Trampové se vymezovali vůči otcovským autoritám, ale i přepolitizované první republice

6. května 2021

Mnohdy opovrhovaný, přesto oblíbený napříč generacemi. O trampingu jsme si povídali s Janem Pohunkem a Janem Randákem, kteří jsou spolu s Janem Krškem, Janem Marešem a Janem Špringlem autory nové obsáhlé publikace Putování za obzor: Tramping v české společnosti 1918–1989. Přestože trampové ve volných chvílích odjížděli do přírody prožívat vlastní dobrodružství, jejich putování se netýká pouze jich samotných – je součástí české cesty 20. stoletím.

V knize používáte pro raný tramping výraz „dítě své doby“. Kdo jsou jeho rodiče?
Jan Randák: Tramping vznikl z několika předpokladů. Jednak navazoval na již prochozené cesty do přírody v okolí velkých měst. Dále to byla zkušenost s tábořením zprostředkovaná skautingem. Neméně důležitým aspektem byl fenomén víkendů, volné sobotní odpoledne a neděle byly uzákoněny na podzim roku 1918. Pokud budeme tramping spojovat s proletariátem, dělníci a dělnice museli mít dostatečné sociální a materiální zázemí, které jim umožnilo vyjít z města. Poslední významnou součástí je rozvoj populární kultury – brakové literatury a westernu. Období po první světové válce přináší mnoho změn a na jejich prolnutí vzniká tramping.
Nezávisle na našem výzkumu jsem v souvislosti se současnou pandemickou situací nedávno dokonce přemýšlel o tom, do jaké míry mohla podnítit k útěku do přírody epidemie španělské chřipky.

Jan Pohunek: V diskusích za první republiky se také tematizovala prospěšnost pohybu v přírodě, která souvisí s širší koncepcí hygieny a zdravovědy – tedy jak předcházet nepříznivým patologickým jevům.

Jakou podobu měly zmíněné výlety před první světovou válkou?
JP: Chození do přírody se postupně rozšiřovalo od vyšších vrstev směrem dolů. První výlety pořádaly šlechta a výše postavené rodiny a v průběhu 19. století se k nim přidávají i měšťanstvo a střední třída. Až po první světové válce, kdy se rodí tramping, se na toulky masově vydávají také dělníci a dělnice.

JR: Tradice vycházek má své kořeny již v 18. století. V naší knize navazujeme na nedělní výlety, populární především mezi pražskou, měšťanskou společností. S turistickými procházkami kolem Vltavy souvisí i rozvoj dopravy před první světovou válkou, kdy již existovaly pravidelné linky parníků jezdících do blízkých Štěchovic. Mimo tyto víkendové výpravy sokolské organizace pravidelně pořádaly propagační výlety dál na venkov. Musím zmínit i skauting a jeho na mládež orientované tábornictví. Tramping tedy dává konkrétní tvář už dříve poznané cestě a dále ji rozvíjí.

V čem se tramping odlišoval od ostatních woodcrafterských hnutí?
JP: Zejména svou neorganizovaností. Zásadní je, že první trampské party vznikaly z řad vrstevníků. Hnutí nebylo řízeno shora žádnou institucí jako u zmíněného skautingu, jenž mohl být vázán i na autority místních učitelů. Na počátku trampingu nebyl žádný řídící pan profesor, který by řekl: „Založíme u nás ve škole trampskou osadu.“ Hnutí stálo na spontánnosti a vazbách mezi vrstevníky.

JR: Z dobových polemik lze vyčíst, že trampská neorganizovanost byla klíčová ve vymezení se vůči skautům. Při rešerších jsem nenašel, že by se něco podobného dělo po linii woodcraft a tramping. Důvodem může být právě to, že obě hnutí nebyla na rozdíl od skautů vedena vůdcovským systémem.

Mezi levicovou avantgardou a masovou zábavou 

Široká veřejnost měla vůči trampingu různé předsudky: od volné lásky na osadách přes alkoholové výstřelky až po krádeže. Jak se podařilo hnutí legitimizovat v očích široké veřejnosti, ale i státní moci?
JR: Tramping začal být postupem doby vnímán jako obecně prospěšný, jelikož přinášel rekreaci. S tím souvisí sportovní tvář trampingu. Na osadách, ale i mezi sokolskými oddíly se pořádaly různé soutěže. Dále se trampská písnička dostává od táboráků do měst a skrze jeviště a divadelní revue se zapojuje do kulturního průmyslu. To jsou podle mě dva významné mezníky legitimizace: trampská píseň a sport.

JP: V průběhu let se starší generace trampů mohla dostat k mírnější formě rodinného táboření. Popularizace vedla k rozšíření trampingu napříč společností, což se obtížně prohlašuje za okrajovou věc, které se věnují jen zvrhlíci někde v lese.

JR: V druhé polovině třicátých let se díky zmasovění stává tramping relativně významným národohospodářským činitelem. Volný čas dal vzniknout novému průmyslovému odvětví zaměřenému na sportovní vybavení a oblečení. Dalším důležitým okamžikem je přihlášení se ke spoluobraně ohrožené republiky. V předvečer druhé světové války někteří trampové deklarují připravenost jít bránit svou vlast se zbraní v ruce.

Ve vaší knize se věnujete i fenoménu levicového trampingu za první republiky. V čem viděli levicoví trampové emancipační nebo obecně politický potenciál?
JP: Kořeny levicového trampingu lze sledovat již v původním dělnickém prostředí, kde sociální myšlenky rezonovaly. Víme o několika trampských osadách, které se ve svých názvech odkazovaly na Sovětský svaz, aniž se politicky angažovaly. Máme například doloženy osady s názvem Kazbek nebo Rudý Don. V dobových trampských časopisech lze pozorovat řadu vyjádření socialistických myšlenek: od umírněné formy, tedy kritiky prvorepublikových poměrů, až po příklon k radikalismu komunistické strany. Oproti řadě ostatních politických uskupení byli straničtí komunisté výrazně orientováni na trampské prostředí. Redakce prvorepublikového časopisu Tramp měla přímé personální vazby na komunistickou stranu, která jej nejen propagovala, ale i spolufinancovala. Také okruh přispěvatelů kolem periodika bychom zařadili k levicové avantgardě sdílející některé sociální ideály.

JR: Pro raný tramping je příznačné potýkání se, spíše než stýkání se státní mocí – vymezuje se jednak vůči otcovským autoritám, ale i přepolitizované republice. I kdyby se prohlašoval za nepolitický, stojí v opozici, a to přinejmenším do počátku třicátých let. Na stránkách Přítomnosti jsem četl, že tramping v rámci své opozičnosti koketuje se socialismem.
Otázkou je, proč právě komunistická strana a proč ne třeba národní socialisté nebo sociální demokracie. Jenže komunisté byli jedinou stranou, která stála mimo politický mainstream. Proto mohli být pro řadu trampů lákaví. Zdáli se být autentickou reakcí vůči buržoazní první republice.

Potýkání a stýkání

Jak se okupační úřady stavěly k otázce trampingu? Prozrazuje nám situace trampingu něco nového o každodennosti za protektorátu?
JR: Z hlediska vývoje hnutí omezila ztráta pohraničních území místa pro výlety: hranice se posouvají až do oblasti Kokořínska a na řadě území vznikají cvičiště. Avšak tramping se mohl dále rozvíjet na tradičních osadách, kde žila starší generace. Mohly se zde dál pěstovat sport a táborová píseň, z níž stále čerpala populární kultura. Vznik protektorátu má bezpochyby vliv, ale řada věcí zůstává do roku 1942 stejná. Změna přichází až s totálním nasazením v Říši.

JP: V Praze si navíc řada osad začala zřizovat klubovny na okraji města, a to zejména kvůli komplikující se dopravě na tradiční trampská místa.

JR: S tím souvisí, že se část osadního života přenášela do měst. Trampské sleziny a večery s písněmi se dostávají pod kontrolu okupačních úřadů, jimž se musely dopředu nahlásit typ akce, jména vystupujících, seznam písní, ale i jejich rozepsané texty. Nedá se tedy říct, že by byl protektorát radikálním řezem, který by tramping vystavil represi, ale vystavil ho řadě omezení. Pokud se někdo nepouštěl do odboje či se nezaštiťoval národní identitou, jeho každodenní život nemusel být zásadně poznamenán.

V průběhu šedesátých let se nazírání na tramping z pohledu státní moci proměňuje. Jaký potenciál viděli zástupci vládnoucí komunistické strany nebo jejích organizací v trampingu?
JP: Pokusy začlenit tramping do struktur nového státu existovaly už na začátku komunistického vládnutí. V šedesátých letech nastoupila nová silná poválečná generace a hledala způsob svého vyjádření a tramping se stal i díky své neorganizovanosti vhodnou alternativou k Československému svazu mládeže, ale i vůči státnímu systému dbajícímu na kontrolu. Komunisté zároveň řešili nezájem lidí o akce organizované svazem mládeže. Ve chvíli, kdy se situace začala uvolňovat, jeho představitelé hledali cesty, jak mládež přitáhnout zpátky. Snažili se tak využít praxe v té době zakázaného skautingu, jako rozdělávání ohně nebo vaření v primitivních podmínkách, a vznikly Česká tábornická unie a prázdninové školy. Jednalo se o úspěšně projekty, které nakonec vedly k dezintegraci Československého svazu mládeže a k osamostatnění těchto průkopnických proudů.

JR: V šedesátých letech dorostla poválečná generace, která se stává pro stranické ideology problémem. Jedná se o děti vyrůstající po únoru 1948, jejichž touha nebýt organizován v žádné z oficiálních mládežnických organizací svědčí o neúspěchu komunistické výchovy a indoktrinace. V polovině šedesátých let je z dokumentů stranické provenience zřejmé, že komunističtí ideologové, kteří vytvářejí programy práce s mládeží, nevědí, co se děje. Nechápavě si museli přiznat, že „ti mladí se nám nepovedli“.
Po vlně represí, jež vyvrcholily krvavým potlachem v Jetřichovicích a které se vryly do trampské paměti, přichází po roce 1964 zřetelná proměna. Straničtí zástupci se snažili tramping podchytit a organizovat jej ve strukturách svazu mládeže. Obroda trampingu zároveň souvisí s rozvinutím fenoménu volného času, který chtějí mladí trávit po svém. Tato atmosféra je dobře zachycena v dokumentu Potlach z roku 1965.

Kovbojíčci a praví trampové

Tramping procházel ve 20. století nečekaným vývojem: od obecného trendu přes různou míru odmítání většinovou společností až po represe. Proměňovala se i jeho vazba na stát a jím podporované volnočasové organizace. Měli trampové sdílenou identitu? Na čem byla založená?
JP: Tramping kvůli své neorganizovanosti postrádá centrální autoritu, která by určila jeho přesné parametry. V hnutí ustavičně probíhá diskuse, co je a co není trampské. Přesto si myslím, že existuje soubor hodnot, se kterými se většina trampů identifikuje, i když se vždy najdou výjimky. Mezi tento sdílený okruh jistě patří pobyt v přírodě a romantický vztah k ní, který je daný také navštěvováním symbolických míst tohoto hnutí. Dále to bude jistě hudba, ale i u ní záleží na osobních nebo osadních preferencích. Hlavní ctností je kamarádství sdílené mezi všemi trampy. Z toho vyplývá rovněž oslovení „kamaráde“ splývající s titulem trampa. Důležitým vnějším rysem jsou kromě výstroje i vlajky, které mohou odkazovat na historii hnutí: ať už na konkrétní osadu nebo na zásadní momenty, mezi něž patří významná období, některé události nebo osobnosti trampingu.

JR: Pro mě jako historika je zajímavé sledovat existenci identity, která není na rozdíl třeba od té národní upevněna v hlubší historii. Na trampingu šedesátých letech lze pozorovat, že v něčem navazuje na předválečný vývoj, nastupující generace ale zároveň o prvorepublikovém trampingu často nic nevědí. V Obraně lidu Irčana (propagátor trampingu, pozn. aut.) žádají, aby se na stránkách listu objevily články o historii hnutí. Tramping šedesátých let vzniká v jistém ohledu spíš na zeleném drnu, tedy ne jako nutná historická kontinuita reflektovaná s obdobím meziválečným.

Knihu psalo dohromady pět autorů. Nad jakými tématy jste nejvíce diskutovali? Které jste do knihy třeba nezařadili?
JP: V naší knize končíme rokem 1989, ale nabízí se možnost zkoumat vývoj posledních třiceti let – návaznost hnutí na exilový tramping, otázka porevolučních trampů a přetrvávající vazba na ostatní volnočasová hnutí.

JR: Sami přiznáváme, že otázka genderu – žen, ale i maskulinity – by se hodila na samostatné zpracování. To platí i o trampském humoru jakožto zásadním tématu první republiky vůbec. Ale za mě je to hlavně komparace trampingu s podobnými hnutími napříč Evropou. V čem je tramping českým specifikem a čím je součástí velkého obratu k přirozenosti, přírodě, tělesnosti, zdraví.

Čtěte také: Ze severního nástupiště odjíždí vlak pro mě i pro tebe

Odkud se v trampské imaginaci braly obrazy amerických reálií?
JP: Divoký západ byl v českých zemích znám například z díla Zdeňka Matěje Kuděje už před první světovou válkou. Po roce 1918 narůstá vliv Spojených států jakožto jedné z vítězných mocností, a s tím stoupá i popularita kovbojských románů a filmů, z nichž pochází řada amerických názvů. Zároveň k nám přichází organizace YMCA (křesťanská mládežnická organizace, pozn. aut.), která má značný vliv na trávení volného času.
Pojmenovávání řek nebo území má pro trampy důležitý rozměr – významově překrývá běžnou českou krajinu. Umožňuje prožívat dobrodružství v rámci zdejších končin a v očích je i imaginárně zvětšit. Sami trampové přistupovali k této estetice lehce ironicky, ale nikdy ji neopustili. Myslím, že v tom hrála roli představa americké svobody. Není to jediný příklad inspirace divokým západem, ať už indiány nebo kovboji. Po druhé světové válce se v očích mnoha trampů americký kult ještě posílil. Spojené státy stály v protikladu k Sovětskému svazu, který se u nich popularitě netěšil.

JR: Promítání jiných významů je důležité v momentu přivlastnění. Už to není území rozparcelované v rukou menších či větších vlastníků. Nejenže prostor imaginárně ovládáte, ale nabízí vám nové neomezené možnosti. Když sjedete Zlatou řeku, už nejedete pouze na pronajatý pozemek, ale jedete do Kordiller, které máte u nohou a můžete je objevovat bez ohledu na majetkoprávní poměry a parcelaci krajiny. Je to zvláštní eskapismus. Řada trampů se v trampských časopisech a na stránkách dobového tisku svěřovala, že museli odjet na víkend z města pryč, aby zapomněli, že dalších pět dní budou znovu hákovat u stroje.

JP: Navíc vám to v něčem umožní vystoupit z civilní role. Když jako dělník vyrazíte z továrny, už nejste Josefem Novákem, ale Billem Zálesákem, jenž žije podstatně zajímavější život. Je to maska, kterou si nasazujete, ale zároveň se s ní identifikujete. Jedná se o další aspekt osobnosti, s nímž někteří i aktivně pracovali.

Autor rozhovoru je členem T. O. Rudý hvozd.