Tápání operetního žánru

27. února 2020

Offenbach věděl, že čím více extravagance, tím lépe. / Zdroj: Operetta Research Center

Proč se z operety, dříve tak subverzivního žánru, stala obnošená papundeklová komedie? Opereta u nás zaspala nejméně padesát let. A pokud to tak půjde dál, hrozí, že se z opomíjeného žánru stane žánr mrtvý.

Operety se svými náměty odjakživa vysmívaly dobové společnosti nebo vytvářely jakýsi ideální slunečný svět, kde lesk a přepych zakrývaly bídu každodennosti. Jejich dějové linky přitom už ve své době podléhaly dost volnému zacházení: když se například nějaká anglická opereta inscenovala v Německu, upravilo se místo děje i jednající postavy tak, aby v místním kulturním prostředí mohla zarezonovat.

Tento žánr vždy fungoval v určitém dobovém a místním kontextu – reagoval na poslední trendy, některé dokonce předjímal. Offenbach v Ostrově Tulipatan z roku 1868 tematizuje stejnopohlavní manželství – v témže roce byl poprvé v akademické sféře použit pojem homosexualita a přibližně tehdy také přednesl německý právník Karl Heinrich Ulrichs návrh na legalizaci sňatku dvou mužů.

Partitury operet překypují orchestrálními barvami a nápaditými melodiemi, poskytují tak skvělý materiál k silným výpovědím za hranici všedního, ba vůbec skutečného. Jejich hudba vybízí k opulentním choreografiím, při nichž se tají dech a mrazí v zádech. Je to popření realismu, výpad z každodennosti do sféry fantastických, přehnaných manifestací. Nejde tu o sebeidentifikaci (malo)městského diváka, ale o útěk od všednosti a každodenních problémů.

Opereta je velmi flexibilní žánr co do struktury dialogů, stylizace a hereckého stylu a může být aktuální i dnes, v době volnějšího zacházení se syžety a jejich zasazení do nových kontextů, inovativních pojetí genderu a politické angažovanosti. Pokud by se opera s těmito trendy neměla tak snadno vyrovnat, pak opereta určitě může. Proč se tedy dnes operety u nás hrají jako rigidní kostýmní komedie stavící na atraktivitě trapného situačního humoru a iluzorní nostalgie zašlých dnů?

České princezny v ošoupaných šatech

Například plzeňské Divadlo J. K. Tyla v roce 2015 uvádělo bujarou operetu Emmericha Kálmána Čardášová princezna. Jednoduchá výprava, nepříliš velký sbor v kontrastu s nabubřelými kostýmy a bombastickou partiturou bohužel působily dojmem přílišné snahy s příliš malými prostředky. Iluzornost přepychu zde vystupovala příliš okatě.

Čardášová princezna v Plzni nezazářila, jak by měla. / Zdroj: DJKT, Pavel Křivánek

Městské divadlo v Olomouci zase sází na uvádění prvorepublikových operet typu Na tý louce zelený. V jemných jazzových ozvucích partitury nacházejí inscenátoři vždy stejný zdroj inspirace, a tak režijní koncepce takových titulů po litrech vysávají mízu prvorepublikové stylizace. K tomu se přidá nějaký ten dobrý gag a můžeme jít domů saturovaní. Nehrozí, že někdo bude šokován nebo uražen – hrozí jenom nuda.

Olomoucké swingování se drží v mezích bezpečné nostalgie. / Zdroj: Moravské divadlo Olomouc

Svůdné berlínské extrémy

Že ale opereta nemusí být mrtvý vyprázdněný žánr bojící se přesahu a politické výpovědi, ukazují například inscenace v jednom z jejích hlavních měst, v Berlíně. Mezi operetními divadly dominuje mekka tohoto žánru Komische Oper Berlin. Tato scéna dlouhodobě programově uvádí zapomenuté tituly zejména z doby Výmarské republiky, kdy byl Berlín metropolí multikulturního soužití, sexuálního osvobození a kabaretní kultury.

Strausova Kleopatra to rozjíždí v Berlíně. / Zdroj: The Opera Platform

Perly Kleopatry, komické přepracování historického tématu od Oscara Strause z dvacátých let, tematizují sexuální dominanci emancipované ženy, která obrací patriarchát naruby. V současné inscenaci je tento moment doveden ještě dál: muži jsou zde představeni jako genderově fluidní sexuální objekty, prohýbající se pod nánosy make-upu. Erotizující choreografie obsahuje (zdánlivě) anachronní prvky moderních tanců a celá výprava si hraje se znaky populární kultury. Výsledkem je zábavná a skandální podívaná, které nechybí politický rozměr a která rezonuje i dnes.

Vše je švindl – i divadlo jako takové. / Zdroj: Maxim Gorki Theater, Ute Langkafel

Opereta se nedávno nezvykle rozezněla i na jevišti levicového Maxim Gorki Theater. Burlesku Mischy Spolianského Alles Schwindel (Vše je švindl) satirizující společenské poměry a byrokracii režisér Christian Weise pojal jako divadelní dekonstrukční experiment. Barvitá scénografie, zcizování a svérázná stylizace mísící vlivy expresionismu, konstruktivismu a pop-artu dobře ladily s jazzovou hudbou v písňových číslech. Balancování na hraně přehnanosti operetě sluší.

Rozdílnou situaci v Německu a u nás dobře ilustruje příhoda, která se stala německému operetnímu badateli Kevinovi Clarkovi. Ten se nechal zlákat atraktivitou plakátu olomoucké inscenace operety Rudolfa Frimla Rose Marie. Vyplňovalo ho polonahé mužské tělo s tetováním ve stylu westernů. Clarke předpokládal, že se inscenace bude nést v podobném duchu odhalování, sexualizace a homoerotických náznaků, výsledným produktem byl ale více než zklamán. Inscenace nakonec vypadala jako výše popsaná Čardášová princezna, jen zde „lacinost“ výpravy vystupovala snad ještě markantněji. Český divák je na takováto zklamání zvyklý už z marketingové kampaně Národního divadla, která slibuje něco jiného, než divák reálně dostane; německý divák ale předpokládá, že slíbenou subverzivní operetu dostane i v Čechách.

Jak operetu vzkřísit

Olomoucká inscenace Rose Marie nedostála stylu svého plakátu. / Zdroj: Moravské divadlo Olomouc

Čeští inscenátoři si často myslí, že si opereta vystačí v takové podobě, v jaké ji převezmou z minulosti, za vynaložení minimálních prostředků. Recyklují staré kostýmy, kulisy i afektovanost operetního herectví. Předpokládají, že právě tímto očekávatelným tahem uspokojí typického operetního diváka: středostavovského konzervativního občana staršího věku. Tato cílová skupina ale postupně demograficky mizí a je otázka, co si česká opereta počne do budoucna.

Bylo by ostatně možné najít vlastní cestu, pokud se šikovně zkombinují různé fungující vzory. Stačí si například vzít něco z ironie Cimrmanů a jejich operetní parodie Hospoda na mýtince, smísit to se subverzivností, režijní hyperbolou a sexuální nebojácností berlínské operety. Hlavně se naučit operetami promlouvat k dnešku, interpretovat je tak, aby se s patřičným sarkasmem dotkly našich současných problémů, donutily nás se jim společně vysmát a v neposlední řadě nám vrátily zatajený dech z pohledu a poslechu, smích bez ošívání se trapností a pocit, že to do sebe všechno zapadá.