Český bestseller baví až k zalknutí
16. ledna 2020
Koláž fotek ze StarDance a Wikimedia Commons.
Poslední roky knižnímu trhu dominují romány Radky Třeštíkové a Patrika Hartla. Jejich nejnovější knihy byly v loňském roce nominovány na Český bestseller, Hartl se svým posledním románem Nejlepší víkend dokonce nominaci proměnil ve vítězství a Třeštíkové může jako bolestné sloužit obsazení v taneční soutěži StarDance, a to jako úplně první spisovatelky vůbec. Intelektuálové považují za zbytečné se jejich knihami vůbec zaobírat, nicméně ty se úspěšně prodávají a vychází v několikerých dotiscích. Jen v pražské Městské knihovně budete čekat ve frontě několik týdnů, i když výtisků je ve fondu na několik desítek.
Obliba obou autorů možná pramení ze stejného důvodu, z jakého se jimi nezabývá česká literární kritika (na většinu jejich děl nenajdete recenze ani v mainstreamových médiích) – totiž zpracovávání banálních témat a příběhů jakoby ze života, jež tu a tam čtenáři připomínají něco, co důvěrně zná, a zejména sázka na prvoplánový humor.
Třeštíková ani Hartl nenechají čtenáře na novou knihu nikdy dlouho čekat.
Postavy obou autorů jsou většinou obyčejní lidé, které život vláčí celou škálou nešťastných příhod a náhod – od nevěr a jiných sexuálních eskapád přes dluhy či problémy v práci až po smrt blízkých nebo nešťastné lásky. A ačkoliv je nabízená paleta skutečně široká, všichni v podstatě představují jakýsi stereotyp nešťastného zoufalce, který touží po lásce, uznání a jiných požitcích, ale v podstatě se jen nechává pasivně drtit nepřízněmi osudu. A tak i přes fakt, že čteme většinou příběhy vícero vypravěčů z různého prostředí, jejich charaktery se slévají do jednoho schématu: milují ty, kteří je nechtějí, či touží po tom, co nemají. Jsou dysfunkčními hrdiny, kteří podvádí, lžou a kradou, anebo jsou naopak podváděni, obelháváni a ochuzováni.
Nekonečně efektní proud
Ale tak už to v životě chodí (nebo se to aspoň říká), a každému z nás to nakonec připomene příběh někoho z našeho okolí. Když se ale čtenář zadívá na postavy obou autorů pozorněji, možnost ztotožnění s nimi ztrácí. Je totiž vysoce nepravděpodobné, aby se všechny ty dobře známé komediální patálie koncentrovaly během krátkého románového času pouze do pár postav. Dějová křivka nápadně připomíná monitor tepové frekvence při zátěžovém testu.
Přehlcenost novými a novými zápletkami nás však zároveň udržuje neustále v proudu čtení. Jako bychom se snad mohli začít nudit, pokud by děj zpomalil v příliš dlouhých popisných pasážích. A abychom se mohli právě jen vézt na vlně smíchu bez nutnosti dlouhého přemýšlení či pochybování, je potřeba tomu přizpůsobit vše ostatní. Nejviditelnějším rysem je v tomto případě vypravěčův sklon k absolutní dořečenosti, kterou se snaží rychle a jasně konstruovat fikční svět a konkrétní situace, ale spíš jakoby přehnaným, nicméně víceméně povrchním ilustrováním zbavoval čtenáře možnosti si situaci představit prostřednictvím vlastní fantazie.
V honbě za efektem navíc není čas rozehrávat příliš dlouhé psychologie postav, a tak v případě popisu vícero vypravěčů (v Bábovkách dvanácti žen, v Malém pražském erotikonu dvou generací početných rodin, v Hartlově prvotině čtyř mužů) se autoři často smiřují s povrchními zkratkami, které se navíc občas nevyhnou menším renoncům. V důsledku absence propracovaných charakterů tak čtenář v mnoha případech nemá možnost vytvořit si k postavám hlubší vztah. To samé platí pro celkovou atmosféru, která je budována pouze na základě explicitních vyjádřeních, mezi řádky se nic neschovává a vše zůstává doslova na povrchu – postavy, děj i prostředí, v němž se nacházíme – a ústí v stereotypy či přímo klišé. Například Veselí je rozsáhlým románem o Elišce, která se po třicítce unavená životem vrací do rodného města, aby tu našla lásku a pochopení. Jenže ač se tu autorka snaží o věrné vykreslení maloměsta, a má tak potenciál všem mimopražským evokovat vzpomínky na dospívání, jde o stereotypní popisování stereotypního. Člověk z maloměsta bude souhlasit, člověk z velkoměsta si bude říkat, že tak nějak si to představoval. Na druhou stranu možná kniha vrací mnoho mimopražských čtenářů „domů“ a oni tak, vděční za nostalgické připomenutí, od knihy nic víc než popis toho, co sami znají, nechtějí.
Důraz na efekt doplňuje také sklon k přehánění, zejména u Hartla je postava buď na vrcholu, nebo na dně. Žádný postupný vývoj se nekoná. Například Táňa z Malého pražského erotikonu musí být nejdřív nejoblíbenější hlasatelkou České televize začátku osmdesátých let, kterou chválí Vladimír Menšík a zbožňuje Saša Hemala, pak zaměstnankyní kostymérny, po které na ulici neštěkne pes. A to jen proto, aby se ještě v devadesátých letech stihla vyhoupnout zpět do záře reflektorů a stala se takovou celebritou, že ztrácí soukromí. A třebaže se občas autor snaží postavy popsat skrze jejich vnitřní pocity, brzy toho máme spíše plné zuby, protože jde o omílání téhož (Táňa pouze opakuje, jak nešťastně a nekonečně miluje Patricii a doufá, že ona ji taky). Podobně je tomu i u Třeštíkové, jejíž postavy začnou lézt člověku taktéž na nervy (bolest hlavní hrdinky ve Veselí nad ztrátou otce je opakovaná neustálým variováním fráze „nemohu tomu uvěřit“).
Vtipem porazit smrt
Čtenář se však baví, a aby toho nebylo málo, může se cítit nadmíru výjimečně a pozorovat románové figurky, které se až s nevinnou naivitou protloukají škodolibým světem. Oba autoři mu totiž dávají možnost být čtenářem vševědoucím, který ví víc než samotné postavy. V Hartlových románech nezřídka narazíme na průpovídky typu „a to X ještě nevěděl, co ho v milostných vztazích teprve čeká“, díky čemuž můžeme s pobavením pozorovat tragičnost X, který to chudák ještě netuší. A i když Radka Třeštíková tyto věštecké průpovídky nepoužívá, její děj se pro změnu na první dobrou sám stáčí do naprosto očekávatelných zvratů, při jejichž naplnění se čtenář světoborně usměje, jako by říkal: „Já to tušil!“
Hartl v rozhovoru pro Český rozhlas zmiňuje, že svými knihami potřebuje pobavit hlavně sám sebe. „Když napíšu dobrý vtip, mám pocit, že jsem porazil smrt,“ říká. Otázkou je, jestli ve svém akvárku, jak svůj svět popisuje, nezůstává zavřený příliš dlouho – zahlceni zábavou a milionem postav sledujeme pouhé epizody sousedů a jejich nekonečné milostné avantýry, ale pod slupkou zábavy toho tolik nezůstává. U Třeštíkové čteme příběhy specifické pro její generaci, dospívající a hledající svou šanci v polistopadové éře (navazování vztahů v rychlé době, návraty domů a zklamání z velkého světa, hledání úspěšného života v rodném městě a podobně), ale nedostáváme nic víc než jejich povrchní popis.
Komentář k Hartlově knize Prvok, Šampón, Tečka a Karel na Databázi knih.
I přese všechno bychom však těžko hledali na domácím knižním trhu jim rovnou spisovatelskou konkurenci. Pro čtenáře je pobavení a příběh „ze života“, který mu místy připomněl, že na světě se svými lapáliemi není sám, zřejmě dostatečným stimulem, pro který odpustí i případné trapnosti. Má však vůbec šanci proniknout do hloubky, aby se po dočtení dojem za pár dní prostě nevytratil v zapomnění? Má v knihách šanci získat odpovědi na životně důležité filozofické otázky? Možná ne. Ale možná je na čase přijmout, že jsou čtenáři, kteří žádný hlubší dojem či estetický zážitek ve čtení nehledají, a autoři, kteří zas tyto vznosné ideály nemají potřebu naplňovat. Můžeme se ptát, proč jiná (sic) mainstreamová literatura (jako jsou například knihy italské spisovatelky Eleny Ferrante nebo koneckonců nejspíš i domácí Aleny Mornštajnové) na tyto aspekty nerezignuje, ale ve výsledku bychom mylně aplikovali stejné požadavky, kterými jsme často vychováváni pohlížet na literaturu. Ač knihy Hartla či Třeštíkové nijak výrazně neobohacují, zkrátka baví – a to někdy prostě očividně stačí.