Jen ztratím jméno, abych ho na konci nalezl*a

31. května 2021

Anna Luňáková publikovala své dva debuty – prozaický a básnický – téměř současně. Experimentální román Tři! vyšel loni na podzim v nakladatelství Dauphin a o čtvrt roku později jej následoval soubor dvou skladeb Jen ztratím jméno, který vydal Malvern. Tok řeči se v básních žene kupředu bez zastavení a snadno může nechat čtenáře za sebou. Poezii Anny Luňákové je nutné číst opakovaně a ani poté nemusí být nic jasné. 

Kniha Jen ztratím jméno se skládá ze dvou rozsáhlých číslovaných básnických skladeb, které na sebe motivicky navazují a spolehlivě fungují jako jeden celek. Text po celý čas uhání „dopředu, dopředu dopředu/ musíš dopředu dopředu“. A přesně v tomto splašeném rytmu je nutné knihu číst – a pak znovu. Drží totiž pohromadě zejména skrze motivy opakující se v různých kontextech, které ale na druhou stranu nevytváří typické narativní oblouky. Jakési „vyústění“, spíše ale utnutí, přichází organicky s poslední stránkou knihy. V kombinaci se zběsilým rytmem tak čtenáři hrozí reálné riziko utonutí v proudu řeči.

TAŽENÍ PROTI JEDNOTĚ SMYSLU

Na obálce motiv z obrazu Heleny Wernischové. / Zdroj: Malvern

V besedě Městské knihovny v Praze Luňáková popisuje své „tažení proti vyprávění“, které míří i proti představě smyslu a jednoty. Takové vnímání světa se prolíná celou její tvorbou, literární i dramatickou a performativní. Nabourává tím v literatuře převažující typ kauzálního a lineárního uvažování, který už ostatně zviklala i postmoderna. V autorčině básnickém debutu povstává smysl v pluralitě, s každým obrazem další. Bylo by zavádějící a pravděpodobně marné hledat jeden smysl jejího (ale v nelineárním typu přemítání i jakéhokoliv jiného) textu. Tak lze vysvětlit pocit, že při čtení knihy Jen ztratím jméno vnímateli něco uniká; neustále se vyjevují potenciální významy, obrazy se na sebe nabalují. Čtenáře jako by poháněla potřeba jednotného smyslu, ale další básnický obraz nikdy nic neobjasní, naopak přidá další možný význam. Nicméně s každým čtením se lze znovu pokusit konstruovat sítě motivů v textu: opakovaně se objevuje jablko, světlo, hlava růže či obraz uhánějícího koně, jenž zírá na čtenáře i z obálky. 

Řeč se ve skladbách vyskytuje současně v poloze racionální a metaforické: „nemusím být nutně obhájcem zvířete abych mohl říct/ že nemít cogito znamená neexistovat// nechť si myšlenky pomalu rozebere voda“. Těmto módům odpovídá také asociativnost a na druhé straně disciplinovanost subjektu. Jedno ovlivňuje druhé, hra podléhá stylizaci a kontrole, racio je rozbíjeno básnickými obrazy. Některé výroky zobecňují a dotýkají se času, lidského údělu, dějin: „tlak a čas/ způsobí pohyby vojsk/ způsobí eroze způsobí smrt mnoha miliard všech lidí“. Obecné je ale záhy vztaženo k intimnímu: „tlak a čas je to/ náš přítel neplecha/ a ty si lásko kladeš ruku před hrudník a s pohybem/ mávnutí tvrdíš že je to někde tady někde/ tady/ že je to v doteku/ traumatické vytočení země“. Člověk je opakovaně vztažen k zemi, jejímu pohybu, který pociťuje ve svém těle. 

NENÍ ŽEN ANI MUŽŮ

Není ani zcela jasné, kdo tu promlouvá. Hlavní tok řeči doprovází hlas oddělený a odsazený kurzivou, který polemizuje, převrací dříve řečené („kupuji jablka/ jablka kupují mě…?“) anebo rozvíjí či doříkává („je osm nebo devět hodin/ ráno!“). Hlasů je ale mnohem víc, přestože zaznívají v jakémsi chóru jedné bytosti. Ozývá se, že „jsem utržená hlava růže“, „jsem splašený kůň nebo nemocný člověk“, „jsem naříkavé okamžiky zimy“ i „jsem přece drobný milostný dopis“. Mluví se v mužském, ale místy také v ženském rodě, v partnerské roli se objevují jak ženy, tak i muži. Na jednom místě zaznívá „není mužů/ už není mužů“, jinde zas „ale není žen/ a nechce se mužů“ s pokračováním „tví lidé tvrdí že nemáš rod/ tak aspoň v něčem jsme si podobní// Portugalsko“. Jakkoliv vytržené z kontextu, tyto verše ukazují rozkolísání subjektu ve vztahu k genderu. Jeho bezejmennost a bezrodost může být vnímána jako příznačná pro mnohost. 

V první části lze rozeznat mužský subjekt, který touží po ženě, kterou oslovuje ty a která není přítomná. Tuto skladbu tak prostupuje palčivý pocit samoty: „hledal jsem dvojici pak triádu/ to třetí/ ano říkal jsem ano/ sám/ tolik jsem byl sám/ asi ABSOLUTNO“. První skladbu uzavírá „velké finále“ ve znamení závodu chlapce o předmět své lásky. Počáteční verše druhé básně už značí pár: „pokud šli/ drželi se za ruce“. Časoprostor je vymezen jasně: „vstupujeme do dvacátých let“ tohoto století, též ale básnického subjektu „dvacátá léta mého života jsou bílý pes s hrdlem v/ čelistech“. Ozývají se i dvacátá léta století minulého – byť jinak než tvrdí anotace: „volnými asociacemi se hlásí k poetice surrealismu“. K surrealismu se odkazuje spíš rozbitím smyslu a tematizací snu.

VYZNÁNÍ I LAMENTACE

Knihu lze číst jako angažovanou poezii, vynáší se totiž jakási diagnóza doby: „neodkladná anatomie dvacátých let/ ve všem tak zoufale nemoderní doba/ zejména co se rozbíjení hub týče/ zapomněla na ostrůvky těla/ zanevřela na projekt provést geologii pohlavím/ ač jedině tak by se jakožto doba mohla zachránit“. Ostatně v anotaci se píše „kniha je manifestem i vyznáním“. Zatímco vyznání, které se pojí s vírou nebo láskou, ke knize sedí, kategorii manifestu se vzpírá. Těžko ze slov skladeb vyčíst jakýkoliv konkrétní program či směřování. I v básnickém vratifestu novodobého surrealistického básníka Jaromíra Typlta Rozžhavená kra z 90. let se dočteme víc, alespoň co se týká postojů subjektu ve vztahu k funkci básníka a kritika (jakkoliv méně ve vztahu ke společnosti). Označení manifest se objevuje i ve výčtu charakterizujícím zvukovou poezii kolektivu Herons Vector Odposlech (Tape 01), jehož je Anna Luňáková součástí. Jelikož kniha i dramatická produkce představují na současné české kulturní scéně okrajový experimentální pól, slovo manifest může jednoduše ohlašovat jejich novost a jinakost.

ČTĚTE TAKÉ: NEZVALE, DÍVEJ SE, LETÍ DRON

K poezii prvotiny Anny Luňákové by spíš sedělo přízvisko lamentace. Druhá část už se nese v duchu deziluze z lásky, snad kvůli smrti druhého: „jen poznání nám dávala láska/ vědomost lidství vědomost konečnosti/ a bolístky zahrabané v kostech// nesměli jsme se stát součástí dějin,“ svět už je „unavený“. Objevují se další nepřímé odkazy na smrt, přemítání nad „schopností odejít v nejlepším“, tedy nad sebevraždou. Závěr však přináší možné rozřešení, za nímž stojí emblematické zvíře sbírky Jen ztratím jméno – tentokrát snící – kůň. „Duel slov a doteků“ vytvářející tu a tam napětí v básnických skladbách je dobojován, slovo obstálo a spojilo se s věcí a vše zpečetí polibek, který je slovem i dotekem. Pokud se čtenář v průběhu čtení neutopí, dozví se také („druhé“) jméno subjektu a v honbě za smyslem si může Helenu například spojit s (trojským) koněm. Ale to by se pravděpodobně do sítí motivů zapletl až příliš. Jako jiné zakončení se nabízí prosté konstatování píšícího subjektu: „Helena ještě téhož dne poprvé napíše báseň“. 

LUŇÁKOVÁ, Anna: Jen ztratím jméno. Praha: Malvern, 2020 (fakticky vyšlo 2021), 128 s.