Furianti přišli číst
Český ostrůvek v berlínských vodách
14. ŘÍJNA 2019
Je okolo půl osmé večer a já si znovu vykračuji po Mehringdamm, což je jeden z hlavních silničních tahů protínajících berlínskou čtvrť číslo jedna, a sice Kreuzberg. Ulice jsou plné pokuřujících a popíjejících lidí, kteří se připravují na celonoční či celovíkendovou party v jednom z mnoha klubů. Míjím nepřeberné množství hlav s malými stylovými čepičkami, co nezakrývají uši, přestože je strašlivá zima. U čísla 61 odbočuji do dvora a skrz něj se dostávám do prostoru, který lze zevnitř nejlépe popsat jako bílou krychli. Lettrétage.
Holý, sterilní prostor je zaplněn zhruba třiceti židlemi se stolky, v zadním rohu stojí provizorní bar s lahvovým pivem a vínem za 3,50 eura (což je jen lehce vyšší průměr), v druhém zase stánek s německými knihami na prodej. U čelní stěny naproti hledišti stojí podlouhlý stůl s bílým ubrusem, džbánem vody a sklenicemi, okolo něho čtvero židlí a nad touto scenérií je připravena projekce. Nechybí několik mikrofonů, bude se totiž číst a diskutovat.
Parta ve složení (zleva) Luboš Svoboda, Barbora Schnelle, Jan Škrob, Simone Kornappel odstartovala sobotní čtení.
Reality Czech, jak je tato akce nazvaná, spojuje publikující autory z Čech a z Německa (v úplném znění Öffentliche Talks & Lesungen zum Thema neue & alternative Formen von Kollaboration, Präsentation & Publikation tschechischer & deutscher zeitgenössischer Literatur) a vzešla ze spolupráce podniku Lettrétage s Českým literárním centrem. Kromě autorských čtení a mezinárodní literární osvěty je záměrem vést s autory debaty o tom, jaká je situace na pražské a berlínské literární scéně, jak funguje mezinárodní spolupráce literátů nebo v jakém postavení je literatura vůči společnosti.
Jak na běžícím páse
Sandra Gugić sice není nadšená z Handkeho ocenění, ale čtení ze svých Protokolle der Gegenwart si užívá.
Po dvou týdnech slabého kontaktu s češtinou si užívám slova doléhající ke mně v mateřském jazyce. Sterilitu německého prostředí a smalltalky o ekologii, politice či genderu narušuje hurónský smích korpulentní dámy z Čech a mně je blaženě. Večerní čtení je rozděleno na dvě části. Na jeviště (řekněme spíše na plácek před diváky) přijde moderátor a s ním vždy tři hosté. Zatímco v pátek Tomas Fitzel volil strategii „nejdřív diskuse a potom čtení“, Barbora Schnelle pobízí po krátkém představení autory hned k četbě, na jejímž základě se následně diskutuje.
S básněmi se v průběhu obou večerů představují Adam Borzič, Jan Škrob a Luboš Svoboda na české straně, na německé pak Christian Filips, Sandra Gugić, Simone Kornappel a Bert Papenfuß. Se svými prózami seznamují Tereza Semotamová, Jáchym Topol, Petra Hůlová a Paula Fürstenberg. Právě množství autorů a malá časová dotace, zhruba dvě a půl hodiny na večer, je jednou z nejproblematičtějších stránek večera. Samotná čtení zaberou většinu času a prostoru na diskusi moc nezbývá. Moderátorovy dotazy končí na úrovni, jak daná kniha vznikala, případně kde se autor inspiroval, s čímž korespondují i střídmé odpovědi. Úvodní otázka na nově vyhlášené držitele Nobelovy ceny je v cuku letu zametena pod stůl. Snad jen Gugić protestuje proti Handkemu. Na publikum se téměř nedostane, a i kdyby ano, půda není připravená natolik, aby se mohla zrodit smysluplná debata, vše musí být rychle utnuto a pokračuje se dál. (Člověku vytane na mysli čtení Magnesia Litera nebo večery ve Fra a musí jim zpětně přiznat, jak dobře zvládnuty vlastně jsou.) Po půl desáté navíc začíná dunit podlaha a vrnět sedačky, vedle se už nejspíš rozjíždí nějaká technosranda.
Upjatý Fitzel a polyfunkční Schnelle
Druhým největším problémem jsou jazyky, ve kterých jsou večery vedeny. V případě Tomase Fitzela, rodilého Němce, působí potíže s porozuměním fakt, že většina autorů, s nimiž diskutuje, neumí německy. Fitzel tedy volí angličtinu, kterou však sám neovládá jistě, a tak je komunikace banální a vše zjednodušující. Ke špatné stránce věci přispívá i to, že dělá opakované faktografické chyby týkající se autorů.
Vše vygraduje zejména v případě čtení trojlístku Topol, Semotamová a Profousová (překladatelka Citlivého člověka do němčiny). Položenou otázku, jaká je situace současné německé literatury na českém trhu, Semotamová odpálkuje slovy, že to by taky ráda věděla; Topol zase namísto uspokojivé „seriózní“ odpovědi vypráví historku o traumatu ze Shakespeara, případně pak z ničeho nic v angličtině vykřikuje: „We all are ignorants“. Co hůř, občasně rezignuje na angličtinu a doříkavá věty v češtině. Svým smyslem pro humor baví českou část publika, zatímco Němci se nechápavě rozhlížejí, poněvadž nikdo netlumočí. Podobně odzbrojený je i moderátor, zírá, kam se čtení ubírá, a ve své bezradnosti začíná rudnout. Cynismus a smysl pro humor všem autorům bezpochyby vlastní rozkládá jeho snahu o udržení alespoň nějaké úrovně. Semotamová trefně pojmenovává situaci slovy „I don’t want to do stand up“, ale na to už je po jejím komickém proslovu pozdě, česká bandička se klátí smíchy na jevišti i v publiku. Až by člověku bylo těch Němců líto, kdyby se nebrali tak smrtelně vážně.
Jáchym Topol zachycen při obveselování literární společnosti.
Barbora Schnelle má jinou strategii, avšak ani ta není ideální. Její znalosti německého i českého jazyka jí umožňují samu sebe tlumočit. Ušije si na sebe však bič, poněvadž už tak těžký úkol moderovat diskusi pro dvojjazyčné publikum se třemi hosty se jí komplikuje tím, že tlumočí vše. Zprvu svoje otázky, následně simultánně tlumočí českým autorům na jevišti odpovědi německých autorů, načež ihned musí klást další otázku. Není to šťastné ani z hlediska tázaných Němců, kteří najednou nemají možnost odpovědět moderátorovi, a odpovídají tak často stolu nebo stropu. Aby toho nebylo málo, Schnelle tlumočí i odpovědi českých autorů pro německé publikum, což je téměř nadlidský úkol. Německy hovoří velmi dobře, je ale znát, že jí v němčině není stoprocentně pohodlně, a tak se uchyluje ke zjednodušujícím formulacím. Výsledek je tak dosti podobný předchozímu večeru. Jen atmosféra se liší: páteční českou anarchii střídá roztomile rozpačitá atmosféra sobotní.
Kopec srandy, účel utek
Velmi funkční je naproti tomu umístění projekce, na níž se promítají překlady čtených textů (překladatelé jsou zde zastoupeni Evou Profousovou, Terezou Semotamovou, Ondřejem Buddeusem či Pavlem Novákem, němečtí Martinou Lisou) a jde o překlady velmi zdařilé (alespoň co mi má znalost obou jazyků dovoluje posoudit). Snad až na humorný výpad básníka Papenfuße, sarkastického podivína s dlouhými vlasy, vůči Semotamové, že vůbec nepochopila význam slova v jedné z jeho dosud nepublikovaných básní, nikdo další z autorů neprotestuje.
Kromě poezie se Christian Filips věnuje i operní režii.
Nepublikované básně Adama Borziče, například Muži ve španělském gaypornu, střídají básně o něco nervóznějšího Christiana Filipse, jenž získává publikum svými bizarními verši Die anderen Kinder wollen die Mutter nicht essen z básně Syn zakoupí matku v Kauflandu. Z doposud nevydaných básní předčítá i Jan Škrob. Náročnější básně s nahuštěnými plnovýznamovými slovy recituje Sandra Gugič, experimentálnější co do typografie také Simone Kornappel. Komicky ve finále působí Luboš Svoboda, který se svým přednesem básní ze sbírky Vypadáme, že máváme nechá tak unést, že si pro sebe ukradne téměř dvojnásobný čas, což vzhledem k charakteru diskusí vlastně vůbec nevadí. Jeho básně jsou úderné, pointované, jeho přednes uhrančivý a neuspěchaný, člověk si ho zkrátka stihne užít. Hůlová čte ze Zlodějky mýho táty, Topol z Citlivého člověka, Semotamová z knihy Ve skříni.
Přestože bylo představeno několik českých (i německých) autorů nemalého významu, nejsem si úplně jistý, zda konkrétní podoba obou večerů splnila osvětovou funkci, a to na obou stranách. Kraťoučké úryvky či pár básní spolu s jednou dvěma otázkami nebyly s to vytvořit konkrétnější představu o jednotlivých osobnostech. Spíše jako by si člověk prohlížel živý katalog, kde si přiřazuje specifický slovní obrat či jazykovou hříčku k obličejům a ty následně ke jménům. Jelikož předpokládám, že náročná spojovačka nebyla hlavní ambicí organizátorů, považoval bych proto Reality Czech spíše za nevydařený pokus s ušlechtilými úmysly. Nebyl to však ztracený večer. Na to-read listu mi ze zvědavosti přibylo několik dalších kousků a sledování českých furiantů v berlínské krychli mi zlepšilo náladu na minimálně týden dopředu.
Fotografie: Melanie Hauke
