Citlivý muž jako věčný antihrdina

14. ledna 2021

Dekadence zdaleka neznamená jen dandyovské elegány, svůdné ženy a zvrhlé orgie. Její oscilace na hranici mezi vyhroceným gestem provokace společnosti a razantním zavržením vlastní tělesnosti dává na první pohled šokujícím obrazům dekadentního symbolismu hlubší duchovní rozměr. Dekadentní poezie se navíc zejména díky své tematizaci normativního pohledu na sexualitu zdá být aktuální i dnes. Básníci už sice možná nejsou kritizování pro svou „ženskou senzibilitu“ jako před sto lety, přesto se ale „tradiční mužství“ zdá být v takovém nebezpečí, že neustojí ani hudebníka v krajkách na přebalu módního časopisu. 

V základu poezie dekadentního symbolismu, jednoho ze zásadních uměleckých směrů konce 19. století, leží zoufalství z marnosti žité reality – od skutečného života se generace dekadentních básníků obrací k umění, ke krajině snu, která se může stát přímým odrazem individuálního duševního prožitku, a tím pádem také náhradním zdrojem pravdivosti v životě. Dekadent nadobro odsuzuje upadající svět kolem sebe („Mučí ta zemdlená Evropa/ frivolně zpívající/ opilá, zestárlá nevěstka,“ píše Antonín Sova ve Vybouřených smutcích) a utíká raději do básnického světa odtělesněné imaginace.

Přestože častěji bývá v kontextu dekadentního symbolismu diskutováno ženské tělo a téma ať už perverzní, bizarní, nebo velmi explicitní erotiky, důležitou roli v této poezii hraje také tělo mužské. A to především jako subjekt, který pracuje se svou sexualitou, (ne)mužností a obecnou determinací vlastním tělem.

Dekadent pozoruje okolní nechápavou společnost podmíněnou morálními stereotypy a ustupuje dobrovolně do ústraní, odkud ji může nejen sledovat, ale hlavně zpochybnit. Stylizuje se proto přirozeně do postav na okraji, vyloučených nejen z centra pozornosti, ale také stojících svým způsobem mimo normalizovanou formu sexuality a tělesnosti – ať už se jedná o postavy mnichů, starců, či nemocných, u nichž je otázka sexuality odsunuta zcela stranou, nebo naopak do role k sexu a tělesnosti explicitně odkazujících, do „synů Sodomy“, do homosexuálů, do pobuřujících zvrhlíků. Takto vybudované pozice vyhnanců jim pak zpětně umožňují budovat extrémní, vyhrocené básnické obrazy, kterými se mohou dostatečně vymezit vůči většinové společnosti.

Tělo jako překážka ke svobodě

Stejně jako probíhá souboj individuality s okolím, probíhá také souboj niterného prožitku s fyzickým. Právě tělo je totiž opětovnou připomínkou vlastního fyzického ukotvení básníka ve skutečnosti i jeho determinace vlastní sexualitou a smrtelností. Dekadent žije ve zhýralém světě, kde se „vášeň karikuje a láska je prostitucí,“ jak píše Arthur Breisky v Kvintesenci dandysmu. Ve světě, kde je tělo-objekt pomalu a jistě oddělováno od duše-subjektu a přebírá nad ní kontrolu. Básníci proto ohledávají extrémy, okraje reality i snové krajiny, jež by jim umožnily opravdovost a autenticitu vlastního prožitku. 

V otázce genderu, tělesnosti a sexuality tak oscilují mezi dvěma vyhrocenými póly. Orgastické vytržení jim otevírá prostor pro intenzivní zážitek, ale nakonec se ukazuje pro básnický subjekt destruktivním, protože ho definitivně připoutává k realitě. Naopak razantní odmítnutí vlastní sexuality se pak sice může zdát ideálním východiskem, ale dosáhnout úplného oddělení od reality těla lze zase pouze v imaginaci, nikoliv ve skutečnosti.

Přestože právě perverze, sexuální scény či morbidní obrazy nahých ženských těl jsou často popisovány jako jedny ze základních znaků dekadence, je potřeba je vnímat výhradně ve spojení s odmítnutím pudové mužské tělesnosti a snahou o prožitek nesouvisející s fyzickým tělem. Dekadentní básnické obrazy nemají svou zvrhlostí a nezvyklostí šokovat. V extrémně vyhrocené podobě ukazují reálnou degeneraci společnosti, v níž je objektivizace (zejména ženských) těl hluboce zakořeněna. 

Homosexualita a androgynní muži

V rámci ohledávání dalších možností kritiky normativní sexuality se objevují také motivy homosexuality – ty jsou systematickou součástí zejména díla Jiřího Karáska ze Lvovic. Jeho dva milenci, „synové Sodomy“, jsou alternativním východiskem z tíživé skutečnosti a stejně jako morbidita či perverze potvrzují jeho okrajový status básníka. Zobrazují sice výchylku z obecné normy, ale negativní důraz kladou právě na společnost postavenou na degenerovaných stereotypech, neschopnou pojmout city jednotlivce, které by vždy měly zůstat nadřazeny morálnímu ukotvení současnosti. 

Paralelně k tematizaci těla jako sexuálního objektu se objevuje v dekadentních textech také tělo zcela desexualizované – postava androgynního muže. Ta umožňuje autostylizace básníka jako jeho obraz v krajině duše, skrze nějž je zdůrazněn nikoliv prožitek tělesný, ale především jeho čistě individuální niterné pocity.

Čtěte také: Bible z konce století

Ideálním zobrazením androgynského ideálu jsou zejména dobové obrazy Jana Preislera. Postavy se na nich prochází po snové krajině a explicitně ukazují básnický ideál mystického, desexualizovaného subjektu, potažmo objektu bez okolních měřítek společnosti. Nahé postavy série Černých jezer ze začátku 20. století odráží nejen androgyna zbaveného sexuality, ale umožňují skrze vyobrazenou okolní přírodu nahlédnout i stav mysli – černé hluboké vodní plochy jako zoufalé bezčasí a bezbarvá příroda jako symbol venkovní reality. Právě Preisler tak vizuálně odráží snahu dekadentních básníků propojit tělo a duši v koexistenci vedle sebe. 

Básnické subjekty poezie přelomu století (ale i dekadentních a symbolistních epigonů pozdějších let) jsou antihrdiny společnosti vymáhajícími změnu stereotypu, citlivými androgyny v mystických lesích, individuality zbavené svazující sexuality těla. Přestože dandyové, nahé ženy, popisy soulože a silná stylizace básníků do perverzních zvrhlíků i neodolatelných aristokratů jsou nedílnou součástí dekadentní poetiky, prospělo by nahlížet je především jako motivické důsledky hlubší touhy po individuálním, svobodném, netělesném prožitku, po němž tak zoufale dekadenti volají. Pak totiž přestane být dekadentní poezie pouze bizarním útržkem literární historie a ukáže svou aktuálnost i pro dnešní dobu – v čele s citlivým mužem překračujícím stereotypy maskulinity jako ideálním hrdinou pro poezii, časopisy i skutečnost.