Cesty špendlíků i jehel vedou do hloubi člověka a lesa
16. září 2021
Zuzana Říhová je čím dál tím výraznější současnou autorkou, a to nejen na poli beletrie – profesí je bohemistka a komparatistka; její odborné publikace se zabývají především avantgardou. Do umělecké literatury Říhová vstoupila básnickou sbírkou Pustím si tě do domu (2016) a posléze prózou Evička (2018). Cestou špendlíků nebo jehel, vydaný letos v nakladatelství Argo, je prvním románem autorky, ačkoliv s předchozími uměleckými texty Říhové má leccos společného: kromě bohatého jazyka také erbenovsky pochmurnou atmosféru existenciálních nejistot tváří v tvář vyššímu řádu. Román zatahuje čtenáře do folklorní rituální „hry“ obyvatel jedné malé vesnice. Hry násilné a pohádkové, v níž se propojuje archaické se současným a lidské se zvířecím. Bohumil, Bohumila a kluk, kteří se do Podlesí právě přistěhovali z města, jsou jejími hlavními aktéry a objekty.
Cestou špendlíků nebo jehel lze zařadit do kategorie vesnického románu, jehož typickými reprezentanty jsou díla Jiřího Hájíčka. V rámci současné tuzemské literatury má však blíže k trilogii Anny Bolavé. Obě autorky ve svých dílech zobrazují kromě lidské roviny také rovinu zvířat a rostlin s až magickým nádechem, který je posílen nedořečeností hraničící s tajemstvím. Do tmy i Cestou špendlíků nebo jehel ovládá dusivá atmosféra léta a maloměsta či vesnice a jejich hrdinky trpí znepokojivě podobným zraněním ruky. U Říhové se ona „magičnost“ pojí s propracovanou folklorní linkou. Do textu románu jsou vloženy úryvky z různých variací pohádky O Červené karkulce, které příznačně sbírá místní myslivec. Pro čtenáře fungují jako nejasné indicie, jejichž spojitost s hlavní dějovou osou tuší a jež sbírá jako drobky chleba, dokud nedojde na konec.
Na obálce je obraz Dany Sahánkové. / Zdroj: Argo
Kniha je rozdělena do dvou částí; první je jakousi předehrou k druhé, v níž už jde doslova o život a kniha získává nepokrytě mysteriózní tón. Všeprostupující dusno plyne z nekonečného horkého léta, ale také z veřejných tajemství, která si každý hýčká sám v sobě a která lezou na povrch ve formě alkoholismu, dědičné zhoubné nemoci či nehojícího se zranění ruky. Jazyk knihy je brutálně evokativní a popisy spojené s tělesností či obecněji materialitou dávají čtenáři fyzično přímo pocítit: „V ruce jí škubalo. Večer rána ožívala, kuckala krví. Stehy nesnesitelně svědily. Seděla před chalupou a přemýšlela, že si obvaz sundá a ránu rozdrbe do krve.“
Červená karkulka jako mýtus
Zraněná ruka patří Bohumile. S Bohumilem mají kluka, který v knize zůstává příznačně bezejmenný. Kluk má sníženou inteligenci a tato rovina – rodičovství dítěte s postižením – je jednou z mnoha, které se Říhové v knize daří rozehrát. Další tvoří partnerské vztahy. Bohumil a Bohumila, ironické nomen omen, přijeli do Podlesí s úmyslem začít nový život. Od problémů ovšem utekli jen zdánlivě, ve skutečnosti se odcizení manželů prohlubuje a nepatrný náznak vzájemného pochopení na začátku vyprávění je v průběhu děje zcela zadušen s poslední jiskrou před zhasnutím. Kolem jejich chalupy, která je podle místních „nemocná“, což ale noví nájemci nevědí, obchází po nocích velké zvíře. Bestie se na jednu stranu zhmotňuje v podobě vlka, na druhou stranu se stává metaforou pro společné i osobní strachy a kniha tuto zdánlivou opozici ruší.
Pobyt manželů ve vesnici – nebo spíš na jejím kraji, v temné rokli – vyvolává v domorodých obyvatelích kromě odporu k měšťákům také očekávání nevyhnutelné události, na níž sami aktivně participují. Mysteriózní linka počínající ve druhé části knihy dává znát, že vše už od začátku nevyhnutelně spěje k jakési podivné performanci. Podlesí sdílí s archaickými společenstvími pravidla uzavřených komunit, v nichž se cizinec přirozeně stává obětním beránkem. Červená karkulka představuje mýtus, který je komplementem k rituálu. A i když údajně „všechno nejde podle plánu“ a obřad se zvrhává, nevinnost pohádky v základu je iluzí a brutální násilí tkví v samotném jádru mýtu i performance. Implicitní otázka v názvu knihy, na níž pak má odpovědět Bohumila, je naschvál zavádějící: cesta špendlíků i cesta jehel jsou nakonec v podstatě stejné a volba v předepsaném rituálu je pouze zdánlivá. Říhová dovedně spojuje archaické a současné, její vesničané si akci pečlivě natáčejí na mobily a poté promítají v hospodě. Začátek i konec knihy navíc nastolují jiný typ času, než je čas moderní, tedy cyklický čas mýtů a rituálů. Ostatně ani vyprávění není lineární děj vlastní. Závěr potvrzuje, že rituál, jehož funkcí obvykle bývá mimo jiné nastolení rovnováhy a zajištění správného chodu věcí, se nepodařil.
V roli lišky i ženy
Po jazykové a stylistické stránce je román vytříbeným dílem, které oplývá nejen strhující obrazností, ale také specifickým způsobem vyprávění. Neotřelý způsob zobrazení představuje například scéna znásilnění. Jde o odtažitý popis toho, co v tu chvíli zachycuje mobil připevněný narychlo na pařezu. Násilí páchané na druhém, člověku i zvířeti, je důležitým tématem knihy. V roli obětí jsou nejčastěji ženy a Bohumila, v podstatě hlavní postava románu, ztělesňuje s tím spojený ženský úděl. Nese břemeno téměř veškeré péče v domácnosti, snáší trest za neposlušnost vůči manželovi, a především ji místní na rozdíl od Bohumila vnímají jako sexuální objekt. Násilí, které je na ní ve finále spácháno, je několikanásobně horší než to, které vytrpí Bohumil. Jiným typem objektivizace ženy a jejího těla je zobrazení prodavačky Bubliny, jejíž pravé jméno ani perspektiva nejsou v knize zprostředkovány. Je vykreslena jako protipól Bohumily: otylá, zapáchající, vzbuzující lítost a hnus. I tyto prvky lze chápat jako znaky pokřivenosti komunity v Podlesí. A nejen té.
Když Petr Nagy v pořadu Mozaika umisťuje Říhovou do společnosti autorek, jako jsou Sylvie Richterová, Daniela Hodrová či Sylva Fischerová, nepochybně opomíjí vícero jmen, jedno ale obzvlášť: Milada Součková. V rámci svého bohemistického výzkumu se Říhová mimo jiné zabývá právě Miladou Součkovou, zároveň již v jejím debutu Evička lze vypozorovat inspiraci postupy této inovativní modernistické spisovatelky. V Cestě špendlíků nebo jehel je to pak především způsob zobrazení řeči a specifické vypravěčské postupy. Jako nabízí Součková ve svém debutu První písmena (1934) perspektivu psa, Říhové vypravěč se vtěluje do pavouka či lišky. Děj se odehrává především v polopřímé řeči, dialogy jsou stručné a je jich málo. Vypravěč se projevuje zejména v osobitých metaforách, jen výjimečně vyloženě explicitně jako na koncích prvních dvou kapitol: „Moje milá Bohumilo. Můj milý Bohumile.“ Obvykle nepozorovaně přechází mezi jednotlivými postavami a neživoucími entitami, je všudypřítomný, i když těžko zachytitelný.
Pasáže týkající se lesa, zvířat či přírodních procesů tak nejsou pouhými popisy, ale skrze tyto entity naplno prožitými ději. Zuzana Říhová ve svém novém románu ukazuje, že těla lidí i zvířat jsou ze stejné materie, stejně jako se pojmy člověk a zvíře nepokrytě obsahují navzájem. Podobně také promíchává archaické se současným, moderní lineární čas i cyklický čas mýtů ve fikčním světě románu koexistují. Výsledná syntéza přináší na pole současné české literatury možná nový pohled na člověka v jeho vztazích ke světu. Člověk není sám ve středu pozornosti, les i zvířata v něm mají vlastní místo nejen jako partneři po jeho boku, ale i jako jeho vnitřní a těžko oddělitelné součásti.
ŘÍHOVÁ, Zuzana. Cestou špendlíků nebo jehel. Praha: Argo, 2021. 243 stran.
