Illies o roku 1913 vypráví dokola a stejně. Vadit to ale nemusí
17. SRPNA 2021
1913. Co jsem ještě chtěl vyprávět (2018, česky 2021) je pokračováním úspěšného díla německého spisovatele a historika umění Floriana Illiese 1913. Léto jednoho století (2012, česky o rok později). Autor znovu mapuje rok 1913 od počátku do konce, vrací se ke stejným slavným i méně známým jménům a přidává nové příběhy. Neopakuje se ale? A jestli ano, vadí to?
Nová kniha Floriana Illiese doplňuje koláž, kterou vytvořil v knize 1913. Léto jednoho století a v níž se věnuje zejména západní avantgardě. Vypráví o ní zábavně, ironicky i s pochopením, velká jména moderního umění a doby pociťují v jeho příbězích běžné lidské potřeby a pohnutky, čemuž Illies přezdívá prostě „přítomnost“. Tyto podněty spojuje se vznikem kultovních děl moderny či s přelomovými (chápáno většinou ve smyslu „poprvé“) historickými událostmi. Ačkoliv se obě díla stylem vyprávění řadí do beletrie, na jejich konci lze na způsob odborné literatury kromě rozsáhlého seznamu pramenů najít i jmenný rejstřík. V případě obou publikací jsou tyto přílohy více než namístě. Každá je totiž členěná do měsíců, které se skládají z vícero fragmentárních vyprávění, v nichž figurují desítky jmen, a některé v následujících měsících pokračují: Proust tak třeba celý rok přepisuje svoje Hledání ztraceného času.
Krásný a divoký věk neuróz
Illies vychází z (auto)biografií, deníků, dopisů a dalších dobových pramenů, z nichž pak konstruuje vlastní obraz roku 1913. S množstvím pramenů pracuje obdivuhodně, vybírá si střípky, spojuje osobnosti a události napříč prostorem. Slepuje a letuje k sobě útržky roztříštěných vyprávění, přičemž zároveň nutně provádí selekci a vypráví jen o zlomku. Ke spojení dvou fragmentů či událostí mu často stačí časová souběžnost, na níž pak zakládá významovou souvislost. Knihy vyjadřují fascinaci touto simultánností dějů, ostatně v prvních větách mluví o tom, že „začíná naše přítomnost“, a události se odehrávají v přítomném čase.
V druhé knize autor v podstatě rozvíjí ty samé příběhy, které už vyprávěl, věnuje se stejným jménům západní moderny. Ukazuje však jinou stránku: interpretace roku 1913 jakožto „nervózního věku“, která dominovala v prvním díle, je upozaděna, nyní má jít spíše o věk lásky, „krásný divoký svět“. Bohužel i zobrazené ženy jsou, na rozdíl od mužů, v knize popisovány jako „krásné a divoké“. Jako by tak vyprávění místy přejímalo diskurz doby, o níž autor píše. Nicméně zástupkyně „druhého“ pohlaví zároveň také létají nebo se snaží zakládat protialkoholní sanatorium pro ženy.
Jednou z linií prostupujících celou knihu je vyprávění o Capri a Monte Verità, moderních komunách postavených na základech volné lásky, vegetariánství a jógy (ale také autoritářství v podobě guruů). K tomuto tématu patří i příspěvky v podobě seznamů sexuálních partnerů a jednotlivých pohlavních styků. Jde o příznaky nového světa oproti „světu včerejška“ s jeho zahalenými ženami a nesmrtelným císařem Františkem Josefem I., který je v roce 1913 na trůnu už 65 let.
Skautské, vegetariánské a životněreformistické mládežnické skupiny slaví První den svobodné německé mládeže. Takový „vilémovský Woodstock“. / Zdroj: Archiv der deutschen Jugendbewegung, Burg Ludwigstein
I umělec jí a nudí se
Do časoprostoru západní moderny roku 1913 nevyhnutelně pronikají také vlivy dalších světů, nicméně jen do té míry, do jaké pomáhají budovat obraz západní civilizace. Šrínivása Rámanudžan, Ind z Madrásu, figuruje v knize díky svému objevu Ludolfova čísla, Núbijci a Konžané v knize figurují jen jako objekty v německých muzeích na koloniálních výstavách. Je matoucí, když se v odpovědi na otázku: „A jak se vede zbytku světa?“ objevuje Portugalsko reprezentované básníkem Fernandem Pessoou. Je tak dobré mít při čtení na paměti rámec Illiesova vyprávění. Příběhů o roce 1913 totiž existuje mnohem víc, a to nejen mimo západní svět.
V podtitulu knihy, Co jsem ještě chtěl vyprávět, se zcela zřetelně ukazuje konkrétní subjektivita. Vlastní perspektivu tak Illies v druhém díle přiznává snad o něco víc než v tom prvním. Jakkoli se snaží působit jako průvodce, nevyhnutelně se nachází i v pozici tvůrce, a to autora předkládaného obrazu roku 1913. I když se jedná pouze o jediný rok, koláž z vyprávění je možné rozšiřovat v podstatě donekonečna. Jenže Illies v pokračování knihy 1913 předvádí něco jiného: nutkavou potřebu psát a doplňovat (podobně jako Marcel Proust, o němž píše). Dokola převypravuje, dodává nové drobné postřehy, anekdoty do již vyprávěných příběhů. Některé jsou zřejmě tak dobré, že je prostě jednoduše zopakuje: Kafka tak znovu zahradničí anebo brečí v kině. Zatímco poprvé tyto situace působily téměř geniálně, podruhé už mohou rezonovat jen jako dokola opakovaný vtip, který přestává účinkovat. Zapracování lapidárních deníkových záznamů ale jinak patří k přednostem knihy; třeba patnáctiletý Bertolt Brecht si v lázních s matkou zapisuje: „člověk jí a nudí se“, přičemž Illies dodává, že „ale aspoň rostou první vousy“.
Čtěte také:
Druhý díl série 1913 je tak (snad) jakýmsi dovětkem za dílem prvním. Nejenže se autor potřeboval vypsat, ukazuje přece jen i jinou stránku věku a nuancuje svoji interpretaci. Některé anekdotické momenty připomíná zbytečně znovu, současně ale vytahuje další „drby“ o předválečné avantgardě. Kniha sice nepodává nový obraz doby, nicméně lze alespoň říci, že ji čtenářům přibližuje, a to zdánlivě na dosah, vtahuje je do své „přítomnosti“. S téměř drzou lehkostí Illies pokračuje ve spojování událostí, které se dějí na opačných koncích Evropy, čímž ukazuje možná náhodné a možná relevantní souvislosti a také sílu vyprávění obecně. Jakkoli jsou někdy můstky mezi jednotlivými příběhy oslí, kniha jako románový celek – opět – funguje. Ostatně věk, o němž píše, se také spojuje s fragmentárností a torzovitostí. Z pragmatického hlediska se tak čtenář nemusí propracovávat jednotlivými biografiemi a stohy dopisů: Illies je za něj totiž přečetl.
ILLIES, Florian: 1913. Co jsem ještě chtěl vyprávět. Přel. Tomáš Dimter. Brno: Host, 2021. 255.
