s logem Uşacké univerzity, který je odváží do termálních lázní kdesi za městem. Cesta trvá asi třicet minut. Minibus město objíždí po dálničním okruhu, ze kterého náhle uhne na prašnou polní cestu vedoucí polomrtvou stepí tureckého vnitrozemí. Míjí domečky místních farmářů obehnané vysokými drátěnými ploty a několik divokých psů žijících volně po celém Turecku. 

Pusto prázdno 

I kdyby Kayaagil Termal hotel nestál daleko za hranicemi města, byl by mimo sezonu opuštěný. Úzká dvoupatrová budova se táhne mezi silnicí a vnitrozemní krajinou, která se na obzoru slévá s nebem v nerozlišitelnou šedohnědou hmotu. Barvami hraje jen zbrusu nové dětské hřiště, i to ale zeje prázdnotou. Hotel nemá wi-fi a kromě filmařů, kteří tu během festivalu stráví pět dní, v něm nikdo nebydlí. Nedá se tu koupit nic kromě pitné vody, která z tureckých kohoutků neteče. Kaan, který je součástí jedné z filmových delegací, ho označil za místo vyhledávané a spravované Erdoganovými tradicionalistickými příznivci. Nedá se tu koupit alkohol a v každém z apartmánů jsou modlitební koberečky a značky ukazující směrem k Mekce. 

Kaan je jako většina festivalových finalistů čerstvým absolventem Istanbulské univerzity. Tapetu jeho telefonu zdobí fotografie Mustafy Kemala Atatürka, kterému podle jeho slov Turecko vděčí za všechno dobré. Jeden rok studií strávil na Erasmu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a pro cizince neovládajícího turečtinu je ideálním průvodcem. Na festival přijel s kolegou Ahmetem, kterému asistoval u filmu Eavesdropper o pracovníkovi krachující telefonní ústředny, odposlouchávajícím soukromé rozhovory. Maloměstská pobočka je zrušena, firma se stěhuje do velkoměsta a on je v zaprášené a napůl vyklizené budově zapomenut. Ještě před několika lety by se takový příběh mohl odehrát i v Uşaku. Ale do tohoto města v minulých letech plynuly velké státní investice a z vnitrozemního maloměsta ztrácejícího své obyvatele se pomalu stává regionální centrum. 

Krajina v okolí Uşaku. / Zdroj: Barbora Venclová

Čtyřproudá dálnice protínající střed města byla dokončena v roce 2016, stejně jako již zmíněný termální hotel a univerzitní kampus, který je hlavním dějištěm festivalu. Tak jako snad na všech nově zakládaných univerzitách byla i v Uşaku zřízena katedra filmových studií. Ta sídlí v jedné z mnoha šedých betonových budov a od zbytku kampusu se odlišuje jen tím, že je vybavená kinosálem. Zde probíhá většina filmových promítání. Program festivalu nabízí mezinárodní sekci složenou z filmů prověřených zahraničními festivaly. Domácí sekce je sestavená převážně z filmů mladých nadějných filmařů, které sice nejsou nejnovější, ale byly uvedeny na mnoha domácích festivalech. Atraktivním výběrem se uşacký festival snaží etablovat na turecké festivalové scéně a přitáhnout publikum, které sestává převážně z místních studentů.

V přestávce mezi dvěma bloky programu se diváci nad čajem a kávou pouští do hovoru o studiu filmu. Zcela specializované školy, které by se jako v Evropě věnovaly pouze kinematografii, v Turecku neexistují a jedinou cestou k filmovému vzdělání jsou katedry sdružující filmová a televizní studia. 

Většina z nich se etablovala v metropolích Izmir či Istanbul, ale také automaticky vznikají na nově založených regionálních univerzitách. Čilý pracovník guest servisu Alparslan rozpoutává obligátní cinefilní debatu o oblíbených autorech a jejich dílech. Jedním dechem dodává, že se k filmové tvorbě cítil být povolán od dětství. Podobnou odpověď o tvůrčím předurčení zřejmě očekává i od ostatních spolužáků, většina z nich ale debatu v angličtině jen sleduje. (Jak si později postěžuje Kaan, ačkoliv je výuka angličtiny po 12 let školní docházky povinná, šla její úroveň spolu se zdravotnictvím a občanskou svobodou během posledních patnácti let rapidně dolů.) Nakonec zazní jediná odpověď turecky a tazatel ji poněkud zdráhavě překládá: „Neměl dost bodů u závěrečných středoškolských zkoušek a filmová katedra byla jediná, kam ho přijali. Teď ho to ale baví a je rád, že objevil von Triera.“ 

Oprávněný strach, anebo paranoia?

Strom nedaleko Uşaku. Pověra praví, že pokud vítr kapesníček odnese, přání se vázajícímu splní. / Zdroj: Barbora Venclová

Většinu času tráví filmaři pospolu během doprovodného programu, který pro ně uspořádal sám ředitel festivalu Onur. Ten po areálu pobíhá v chundelatém kožichu a slunečních brýlích, v zádech mu jsou jeho žena a sestra, které se starají o překlad z angličtiny. Společně organizují výlet do uşackého kaňonu a archeologického muzea, které jsou spolu s Atatürkovým sousoším jedinými místními pamětihodnostmi, i oficiální večeři s rektorem univerzity. Kdo chce večírek, musí si ho v konzervativním vnitrozemí uspořádat sám. A tak se večer po udílení cen sešli všichni izolovaní finalisté na pokoji režiséra Resata, aby probrali úskalí tureckého producentského prostředí. Jeho debutový film Coal o zneužívání sociálního systému na festivalu získal cenu za nejlepší scénář, ale u cenzorů narazil. Vypráví příběh o matce samoživitelce, která poté, co obdrží státní pomoc ve formě uhelných zásob, všechno uhlí obratem přeprodá a za vydělané peníze pořídí přímotopy. Ministerstvo kultury vyplácí filmařům příspěvek ve dvou vlnách. První je určena na vývoj a tvůrci ji dostanou předem, zbytek částky obdrží až poté, co cenzurní orgán ministerstva projekt schválí k distribuci. „V druhé části procesu ​můj film odmítli, protože jim připadal příliš kritický. Musel jsem ve své explikaci vyznění filmu překroutit a přesvědčit je, že není kritický vůči neúčinné pomoci státu, ale ukazuje, že zneužíváním systému trpí především děti. Což je samozřejmě postavené na hlavu.​“ Film byl nakonec schválen a byl prezentován na několika tureckých festivalech. Jeho druhý scénář ministerstvo zamítlo rovnou. „Je otázka, zda už jsem na nějakém blacklistu, anebo byl můj scénář jen špatný a mě ovládá paranoia.​“ 

Pokud genderová skladba účastníků festivalu vypovídá o tureckém filmovém prostředí jako takovém, dominují mu z 99 procent muži. Na večírku jsou jen dvě ženy, z nichž pouze jedna mluví anglicky, a hovor se stáčí ke specificky mužským problémům. Během bezstarostné debaty o dopadech bolševické revoluce na východní Evropu a prokurdském aktivismu by jeden zapomněl, že není ve svobodné zemi. Vzápětí se však Omar zeptá: „Hádej, proč mám tak krátké vlasy?“ Omar se před několika dny vrátil z povinné vojenské služby, je studentem prestižní istanbulské Bilgi University a sám sebe popisuje jako přesvědčeného marxistu. 

Přesto jako jediný z přítomných našel dostatečný kapitál, aby se z povinné šestiměsíční služby vykoupil a odkroutil si pouhých čtrnáct dní povinného výcviku. Pro ostatní je částka 6000 euro příliš vysoká a volí jiné úhybné manévry. Kaan už by sice mohl být dávno absolventem magisterského oboru, drží si ale jeden nesplněný kurz a studium protahuje, aby se službě vyhnul. Ahmet zmiňuje kamarády, kteří přibrali několik desítek kilo, aby byli ze služby pro nadváhu osvobozeni. Resat se domníval, že mu vojna bude odpuštěna díky doktorandskému studiu v zahraničí, o měsíc ale přetáhl termín odjezdu a po návratu byl předvolán k soudu. Ten mu vyměřil podmíněný trest odnětí svobody v délce měsíce, o který se opozdil. Nechuť být formován armádním prostředím „prodchnutým patriotismem a toxickou maskulinitou​“ se  propsala i do Omarových scénářů. Hlavní hrdina jeho filmu I Don’t Want To Die Today je pravým opakem vzoru hrdinného mužství. Je to třicetiletý hypochondr, stále žijící u rodičů, které se mu nedaří přesvědčit o tom, že právě prodělal srdeční zástavu a musí být neprodleně dopraven do nemocnice. 

Ráno po večírku je stejně šedivé jako v první den festivalu. Před hotelem zastavují taxíky a rozvážejí filmaře na letiště a nádraží. Některé čeká cesta do Evropy, ale většina z nich míří celodenním autobusovým spojem zpět do Istanbulu. Ti, kteří tu již nežijí, na festivalu prezentovali své poslední filmy vyrobené v Turecku a své nové projekty plánují uvést v Evropě. Otázka emigrace se vznáší ve vzduchu neustále, většina tvůrců tu ale hodlá setrvat a nepřízeň osudu si vykládají jako příležitost. „Žil jsem dva roky v Kanadě, ale nedokážu si představit, že bych tvořil v jiném kulturním prostředí než v Turecku​,“ říká Resat. „Podívej se třeba na Írán anebo Československo za komunismu. Omezení mohou tvorbě i pomoct​,“ dodává Onur. 

* Autorka na festivalu zastupovala tým stojící za filmem Figurant režiséra Jana Vejnara, který si z festivalu odnesl hlavní cenu z kategorie mezinárodních filmů. Na natáčení pracovala jako překladatelka mezi režisérem a představitelem hlavní role Denisem Lavantem.