Zboří všechno, ale nepostaví nic: Graeber a Wengrow nenabízejí odpovědi, ale mění pokládané otázky
12. října 2022
Probíhající klimatická krize a úžící se planetární zdroje naplno odhalují neudržitelnost současného globálního kapitalismu. Ve veřejné debatě a v aktivistické sféře však stále chybí přesvědčivá vize o tom, jak by jiný svět mohl vypadat. David Graeber a David Wengrow se ve své nové knize The Dawn of Everything ptají, proč si jiný společenský systém nedokážeme představit. Za pomoci moderní antropologie a archeologie ničí staré miskoncepce, které nám v přemýšlení o alternativách brání.
Předčasně zesnulý David Graeber se hlásil k anarchismu a účastnil se například akce Occupy Wall Street. Ve své dříve vydané knize Revoluce naopak se zamýšlí nad tím, jak je možné, že po období tak radikálně jiného společenského fungování, jako bylo Occupy, se lidé opět vrátili k volebním urnám a režim pokračoval. Podle Graebera je jeden z hlavních důvodů nedostatek politické imaginace – současný systém zmenšuje naši schopnost představit si radikálně jinou realitu, natož ji i následně tvořit.
Kniha The Dawn of Everything vydaná v říjnu 2021 (Úsvit všeho: Nové dějiny lidstva, do češtiny dosud nepřeložená) tedy sice zkoumá historii lidstva z archeologického a antropologického hlediska, ale motivací pro tento výzkum je již výše zmíněná současná radikální anarchistická politika. Cílem autorského dua je rozproudit naši politickou imaginaci a rozbít zaryté představy o lidských společenstvích.
Mýtus lidské přirozenosti
Žánr tlusté bichle, která popisuje lidskou historii a na ní ilustruje podstatu „lidské přirozenosti“, je v poslední době velice populární (například Harariho Sapiens nebo Pinkerovo The Better Angels of Our Nature). The Dawn of Everything se oproti těmto knihám vymezuje, i její pompézní název máme brát ironicky. Žádná kniha totiž sama o sobě nemůže úplně vystihnout tak komplikovanou věc, jako je historie lidské civilizace – kdokoliv se o to pokusí, nutně dojde ke zkreslujícím zjednodušením. Graeber a Wengrow se v této publikaci snaží právě o odkrývání a dekonstrukci klišé či zkratek, které při přemýšlení o lidské minulosti používáme.
Za nejčastější historické klišé autoři označují ustálený narativ, dle kterého lidská společnost kdysi dávno existovala v nějakém primordiálním stavu, následně však přišla zlomová událost, která ji fundamentálně změnila a předurčila ji k vývoji do dnešní podoby. Jak Graeber s Wengrowem uvádějí, obdobně o společnosti přemýšlel i anglický novověký filozof Thomas Hobbes, podle kterého v prvopočátku panoval boj všech proti všem, neboť nebylo nic, co by neustálé válce zabránilo. Následně však přišel panovník s absolutní mocí nade všemi ostatními. Díky své převaze ostatním pohrozil, aby přestali konat násilí, a tak jsme se dostali do periody relativního míru.
Hobbes tedy počítá se základní zkažeností lidské podstaty, k porovnání autoři dále představují pohled Jeana-Jacquese Rousseaua. Podle něj naopak prvopočáteční lidé existovali v malých skupinách lovců a sběračů a žili v egalitářské harmonii. Následkem agrikulturní revoluce však mohli začít shromažďovat přebytečné zdroje (tomuto procesu jiní autoři také říkají primitivní akumulace), díky tomu se mohly vyvinout pokročilejší civilizace, vznikl stát a postupem času nevyhnutelně přišel kapitalismus.
Byť je tento (poněkud biblický) narativ v určitém ohledu protichůdný k tomu Hobbesovu, oba zjednodušují komplexní a různorodý lidský vývoj do pěkně znějící pohádky, která ale zdaleka neodpovídá realitě. Graeber a Wengrow pak přesvědčivě ukazují, že se taková zjednodušení vyskytují ve vědeckém výzkumu i v populárních představách o lidské historii (a explicitně vyčítají chyby zmíněnému Hararimu i Pinkerovi). Jako snad nejnázornější příklad všudypřítomnosti tohoto narativu lze uvést Francise Fukuyamu a jeho tezi o konci historie, která ovlivňuje politiky a byznysmeny po celém světě.
Autoři nabádají k tomu, abychom přestali brát naše předky jako „sock-puppets“, jako pouhé příklady našich současných ideologií. Naopak bychom je měli vnímat jako sobě rovné a uvažovat o nich jako o „sebevědomých politických aktérech“. Měli bychom se snažit pochopit složitost jejich společností, které dnes často označujeme za „primitivní“ čistě proto, že časově předcházely té naší. Toto samozřejmě má i dekolonizační aspekt – kromě lidí z minulosti bychom měli naslouchat také lidem mimo imperiální jádro.
Jaké společnosti existovaly?
Když Graeber a Wengrow ve své knize píší, že naši předkové byli „sebevědomí političtí aktéři“, stejně jako jsme teď my, znamená to, že za svou dlouhou historii lidstvo stihlo vyzkoušet mnoho rozdílných politických uspořádání. Autoři toto tvrzení dokládají plejádou rozmanitých příkladů z různých konců světa: popisují například společenský systém Inuitů, který osciluje mezi dvěma odlišnými formami podle ročního období, baskickou komunu v Sainte-Engrâce, kde se úkoly rozdělují podle geometrického uspořádání vesnice nebo město Teotihuacán do roku 300, kde podle autorské interpretace archeologických nálezů vznikla obdoba moderního projektu sociálního bydlení.
Takové příklady nehrají pouhou roli kuriozit, ale slouží vždycky ke zvýraznění nějakého častého omylu, kterého se při analýze minulosti dopouštíme. V knize se dočkáme třeba kritiky myšlenky, že egalitářské společnosti na bázi vzájemné pomoci lze dosáhnout jen v malém měřítku (a že člověk si v hlavě může udržet maximálně 150 vztahů), zpochybněno je například pojetí agrikulturní revoluce jako náhlé změny převážně v ekonomické oblasti. Autoři také ukazují, že historici často v minulosti hledají struktury naší společnosti, a tak se například v Egyptě soustředí na období králů a období „mezivládí“ bývají označována jako doby chaosu, i když v nich zcela jistě docházelo k zajímavým věcem.
Tato neustálá dekonstrukce ale neubírá na inspirativnosti: čtenář se neubrání myšlenkám typu: Když tohle bylo možné kdysi, co bychom byli schopni udělat dnes, kdybychom se dokázali společně dohodnout? Provokativnost knihy tak dodává naději a nabádá k vlastnímu přemýšlení jak o historii, tak o dnešní době.
Nutnost kritického čtení
Vlastní přemýšlení nicméně čtenář stále potřebuje. Ačkoli je kniha doplněna masivním poznámkovým aparátem a tváří se tak velice fundovaně, nedosahuje vědeckých standardů akademických publikací. Graeber byl často kritizovaný za špatnou práci se zdroji již u svých dřívějších knih (například ve článku On Graeber on bureaucracy od Thomase Bierschenka). V tomto trendu bohužel pokračuje i The Dawn of Everything: autoři velice často svá tvrzení označují za konsensus vědecké komunity, i když se o konsensus nejedná, jinde příliš horlivě interpretují studie pro svůj účel. Pro laika je tak složité se vyznat v tom, čemu může věřit a čemu ne, a nejistota se ještě více stupňuje, když Graeber s Wengrowem sami o jiných autorech tvrdí, že nezacházejí dobře se zdroji.
Další kritika spočívá v tom, že kniha téměř nedává hlas ne-bílým vědcům. Zrovna u publikace, která se snaží vyvrátit mainstreamové představy o historii, by to ovšem bylo potřeba. V celé knize rovněž z nějakého důvodu téměř není zmíněn africký kontinent, i když všechny ostatní světadíly jsou bohatě zastoupeny. Byť jsou to závažné připomínky, rozhodně dle mého názoru knize neubírají na důležitosti. Stále se totiž pokouší o dekolonizaci našich představ o historii a o rozšíření našeho nahlížení na to, co je vůbec možné – a to je bohužel v dnešní době unikátní. Když si čtenář zmíněné výtky udrží při čtení v paměti, The Dawn of Everything mu stále dobře poslouží jako úvodní zdroj do problematiky. A také snad dodá naději, že jiný svět je možný.
GRAEBER, David; WENGROW, David: The Dawn of Everything. New York: Farrar, Straus and Giroux, 2021. 704 s.
Úryvky jsou přeložené autorem.
