Moralizování nade vše
13. ledna 2022
Francouzská spisovatelka Delphine de Vigan ve svém novém románu Děti nade vše upozorňuje na problematiku dětských influencerů. V textu na pomezí thrilleru, dokumentu a sci-fi vykresluje běžný každodenní život dětských hvězd a představuje si i jeho dopady až do roku 2031. Oproti jejím předchozím, jemně vystavěným románům ovšem působí Děti nade vše těžkopádně a moralizačně, čtenáři navíc text nedává prostor ani pro imaginaci, ani pro vlastní závěry.
Kromě úvodního prologu v podobě policejního protokolu o únosu malé holčičky, který se později stane hlavním tématem textu, zahajuje de Vigan svůj román v roce 2001. Staví pomalou psychologickou sondou do života dvou dívek, fascinovaných nově vznikajícími reality-show počátku milénia. Clara, vychovaná v rodině aktivistů intelektuálů, se z pubertálního okouzlení Loft story a Big Brotherem rychle oklepe a v dospělosti se stává policistkou (která má pak na starost vyšetřování únosu). Oproti tomu Mélanie svou obsesi televizní slávou postupně přetaví v úspěšný YouTube kanál svých dvou malých dětí a pasuje se do role dokonalé matky-influencerky.
Zdroj: Odeon
Její YouTube účet Happy Recré s pěti miliony odběratelů dokumentuje každý krok malé Kimmy a staršího brášky Sammyho, vrší na sebe nejaktuálnější pranks, battles, challenges (Koupím dětem jídlo na písmeno S, Vyberte si všechno žluté, Maminka celý den kývne na cokoliv…) či někdy nenápadné, jindy do očí bijící promo filmů, produktů a značek v rádoby přirozených dialozích dětí s maminkou. De Vigan si tak v detailním popisu videí nepokládá jen základy pro to, aby upozornila na alarmující fyzické i psychické přetížení dětských influencerů, ale otevírá také kritiku konzumerismu, vyhnaneného do extrémních (ač ne nereálných) výšin. Zobrazuje záplavy potravin (a hlavně sladkostí) vyplýtvaných jen na natočení videa i haldy oblečení a reklamního zboží, které se vrší ke stropu v dětských pokojíčcích, růžového u holčičky a modrého u chlapečka, a které děti milosrdně jednou za půl roku vytřídí pro „potřebné“, aby se trochu pomohlo matčině svědomí i úzkostem sledujících. A hlavně aby v dětských pokojích vůbec zůstalo místo na postel.
Jak už naznačila úvodní kapitola, jakmile se děj přehoupne do „současnosti“, tedy do roku 2019, dochází k tajemnému únosu malé Kimmy. V tomto bodě se mění i struktura textu. Pozvolné vyprávění dvou životů přechází do detektivního thrilleru, v němž se střídají strohé dokumentární protokoly, kapitoly líčící matčino stupňující se zoufalství i kratší vhledy do pátrání policistky Clary. Ta se od nezaujatého sestavování písemných podkladů na stanici dostane k fascinovanému sledování nekonečných hodin záznamů videí na YouTube i instagramových stories a nakonec i k hledání v terénu. Postupně se tak u ní ke stresu z únosu dítěte (jehož únosce se navíc dlouho vůbec neozývá) přidává také větší a větší konsternace z toho, pod jakým tlakem byla každodenně šestiletá hvězda YouTube kanálu doma. Nabídne se tak nakonec i hypotéza, jestli nechtěl Kimmy někdo prostě jen zachránit před neustálým vystavováním na sítích.
Právě v této části knihy se autorce nejlépe daří upoutat čtenářskou pozornost. Přispívá tomu samozřejmě napínavá detektivní atmosféra, která je ještě umocněná pasážemi o Melániině utrpení. V základu ovšem čtivost textu vytváří pečlivý dokumentární postup. Čtenář postupně rozkrývá nejen informace o YouTube účtu a životě rodiny, ale spolu s Clarou také pozoruje vznikající a zanikající hypotézy. Do oddechové, ale přitom velmi precizně konstruované četby pak de Vigan podsouvá celkový problém dětského influencerství. Děti nemají žádný limit pracovní doby, žádné soukromí, ochranu ani žádnou kontrolu nad tím, jak moc budou do online světa zapojeny.
Jak v doslovu upozorňuje Michal Zahálka, s románem úzce souvisí pojem sharenting „popisující chování člověka, který je zvyklý sdílet na sociálních sítích obrázky, videa či příběhy ze svého života, ale tím pádem prezentuje i své dítě, jemuž to později může být vrcholně nepříjemné“. Na to také aktuálně reagovala francouzská vláda přelomovým zákonem, který vstoupil v platnost v roce 2020 a jemuž autorka věnuje značnou pozornost. Zákon zajišťuje francouzským dětským influencerům stejná práva jako mají například děti pracující v modelingu či filmech a seriálech, zavazuje rodiče k ukládání vydělaných peněz a zároveň zavádí „právo být zapomenut“ – dítě tak má nově právo bez souhlasu opatrovníka požádat o vymazání obsahu a informací o sobě. Přesně to také modelově popisuje de Vigan a zároveň jasně ukazuje, že i zavedený zákon se dá snadno obejít.
Závěrečným protokolem o vyřešení únosu se uzavírá detektivka a kniha se přesouvá na posledních necelých sto stran do roku 2031. Účet Happy Recré už je neaktivní, jeho protagonisti dospělí a psychicky narušení a Mélanie žije v domě, který od jejího probuzení až do noci promítají kamery online. Platforma Share the Best umožňuje přenos života pro sledující prakticky 24/7, který sice působí real, ale je samozřejmě opět plný střihů, scénářů a sponzorovaného obsahu. Autorka se ve futuristické části pouští do odhadů, které jsou sice poměrně uvěřitelné, ale především proto, že nic nového nepřináší – spíš jen ukazují na její omezenou orientaci v online světě současnosti. Z příběhu o nástrahách YouTube pro děti se tak v závěrečné části stává nepokrytě moralizační vyprávění, které se na konkrétních životech několika protagonistů snaží zvednout varovný prst na čtenáře.
Čtenářský zážitek nakonec paradoxně naráží také na autorčinu snahu ukotvit vizi budoucnosti v současné realitě. Jako by se najednou rozhodla psát pro zcela jiného cílového čtenáře, než na kterého mířila předchozí část textu. Polopaticky se svou relevantnost snaží dokázat odkazy na covid a pandemické restrikce, informováním čtenáře o tom, co už v roce 2031 zaniklo a jak to teď chodí, ale i zmínkami o pokročilé technologii, kde to jen jde: asistent podobný dnešní Siri, který je ovšem schopný samostatného psaní i redigování textu, nebo třeba několikafázové ověřování identity na policejních počítačích, jež konzervativní Claře denně komplikuje život.
Delphine de Vigan vysvětlovala inspiraci pro napsání Dětí nade vše zhlédnutou reportáží o mladých youtuberech, kteří zažívají davové šílenství fanoušků na autogramiádě v obchoďáku. Skrze tu objevila svět, o němž neměla sebemenší tušení a který ji okamžitě šokoval natolik, že se dala do rozsáhlého výzkumu pro knihu. Právě v tom může ovšem ležet základní problém nesourodosti jednotlivých částí knihy i celkového vyznění. Místo aby autorka zůstala u čtivého, napínavého textu, který měl dobře rozpracovaný potenciál na palčivě aktuální téma citlivě upozornit, přehání to s potřebou čtenáře varovat. A to skrze neustálou snahu ukázat, jak sítě fungují a o jak velký a zhoubný fenomén vlastně vůbec jde. Paradoxně tím likviduje jak šanci na dlouhodobější aktuálnost knihy, tak především možnost zacílit na čtenářskou základnu, které se potenciální dopady toxického online prostředí týkají nejvíc. Dobře našlápnutý thriller tak po sobě nakonec místo prostoru pro zamyšlení zanechává jen zbytečnou moralizační pachuť.
VIGAN, Delphine de: Děti nade vše. Přel. Alexandra Pflimpflová. Praha: Odeon, 2021. 320 s.
