Performativní procházka s Orfeem a Eurydiké problematizuje tradiční modely hrdinství

27. dubna 2021

Ve světě s omezenými možnostmi přímého kontaktu nám Venuše ve Švehlovce nabízí, co ještě smíme – jít na procházku. V rámci šestého ročníku festivalu Venušiny dny uvedla performanci Eurydiké (a Orfeus) v režii Zuzany Burianové. Známý mýtus převádí do formy procházky po náměstí Jiřího z Poděbrad, během níž diváci následují Orfea a Eurydiké na cestě z podsvětí a sledují, jak se jejich vztah následně vyvíjí.

V obecně známé verzi příběhu je ústřední postavou Orfeus, který se rozhodne vyvést Eurydiké z podsvětí. Během cesty se na ni však nesmí podívat. O Eurydice, která se tam ocitla kvůli hadímu uštknutí, toho mnoho nevíme – už jen proto, že je po většinu příběhu mrtvá. Ve svém uchopení mýtu ale Zuzana Burianová předkládá  poněkud odlišnou verzi. Performance začíná na nástupišti metra Jiřího z Poděbrad, a tak i diváci nejprve musí sestoupit do „podsvětí“ a spolu s Orfeem podstoupit cestu zpátky na svět. Přihlížející se setkávají s Eurydikou, jež netrpělivě stojí uprostřed peronu a vyčkává. V dlouhém černo-oranžovém plášti s černou maskou na tváři zřetelně vyčnívá z davu. Její zachránce s tváří nabarvenou na bílo a oblečený ve světlé, rozevláté košili přijíždí za okamžik metrem. Mrtvolná bledost jeho tváře, světlý oděv a oproti tomu syté a živé barvy Eurydičina kostýmu jako by zpochybňovaly, kdo je mrtvý a kdo živý. Orfeus se zmateně rozhlíží, Eurydiku zcela ignoruje. Podává divákům své vizitky, nedívá se jim do tváře, vše činí spíš „automaticky“ než za účelem s někým navázat kontakt. Nakonec se vydává na cestu ven po eskalátorech s Eurydikou a diváky v patách. Za sebou táhne reproduktor jako kufr na kolečkách, ze kterého se střídavě ozývá hudba a čtené pasáže, podobně jako v pozdějších fázích performance. 

Orfeus zdárně vyvede Eurydiké na světlo, teprve tam však jako by začínalo rozehrávání jejich vztahu a zároveň se naplno vyjevuje pojetí tvůrců. Jejich Eurydika není pasivní, po celou dobu se snaží s Orfeem navázat kontakt, místy se zdá, že se pokouší dostat se k němu. V její chůzi je patrná nedočkavost, napětí, snaha se Orfea dotknout. Orfeus není statečný a neohrožený, jeho roztržitost problematizuje představu hrdinného zachránce a vytváří spíše dojem, že se v této situaci ocitl náhodou a bez vlastního přičinění. Působí zmateně, jako by byl odříznut od svého okolí a po většinu času pořádně nevěděl, kde je. Neuvědomuje si Eurydičinu přítomnost a na její podněty nereaguje. Navíc oproti jeho mytickému vzoru s ním neprožijeme nástrahy, které musel pro vstup do podsvětí překonat, příjezd metrem totiž vyznívá příliš jednoduše.

KDO JE HRDINA

Po „výstupu na světlo“ Orfea ani nenapadne se ohlédnout, pokračuje stejným tempem dál aniž by reagoval na Eurydičinu snahu navázat s ním kontakt. Ta se postupně stává čím dál tím aktivnější, až nakonec dojde k definitivnímu prohození pozic – Eurydiké se ocitne před Orfeem. Teprve v tu chvíli se začne rozvíjet jejich vztah a procházet postupnými proměnami. Z počátečního fyzického i duševního odloučení přechází v prudký vášnivý tanec, který končí prvním vzájemným přímým pohledem do tváře druhého. Eurydiké utíká pryč a Orfeus ji musí znovu hledat, znovu překonávat vzdálenost mezi nimi. Nakonec si společně sedají na Orfeův kufr, jejich vztah se ukotvuje v klidném „manželském soužití“, když následně společně odchází domů. V této závěrečné fázi je nejpatrnější intimita jejich vztahu, Orfeus si zcela přestává všímat přihlížejících, otáčí se k nim zády a tiše si povídá s Eurydiké. Diváci jejich slova neslyší, pouze zvenčí nahlíží do jejich „domácnosti“, jako by se nemístně ocitli ve výsostně soukromém okamžiku. 

Čtěte také: Rusalka přece není černá

Je zřejmé, že toto pojetí dává výrazně větší prostor Eurydice. Zapojuje se tak do dlouhodobější snahy poskytnout divadlu silné ženské postavy, problematizovat tradiční dvojici „muž zachránce“ a „pasivní žena“. Tvůrci Eurydiké (a Orfeus) se nesnaží nahradit v pozici hrdiny muže ženou, spíše jako by celý koncept hrdinství problematizovali ve prospěch rovnováhy mezi postavami. Narušení obvyklého rozdělení sil posilují i mluvené pasáže, které zaznívají z Orfeova „kufru“. Ironicky komentují rodinné soužití, roli ženy v domácnosti či citují „časopisové“ rady ženám – jako Věci, při kterých vás muž nesmí nikdy vidět, jež zaznívá v okamžiku, kdy se Eurydiké marně snaží upoutat Orfeovu pozornost. Banalita rad demytizuje jejich vztah a přenáší jej do všední roviny.

Jakkoli je princip procházky se dvěma antickými hrdiny jednoduchý, překvapivě zdařile postihuje ambivalentní a proměňující se vztah postav, a to i přes závěrečnou, snad zbytečně dlouhou cestu „domů“, během níž diváci pouze následují pár ke dveřím Venuše ve Švehlovce a příběh se již dále nerozvíjí. Konceptu „pasivní ženy“ se zbavuje nenásilně a hravě, přičemž nevzniká žádný plakátový manifest o silných ženách. Téma tvůrci pouze nastiňují, a nechávají tak prostor pro vlastní interpretaci. 

Eurydiké (a Orfeus). Tvůrčí tým: Anežka Hessová, Jindřich Traugott, Zuzana Burianová. Hlasy z podsvětí: Matouš Turek, NIN. Premiéra: 13. 4. 2021.