Han Kang a její bílé umění truchlit
24. února 2020
Zdroj: Odeon
V loňském roce vydalo nakladatelství Odeon nový titul jihokorejské spisovatelky Han Kang s názvem Bílá kniha. Ta se v mnoha ohledech liší od jejích předchozích románů, které měl český čtenář možnost číst. Zatímco v nich autorka pojednává o osudech jedinců potýkajících se společenským systémem a dějinnými událostmi zdánlivě demokratické země, Bílá kniha je jakousi intimní lyrickou zpovědí o smrti, bolesti a o ozdravné síle bílé barvy.
Han Kang v knize otevřeně přiznává, že jde o text s autobiografickými prvky a že pro ni psaní Bílé knihy bylo určitou formou autoterapie. „Že mi prospěje jako hojivá mast nanesená na bolavou ránu jako proužek gázy přiložený na ošetřené místo,“ píše na prvních stránkách, odhodlaná se podívat na ta největší zranění ve skrytu své duše a všechna je obalit bílou barvou. Za terapeutickým psaním se však přitom skrývá víc než jen povrchní otevírání bolestivých ran, ať už jde o čistou přírodní metaforiku, kouzelnou obrazotvornost či smysl pro citlivé vykreslení každého okamžiku. Tou největší ranou, která v ní zeje bolestnou prázdnotou, je smrt starší sestry, jež zemřela pouhé dvě hodiny po narození. Dávno předtím, než se ona sama narodila.
Neuchyluje se však k vyprávění chronologického příběhu, které známe z jejích předchozích knih Vegetariánka (2017) a Kde kvete tráva (2018). V krátkých lyrických fragmentech a úvahách prostřednictvím zdánlivě nahodilých asociací, které v ní většinou vyvolává myšlenka na její sestru, medituje nad svým i jejím životem, nad věcmi, které jsou s oběma i každou zvlášť spjaty, a vytváří pozoruhodně obrazotvornou lyrickou skladbu o smrti, ale především o životě. O mrtvých, kteří ve fikčním světě mohou ožít.
Léčivý účinek bolesti
Bílá kniha jihokorejské spisovatelky Han Kang. / Zdroj: Odeon
Jelikož Bílou knihu autorka psala na rezidenčním pobytu ve Varšavě, je to právě polské hlavní město, ve kterém se ženská hlavní postava pohybuje a přemítá. Na mysli jí tanou drtivé nacistické peripetie, během kterých Varšava téměř celá lehla popelem, a na obnovené architektuře pozoruje staré kousky zdiva, relikty zkázy. Spojení minulého, zničeného a nově postaveného je jí analogickým ke vztahu, který ji myšlenkami tolik táhne za nikdy nepoznanou sestrou. Na dějišti historických křivd se uvnitř jedince odehrává bolestné drama, a útěk z jihokorejského Soulu do cizí evropské metropole se tak stává spíše útěkem do vlastního nitra, do míst, které je potřeba zakrýt onou bílou gázou.
Právě bílá barva hraje v celé sbírce textů ústřední roli a z různorodých asociací vytváří kompaktní celek. Zatímco v západní kultuře však symbolizuje čistotu nebo nevinnost, v kulturách východních je považována za barvu smutku a smrti. Vše je oděno do běla a vše je asociováno se ztraceným členem rodiny, ať již jde o dětskou zavinovačku, do které byla sestra zabalena, rýžový koláček připomínající její tvář, oblázek z mořského břehu, letícího běláska, kvetoucí magnolie či sůl. Protože sůl dezinfikuje a hojí, i když při tom člověk pociťuje bolest. Ta totiž nemusí mít nutně jen zkreslující či ničící charakter, ale je také prostředkem ke katarzi. Pokaždé když štětcem nanese bílou barvu, zmizí špína.
Smrt je součástí života
Co je ztracené, navíc v prostoru fikčního světa prostřednictvím bílých asociací znovu ožívá. Slovo zesnulé sestře umožňuje objevit se ještě jednou a procházet se městem namísto žijící hrdinky, v obklopení zimy a bělostných barev vzduchu, sněhu, moře, větru či páry od úst. Bílá jako by tu přitom rozostřovala kontrast mezi životem a smrtí. Novorozenecká košilka je rubášem a povijan rakví. Bílá magnolie je najednou symbolem znovuzrození, přestože, stejně jako člověk, podléhá životnímu cyklu. Život a smrt, které běžně pojímáme jako navzájem se vylučující a sobě vzdálené, se v Bílé knize stávají přirozenými a sobě rovnými partnery v dialogu, v němž jednoho není bez druhého.
Ačkoliv tak nad celým textem zní tiché přání „Neumírej“, nikdy nepřerůstá v teatrální žehrání nad mrtvými ani neúměrné plytké sebemrskačství. Truchlení po smrti je vyvažováno myšlenkou na život. „Protože jsem tolik chtěla svůj život propůjčit jí – sestře – dítěti, musela jsem neustále myslet především na žití.“ Kromě toho si je autorka vědoma i očistné a pietní síly ticha a mlčení, a tak i přes bohatou metaforiku vyznává úsporné a čisté vyjádření, které ve spojení s bázlivým lyrickým citem dává vzniknout knize, již je pro maximální účinek snad skutečně lepší číst jako básnickou sbírku a nejlépe naráz. A jestli je zde namístě něco obzvlášť ocenit, pak je to překladatelský um Petry Ben Ari, která dokázala křehkou a citlivou zpověď zprostředkovat i českému čtenáři. „Voda, která se třpytí, je čistá.“
KANG, Han: Bílá kniha. Přeložila Petra Ben Ari. Praha: Euromedia – Odeon 2019, 184 s.
