Kdo zabíjí Daniela Krejčíka?
21. března 2022
Útlá kniha Édouarda Louise Kdo zabil mého otce vyšla v českém překladu loni zkraje podzimu a do jejího zinscenování se záhy pustil Jakub Čermák. V české premiéře na výročí sametové revoluce představil monolog francouzského autora, v němž je hlavním hrdinou spisovatelův otec – respektive jejich vzájemný vztah. Zpověď o bolestném vnímání nejen sebe sama je úzce spojená s přijetím homosexuální orientace, v závěru příběh graduje obviněním francouzských politiků, kteří dle Louise skrz sociální znevýhodňování jeho otce zabili. Mnohem víc než politiku ale zajímá pražské tvůrce otázka lásky, studu, který ji provází, a možnosti sebepřijetí. Divadelní adaptace Venuše ve Švehlovce poskytuje podobný zážitek, jako čtení knihy: silnou, emotivní výpověď, u které diváka až tolik nezajímá jak vypadá, ale co říká.
„Kdyby tenhle text byla divadelní hra, bylo by třeba začít následujícími slovy: Otec a syn stojí několik metrů od sebe ve velkém, rozlehlém prostoru. Prostorem může být obilné pole, opuštěná, liduprázdná továrna nebo školní tělocvična pokrytá linoleem. (...) Otec a syn na sebe ani nepohlédnou. Mluví jen syn, svoje první věty čte z papíru nebo displeje, snaží se obracet k otci, ale bůhvíproč to vypadá, jako by ho otec neslyšel,“ začíná prolog Louisova nejnovějšího románu přeloženého do češtiny. Hrací prostor Venuše ve Švehlovce, pro niž Čermák inscenaci zrežíroval, značí černá fólie na zemi a velké plátno coby zadní stěna vymezeného jeviště. Daniel Krejčík v hlavní roli vypravěče, syna, který bude mluvit k otci a zejména o něm, skutečně drží mobilní telefon. A k tomu sklenku se šampaňským, která slouží i jako opakující se připomínka toho, co potomci po rodičích dědit nechtějí a možná se za to tak trochu stydí – třeba právě vztah k alkoholu.
Inscenaci zahajuje atletická exhibice Adama Mašury coby otce na kruzích. Po úvodní scéně s několika cviky ve vzduchu, kdy jasně demonstruje machistický vypravěčův protipól, společností opěvovanou verzi mužského ideálu i reality, se promění ve slabého muže s francouzskými berlemi, bezmocné individuum, které sotva ujde pár kroků. Mašura je přítomen během celé inscenace – podobně je Louisův otec hlavním hrdinou knižního vyprávění – nikdy ovšem nepromluví. Demonstruje mužnost i její úpadek, otcovské zklamání, ale po většinu představení jen slabou, třesoucí se skořápku člověka, kterého utrápilo množství vlastních předsudků, ambicí, a především francouzský sociální systém.
Intimní zpověď tvůrců
Třebaže do recenzí obecně nepatří zkoumání osobních úmyslů tvůrců, u inscenace Kdo zabil mého otce tuto perspektivu odmyslet nelze. Z divadelně celkem prostého, ale emotivního uchopení, a zároveň z Krejčíkova maximálního prožívání role, je zcela evidentní, že jde o osobní téma jak pro režiséra, tak pro herce. A že určité tematické souznění obou s danou předlohou je důvod, proč inscenace vůbec vznikla. Jako by ji dvojice Čermák–Krejčík vytvořila z velké části pro sebe. To ale neznamená, že by výsledný tvar byl divákům nepřístupný. Naopak jistá intimita jej činí ještě sugestivnějším: divák je buď zasažen tíhou Louisova textu, nebo má chuť jít zachránit herce před režisérem, který mu naložil hodinu a půl dlouhý, emocionálně nadupaný rollercoaster.
Čermák se tentokrát od estetizovaných, barevných scén, kostýmů a efektních střihů dominujících předešlým inscenacím obrací k jednoduchým principům komorních monodramat – hlavní slovo má text a klíčovým prostředkem je tu Krejčíkova herecká akce. Ostatní prostředky jsou značně jednoduché: scéna, kostýmy, plátno, které slouží v úvodu k promítnutí několika slov Louisovy knihy nebo párkrát jako live cinema pro podtržení Krejčíkova hereckého projevu. Ani tady si Čermák neodpustí lehce kýčovité momenty, které mají diváka vytrhnout z letargicko-dojímavého pozorování: Krejčíkův sólokoncert na song Barbie girl nebo live cinema, kde vypráví skrz zvířátkové a jiné instagramové filtry. Jenže ani zmíněná píseň za značné podpory barevných světel tu není jen pro efekt, pointa je v celkové kompozici Krejčíkova zpěvu současně se zněním písně z reproduktorů. V ní si syn zoufale přeje, aby se na něj otec podíval, aby ho viděl. Scéna je extrémně podmanivá: Krejčíkovi se láme hlas, zpívá falešně (možná neúmyslně) a zoufale se všemi silami snaží rodiče zaujmout. Zahanbení otce ze syna zpívajícího roli Barbie je skoro hmatatelné.
Místy hysterický herecký projev by jinde patrně působil pateticky nebo neuvěřitelně, v tomto případě ale podtrhuje otevřenou zpověď: co by bylo jinde vnímané jako přehrávání, zde koresponduje s pronášenými slovy a demonstrovanými pocity. Oproti tomu ale funguje až nepatřičně Mašura coby otec – nesnesitelně přehrávaná invalidní chůze, pomalé šourání se po jevišti s přehnaným třesem po celém těle invalidovo utrpení nechtěně zesměšňuje. Letmé pohledy, otočení se k synovi zády, které se tu a tam objeví, jsou v kontextu příběhu mnohem víc vypovídající. Výmluvnější by pak bylo, kdyby byl otec přítomen jen pasivně – a nerušil Krejčíkův jevištní výkon otravným upouštěním berlí nebo vzdycháním.
Je normální stydět se za lásku?
Exaltované a kýčovité scény ale diváka vytrhnou od vypjatého vyprávění jen na chvíli, jako by dramatizace nechtěla vyškrtnout skoro nic. Čermák nevynechává politický rozměr textu – tedy konkrétní pasáže zejména gradujícího závěru. V rámci důrazu inscenace ovšem působí jako apel, který je sice záslužný, ale trochu mimoděčný. Mnohem propracovanější jsou okamžiky z rodinného života, jako scéna, ve které vypravěčův starší bratr chytá otce pod krkem: dva statisté, kteří jen jakoby měli doplnit rodinu u stolu, se pohybují zpomaleně; otec mrská o zem sklenicemi vyskládanými na stole, které se tříští po celé černé ploše pod bosé nohy herců; pomalu dopadající střepy těžkého skla, přecházení po nich, zatajený dech diváků, kteří neznají divadelní triky s cukrovým sklem. Osobní, vztahový rozměr příběhu propracovaným výjevem a projevem hlavního herce značně válcuje rozměr politický – a vůbec ničemu to nevadí.
Navíc emocemi nabité vyprávění šmahem omlouvá jakoukoli potenciální patetičnost, kýčovitost, občas hysterické herecké momenty: nezáleží na tom. Jde o srdceryvný výčet bolestí, které Louisovi otec (nebo obráceně?) způsobil, jde o příběh dospívání a nepochopení, lásky a nenávisti. „Je normální stydět se za lásku?“ ptá se Édouard Louis ve své knize. Právě to představuje alfu a omegu inscenace ve Venuši: stud jako něco, co člověka celý život provází, deformuje a ovlivňuje jeho vztahy.
Samotná kniha, která v českých literárních kruzích zarezonovala zejména kvůli své silné politické angažovanosti i absolutní konkrétnosti, jež je v Česku poměrně nevídaná, větší reklamu nepotřebuje. Zato divadlo si v postcovidové době láme hlavu nad tím, o čem má smysl vůbec hrát. Venuše to ví: divadlo potřebuje silné, osobité a ztotožnitelné výpovědi, k nimž bude mít divák blízko, které v něm zarezonují a vytrhnou ho z letargie všednodenních úvah. Kdo zabil mého otce to dokáže.
Kdo zabil mého otce. Režie: Jakub Čermák. Hrají: Daniel Krejčík, Adam Mašura. Hudba: Adam Kratochvíl. Premiéra: 17. listopadu 2021.
Autorkou fotografií je Michaela Škvrňáková.
