Petr Šesták se kouká na obchoďák z výšky

25. srpna 2021

Kniha Kontinuita parku Petra Šestáka sleduje Josefa, který se po letech studií a potloukání vrací do rodného příhraničního města, v němž plánuje učit češtinu na místním gymnáziu a celkově zakořenit. Příběh zde slouží spíše jako odrazový můstek; jádrem knihy jsou jízlivá i soucitná pozorování zasazující jeho pachtění do širších kontextů.

Josefovo Město je anonymní amalgám, modelové maloměsto v pohraničí. V rozhovoru pro Host Šesták uvádí, že by byl rád, aby si v něm čtenář našel to vlastní. Podobně funguje i hlavní postava. Josef je přiznaně typizovaný, případová studie, zástupce generace. Studoval, protože na rozdíl od rodičů mohl, a tedy se to od něj čekalo. Cestoval, ale nyní se vrací domů, kde je vykořeněný trochu odlišným způsobem než všude jinde. Vypravěč jeho chování i úvahy sleduje se směsí soucitu a posměchu. Pozorovanému městu dopřává jen o trochu víc tragické důstojnosti.

Základní formou pohybu v Kontinuitě parku je procházka. Vypravěč popisuje, jak se Josef přesouvá z bodu A do bodu B, sleduje město a rozumuje. Jednotlivé kapitoly se skládají do značné míry z řetězců procházkových asociací; každé průčelí může být spouštěčem vzpomínek či úvah.

Bažení po nadhledu

Autor obálky: Martin Pecina / Zdroj: Host

Motiv parku je kromě romantické nostalgie především důležitým zdrojem odstupu. Josef opakovaně vzhlíží ke stromům, které ve městě stojí už dvě stě let. „Všechno se zrychluje, jen stromy zarputile trvají na tom, že porostou pomalu.“ Vypravěč Kontinuity parku často vystupuje z okamžiku; rád zasazuje věci do kontextů.

Protagonistovo chování nahlíží tu prizmatem ztracené půlgenerace (na celé generace je svět moc rychlý), která nebyla dost stará na to, aby se stihla ihned po revoluci pustit do podnikání, ale zároveň na její psýché měl režim stále vliv. Jindy jej zasazuje do nezdravých rodinných vzorců. Z pohledu řetězců a systémů jsou nahlíženy i město, pohraniční ekonomika, „jánabráchismus“, xenofobie, pomluvy, konzumní společnost, směšné hipsterské snahy o takzvané oživení města. Kniha ale není kritická v běžném slova smyslu. Úvahy jsou vedeny buď hořkosladkým tónem, anebo neutrálně. Procesy, jakkoliv ničivé, jsou prezentovány jako přírodní zákony.

Pocit nevyhnutelnosti, který autor tímto způsobem pěstuje, má dva důsledky; předně posiluje tragické vyznění příběhu. Jakákoliv Josefova snaha o kontrolu nad vlastním životem či o kultivaci svého okolí – ať už se jedná o učitelské povolání, péči o zahradu, či snahu o oživení veřejného prostoru Města – se v kontextu velkých a nevyhnutelných procesů jeví jako směšná.

Stejná nevyhnutelnost zároveň umenšuje apelativní aspekt vší společenské kritiky, která se v Šestákově textu skrývá. Je-li vše od gastarbeiterství a příhraničního turismu přes porevoluční rychlopodnikání po mezigenerační traumata a radniční noviny v textu podáváno jako důsledek neměnných přírodních zákonů, nemá smysl se jim vzpírat. Kontinuita parku se nesnaží ve čtenáři vyvolat vztek. Typické je pro ni hledání nadhledu i tam, kde jej není snadné dosáhnout. Přiblížit se perspektivě stromů. 

Nebyli jsme už tady někdy?

Nabízí se srovnání s kriticky oceňovanými Třemi kapitolami Daniela Hradeckého. Dva příběhy osamělých mužů zápolících s rodinnými patologiemi a především se svým socioekonomickými problémy prolezlým, bytostně sudetským městem, k němuž mají oba protagonisté přinejmenším ambivalentní vztah.

Klíčový rozdíl je v tom, kam oba texty směrují svoji pozornost. Tři kapitoly jsou dostředivé; středobodem je protagonistova psýché a celé Ústí zde slouží jako předmět doličný v odpovědi na otázku „proč jsem takovej“. Kontinuita parku si podobnou otázku sice klade také, ale její směřování je odstředivé – Josef je pouze případová studie, často je zařazován do širších kontextů: své generace, rodiny, pohlaví, příjmové skupiny. Je nahraditelný (zatímco Hradeckého hlavní hrdina je šílený, vyloučený, zcela jiný než ostatní).

Obě knihy si rovněž libují v souvětích plynoucích přes několik odstavců, krutém humoru a jazykových hrách. Kontinuita parku je plná opakování a konstantních přívlastků. Některé fráze fungují jako refrény, postupným opakováním se stávají nejdřív moudré a univerzálně platné, a potom účelně nesnesitelné. Autorovi se daří těmito frázemi vytvářet jemný humor i maloměstské zoufalství, předvídatelnost jednotlivých dnů a banálních rozhovorů se zhmotňuje v jazykové hře.

Podobných efektů dosahuje Šesták také prací s verzálkami. Z obyčejných nadějí se vyčleňují archetypální Naděje, ze zanedbaných bytů se stávají Zanedbané Byty – stereotypy, kategorie, které se promítají do mysli sousedů na maloměstě, ostatně „na Malém městě na názorech sousedů záleží“. Jazyková hra tak funguje stejně dobře pro Josefovy velikášské úvahy a pro maloměstské zkratky a předsudky – koneckonců mají možná oba tyto modely leccos společného.

Tato práce s účelnou trapností jistě není pro každého. Šestákovi se ale daří vytvořit text, který je formálně i tematicky odvážný, a přesto se nikdy nebere příliš vážně – kolik vychází románů začínajících veršovaným předzpěvem? Za to je jistě třeba autorovi vyseknout poklonu. Je škoda, že se tato originalita nijak nepromítla do syžetu. 

Známý příběh a kunderovské nožky

Je jasné, že román, který se tolik zaobírá motivy nevyhnutelnosti a opakujících se vzorců, nemusí nutně přijít s šokujícími dějovými zvraty. Josef je stereotypní, stárnoucí, ale nedospělý muž a zodpovědnost na jeho dveře zaklepe velmi stereotypním způsobem. Kontinuita parku jistě není kniha, která by byla poháněná zápletkou. Nejsilnější stránkou knihy jsou jednoznačně vypravěčovy reflexe, vzpomínky, tematické odbočky. Přesto je poněkud zarážející, že podobně ambiciózní kniha má zápletku, která by s jen drobnými úpravami mohla fungovat i pro hořkou romantickou komedii s Jiřím Langmajerem.

Čtěte také: TAKHLE SE PŘECE NEDÁ ŽÍT

Obdobně by šlo hájit i těžko přehlédnutelné zabarvení, se kterým vypravěč nahlíží na ženské postavy. Jedná se přece aspoň zčásti o směšnou filozofující postavičku, Josefův přístup k ženám není aspirativní. Úvahy o „dobře designovaných ženských bytostech všeho věku“ jsou, stejně jako zbytek románu, psány se zjevným nadhledem.

Bylo by nemístné se proti sexismu knihy vymezovat z morálních důvodů; ostatně například moment, v němž si protagonista svými křivdami z dětství ospravedlňuje opilecké svádění nezletilé studentky, je jistě velmi jasnozřivou charakterizací určitého typu mužů. Ne celý text je nicméně psán z Josefovy perspektivy a románu tolik zaměřenému na sledování systémů, a ostatně také společenské proměny, by možná slušel i jiný náhled.

S lehkou nadsázkou se dá také říci, že vedle kunderovských odboček a úvah se do knihy dostala také kunderovská fixace na ženské nohy. Čtenář se dozví o každé dle vypravěče příliš krátké sukýnce jeho kolegyně ve středním věku, stehýnka mají zásadní symbolickou úlohu v příběhu protagonistovy generační křivdy a zároveň se kolem něj zdánlivě stále míhají, jaro se samozřejmě projevuje odhalenými lýtky studentek.

Nic z toho rozhodně neznevažuje autorovu silnou generační výpověď, ambiciózní práci s jazykem ani obdivuhodně vyvážený hořkosladký tón, který mu umožňuje nahlížet nevyhýbavě na absurditu lidského plahočení, zvlášť v malém příhraničním městě, a nepropadat vzteku ani zoufalství. Na čtenářský zážitek ovšem tato částečně ironická slepá skvrna mít dopad jistě může.

ŠESTÁK, Petr: Kontinuita parku. Brno: Host, 2021. 247 s.