Ida, vonící parným létem a čpící zkyslým mlékem
Drobná lyrická próza Ida mladé tuzemské autorky Heleny Černohorské pojednává o pomalu se vyvíjejícím vztahu sedláka Františka a německé dívky Idy na československém venkově v poválečném období. Autorka v ní, stejně jako ve své první próze O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa, tematizuje rovinu osobních vztahů, které jsou částečně spoluutvářeny vnějšími historickými událostmi; ty však nejsou hlavním námětem a slouží spíše k dokreslení atmosféry a pozadí příběhu. Hlavní protagonisty spojuje nejen osud vyděděnců, ale i zarputilá povaha a hrdost, ačkoli u každého z nich vychází z jiných pohnutek.
Žánru venkovské prózy se Helena Černohorská věnovala už v celku tří tematicky provázaných povídek O trudném konci Marie Večeřové a korunního prince Rudolfa. Ten vyšel v roce 2015 rovněž v nakladatelství Bylo nebylo jako autorčin debut a byla za něj nominovaná na Cenu Jiřího Ortena. Po více než šestileté pauze přichází Černohorská s další prózou, která i přes svůj poměrně krátký rozsah 84 stran předkládá poutavý a pomalu budovaný příběh plný běžných každodenních prožitků, bolesti a postupně se utvářejících mezilidských vztahů. Kniha je doplněná temnými snovými ilustracemi Terezy Říčanové – ty nabízejí pohled na realitu pod jakýmsi černobílým oparem, a tlumí tak zdánlivě příjemnou a idylickou atmosféru horkého léta plného barev.
Zdroj: Bylo nebylo
Politika se týká i dětí
Jak už je patrné z názvu knihy, hlavní protagonistkou je Ida, devětadvacetiletá žena původem z německé pohraniční rodiny. V rámci poválečného vyrovnávání je poslána na nucené práce, nejdříve pracuje dva roky v Prachaticích a následně je přidělena jako pomocná síla na statek hospodáře Františka, jenž o jejím původu nemá ponětí. Krvostřeb, předseda místního zemědělského družstva, který ji k němu poslal, se tak mstí Františkovi za to, že odmítá odevzdat své pozemky a přistoupit na kolektivizaci, která na území Československa od druhé poloviny čtyřicátých let probíhala. Ačkoli se po příchodu Idy Františkova situace stane v mnohém složitější, sedlák se ještě více zatvrdí. To dopadá i na Vénu, jeho syna, který je spolu s ostatními kluky z vesnice místo hospodařením uchvácený hledáním zbytků válečného vybavení; vzájemně se trumfují a své trofeje si ukládají do skrýše v hospodě.
Fascinace válkou, společná pro všechny chlapce, je jednou z předních linek příběhu. Pasáže vykreslující nadšení z běžných dětských her, kouření prvních cigaret či zdánlivě nevinné manipulování se starými zbraněmi v próze budují napětí a očekávání. A to nejen kvůli nebezpečným výbušninám v rukou malých dětí, ale především kvůli tomu, že odvrací čtenářovu pozornost a nechávají ho na chvíli zapomenout, co se děje ve „světě dospělých“. S postupujícím dějem se však rozdíly mezi těmito dvěma světy stírají a malý Véna se chtě nechtě stává součástí společenských bojů svého otce. Dospívání či stárnutí, které bylo autorčiným tématem už v její prvotině, jsou zde tedy tematizovány nejen po fyzické stránce, ale především skrze přeměny sociálních rolí a nabývání morální odpovědnosti, kterou není vždy jednoduché přijmout.
Starosvětskost bez konzervatismu
Ačkoli je příběh vyprávěný z pohledu objektivního vypravěče, děj je zaměřený především na dění okolo Idy, na její prožívání a vztah s Františkem, který se utváří v podstatě od první až do poslední stránky novely. Přestože se tyto dvě postavy v knize objevují nejvíce, jejich vzájemná komunikace se uskutečňuje jakoby mimoděk, mnohdy beze slov, a do poslední chvíle není jasné, zda vztah, který si mezi sebou opatrně budují, bude jen přátelský nebo i romantický. Jejich sblížení ale také může být jen součástí praktického soužití, František se k Idě totiž zpočátku chová jako k úplně cizí bytosti, či až neživému předmětu, snad ze strachu jakékoli city projevit. Daleko vřeleji ji přijímá Véna, který k ní přistupuje s dětskou nezaujatostí, čímž působí o to více kontrastně vůči ostatním lidem z vesnice, u nichž má Ida nálepku německé dívky. Historické souvislosti a motivy se celou dobu míhají v pozadí a vytváří indicie, mnohdy nepatrné, které jednání některých postav osvětlují. Autorka tak předpokládá alespoň zběžnou čtenářovu znalost československého prostředí a historie, bez níž by se v příběhu ztrácel.
Novela zachycuje výsek z Idina života od chvíle, kdy se dostane na Františkův statek. Lyrická složka, která je téměř neustále přítomná, tu dějovou doplňuje a mnohdy jí i dominuje; když příběh dospěje do konce, o žádný konec se vlastně nejedná. Kostra vyprávění je budovaná pravidelným opakování scén zobrazujících vykonávání běžných, existenciálně nezbytných aktivit, jako je vaření, stolování a konzumace jídla, práce nebo odpočinek. Důraz kladený na rutinnost opakování dává vyniknout autentickým pocitům, které postavy prožívají, ať už je to vyčerpání, hlad, zoufalství, ale i úleva či radost. Pocity rozpraskaných rukou, bolavých zad, vyprahlosti a absolutního fyzického vyčerpání po celodenní práci na slunci, které protagonisté prožívají každodenně, tak jsou čtenáři velmi realisticky zprostředkovány díky subtilním popisům a pečlivě volené skladbě slov.
Jasná rozpoznatelnost a výjimečnost autorčiny poetiky tkví především v její práci s jazykem, který v sobě má určitý nádech starosvětskosti. Ta nenuceně, ale konzistentně prostupuje celou novelou a umocňuje atmosféru venkova padesátých let, který Černohorská neidealizuje, ale ani nedémonizuje. Tematizuje systémové represe a ekonomický nátlak, ale především jejich dopad na konkrétní jedince a jejich životy. Důležitou a zdaleka nejvýraznější složkou knihy nicméně zůstávají vjemy a prožitky postav, které během čtení vyvstávají před očima jako živé obrazy a přetrvávají ještě několik hodin poté. Jakkoli by tedy Ida po tematické stránce mohla působit dojmem nijak mimořádného příběhu, její výstavba, bezprostřednost a poutavost tento dojem zcela rozbíjejí a stejně jako u autorčiny prvotiny se i v tomto případě jedná o výjimečný počin, který si zaslouží větší pozornost.
ČERNOHORSKÁ, Helena: Ida. Praha: Bylo nebylo, 2022. 84 s.
