Svůdné křivky secesních rusalek

3. ŘÍJNA 2019

Zdroj: Wikimedia Commons

Secesní žena je vlastně taková víla pro všechny. Jedni jí závidí květiny ve vlasech, dlouhé lokny a zdobné okolí, druzí hledí na křivky polonahé postavy a svůdný, zasněný úsměv. Okolo toho všeho stačí přidat ještě nějakou tu grafickou kudrlinku a je z toho hotová pastva pro oči.

Tak to alespoň vypadá při pohledu na Muchovy obrazy, jenže secesní ženy nejsou zdaleka jen na nich.

Nejdřív rychle a zběsile, co k tématu říká literatura. Vzhledem k tomu, že se v popisech vzájemně dost překrývá, uvádím místo jednotlivých názorů rovnou syntézu pěti citátů od různých autorů:

„Lepá dívčí postava s dlouhými rozpuštěnými vlasy tady klečí na obláčku, nepředstavuje ani Psýchy ani Eróta, ani Poezie aniž čeho jiného; je to mladistvé svěží tělo dívčí – moderní žena, jejíž tvář a toaleta mají zcela nepochybnou pařížskou značku. Zpřítomňována je více rozbujelou ornamentací než slovy a činy, doslova se „přelévá“ do obsesivních ornamentů. V pozadí se klene duha, jako náznak spojitosti přírodního řádu barev s řádem umělým.“

Připojuji ještě termíny femme fatale, femme infant a femme incomprise, a tím je shrnutý povšechný přehled o tom, co se píše o ženských secesních hrdinkách v odborné literatuře. Samozřejmě existují rozsáhlé kvalitní texty o secesním umění – obvykle se ale nevěnují ženám (neptejte se mě proč, když jsou v období konce století ženy na takovém množství obrazů, v takovém množství příběhů a tak specificky vyobrazené, že se z toho jednomu točí hlava), případně se jim věnují pouze z jednoho velmi konkrétního hlediska (viz například skvělá stať Libuše Heczkové Chtonické křivky ornamentu).

Abyste ale nebyli ponecháni v temném lese nepřehledné literatury, která vám nakonec dost možná ani nedokáže dát jasnou představu o problematice secesních žen, spěchám vám na pomoc (v problému, který jste se nejspíš zrovna dozvěděli, že existuje) s vlastní stručnou typologií secesních žen.

Nevinná příroda: femme innocente

Bílé lilie, které nemohly kvést

Umělci secesního období svorně hlásají návrat k přírodě jako jediné pravé matce a učitelce – a tenhle krok je nutně také návratem k čistotě a nevinnosti přírody. Prvním výrazným typem ženských hrdinek jsou tak, rovněž nevinné, naivní mladé dívky, neschopné začlenit se do normální společnosti a  neschopné vnímat byť jen náznak lsti, které ani samy nejsou schopny.

Například Hanička, hrdinka příběhu Nedotknutelná (kapitola z Černých myslivců Růženy Svobodové) je přímo posedlá vlastní cudností. A to do té míry, že chodí zahalená doslova od hlavy až k patě a převléká i češe se ve tmě vlastní zamčené komůrky – její obsese je exponovaná do té míry, že se neskrývá jen před zraky okolí, ale i před zrakem vlastním. O to tragičtěji nakonec končí její střet s vnějším světem: do komůrky se proplíží její nápadník Petr, který se jí v nestřeženém okamžiku dotkne a natolik ji tím vyděsí, že se Hanička zhroutí. „Její jemná, polekaná bytost prožila tímto dvojitým, sdruženým a náhlým poznáním základní otřes.“ Jediným zásahem je uvržena do nekonečně se táhnoucího pasivního žití, shrnutého v závěru příběhu také srovnáním s obdobně fatálním zásahem člověka do přírody – v podobě pokácené staleté borovice. „,Mroucí příroda!‘ našla si [Hanička] své slovo.“

Podobně násilně působí také zásah do dětského naivního světa Iris ve stejnojmenné opeře Pietra Mascagniho a Luigiho Illicy (na kterou se mimochodem můžete aktuálně vydat do plzeňského divadla). Podvodem je vylákána od otce, končí v nevěstinci, kde zoufale odmítá vše, co je jí nabízeno, a nakonec po nezdařeném pokusu o návrat do stavu nevinnosti – doufá v návrat k otci – páchá raději sebevraždu, aby nemusela žít ve světě, který její původní idealistické realitě nejen neodpovídá, ale dokonce ji navždy zničil.

Oproti Haničce je postava Iris definovaná přírodou nepřímo. Nejvýrazněji její propojení s přírodním řádem vyplývá zejména z toho, jak o ní promlouvají ostatní. Často je přirovnávána k rostlinám – k růži nebo třeba lilii, klasickému to symbolu nevinnosti – a koneckonců i její jméno samo o sobě je květinové.

Inscenaci Iris v plzeňském DJKT zahajují také irisy v podobě květin. / Zdroj: Djkt.eu

Nevinná, nedotčená žena tohoto období nemá šanci obstát mimo svět vlastního nitra. Ten je natolik křehký, že stačí jediný zásah, aby se zhroutil a zanechal ženu sice vyprázdněnou, ale zároveň uvědomující si původní sílu své duše a své vnitřní reality. Hrdinka ztrácí naivní představu o vnějším světě, ale současně dochází k poznání, že tato představa je pro ni jediným opravdu pravdivým východiskem, jak nahlížet na svět. Končí tedy nutně navždy uvězněna v tomto rozporu.

Příroda vytržená z kořenů: femme incomprise

Už nerozuměli hovoru potoků, ani břízám nerozuměli, ani dubům, když se pohrdavě zamračily.

Žena nepochopená okolními lidmi hledá své útočiště logicky mimo společnost – a utíká se před ní nejčastěji do přírody. Tento krok nemusí být nutně vědomý – teprve při střetu s přírodním prostředím si hrdinka postupně uvědomuje podobu svého nitra, s přírodou tolik propojeného, a své vlastní postavení ve světě. Právě tak postupuje i Těsnohlídkova Lesní ženka. Kaja, znuděná chodem života doma ve vesnici, si prchá číst do lesa. Teprve tam nachází sebe sama. „Les byl tichý. Někdo ji políbil na čelo, když vešla. […] A Kaja šla. Hluboko do lesa. Jako by srdce slyšela bít.“ V lese nejdříve vyděsí myslivce, kteří ji vidí ležet v trávě a  mylně si její nehybné rozjímání vyloží tak, že je mrtvá, a potom přečká bouřku schovaná pod starými břízami, jež k ní tiše promlouvají. Z lesa už nevychází jako obyčejný člověk. Uvědomuje si vlastní přírodní podstatu a vnitřní pravdu, která je zcela neslučitelná s nechápavou lidskou společností, a vrací se už jako bytost napůl přírodní, totiž jako lesní žínka.

Charakteristickým je pro tento typ ženských hrdinek především útěk. I Maryčka tanečnice (také z Černých myslivců) utíká od společnosti, která ji není schopná pochopit, a nachází sebe sama v tanci. Jako jediný jí v přírodě umožňuje propojit se se svým vlastním já: „Zakroužila v travách, pozvedla bílé ruce k nebi. Rozpuštěné vlasy vlály za roztřepeným pláštěm. Vznášela se, […]. Růžové světlo blednoucího měsíce polévalo svítivou látku jejího roucha i věneček bílých růží, obemykající její černé vlasy.“ Nachází v sobě bytost ne už zcela lidskou – a umírá, zastřelená žárlivým nápadníkem, jako rusalka.

Motiv nehybné ženy ležící v přírodě, který se v secesní literatuře často opakuje, může evokovat slavný Millaisův obraz Ofélie. / Zdroj: Wikimedia Commons

Příroda jako prokletí: femme damnée

Odvěkých živlů hluchá ozvěna

Patrně nejvýraznějším typem hrdinek secesního období je žena definovaná přírodou do takové míry, že není schopna se od tohoto spojení žádným způsobem odpoutat. Sveřepá meluzína Růženy Svobodové je sice postavena do role „běžné“ venkovské dívky, již z názvu je ale jasné, že je bytostí zcela jinou – spojenou také s jinou realitou. „Nemilovala toho světa, který obklopoval vody, milovala ten, který se v nich zrcadlil.“ A nakonec i když si uvědomuje své propojení s vodou, jež ji zcela jasně definuje a znemožňuje jí existenci mezi ostatními lidmi, není schopna se mu vymanit, a dokonce i ve zlomových okamžicích upadá zpět do své vnitřní reality, zachycené ve vodním ornamentu: „…pochopila, že provedla cosi krutého, zločinného, že nelze již seděti na břehu a hleděti na kapky dešťové, ale její oči byly jako připoutány ke kruhům, tvořícím se na vodě nad tělem Mariiným.“

Vyvrcholením ženských postav jakožto prokletých přírodních bytostí je bezpochyby Dvořákova a Kvapilova Rusalka (na tu si momentálně můžete zajít klidně i v Praze). Mytický svět, umožňující existenci nadpřirozených bytostí v „reálném“ světě, poskytuje příležitost podívat se na situaci z poněkud odlišného úhlu. Hlavním tématem totiž přestává být marný boj o znovunalezení sama sebe v přírodě a spojení se s tímto nově nalezeným vnitřním světem. Rusalka jako jediná z přírodního světa naopak utíká do říše lidí – a teprve následně prchá zpět do přírody. Uvědomuje si nakonec míru, do které ji příroda definuje a do které je ona sama součástí přírodního prostředí, a smiřuje se se svým osudem přesto, že již do tohoto prostředí nikdy nebude moci patřit. I když se tedy hlavní linie zdánlivě liší od výše uvedených příkladů, končí i Rusalka jako polobytost na hranici mezi dvěma světy, jichž nemůže být plnohodnotnou součástí.

Prokleta vámi, pro něj ztracena,
odvěkých živlů hluchá ozvěna.
Ženou ni vílou nemohu být,
nemohu zemřít, nemohu žít.
[...]

Živa ni mrtva, žena ni víla,
prokleta bloudím mátohou.

Rusalka (Kristine Opolais) v inscenaci MET z roku 2017 zpívá známou árii k měsíčku. / Zdroj: Printscreen z YouTube

Rozhodně bych si netroufla tvrdit, že v secesní literatuře (a koneckonců i v dalších způsobech uměleckého projevu) najdete jen tyto tři typy žen. Nicméně si myslím, že načrtnutá typologie nabízí základní osu, na které se pak pohybují i typy další. Její linie vychází od žen nevinných, spojených s přírodou hlavně pomocí atributů, náznaků a obecných charakteristik, a přes ženy-polobytosti se dostává až k vrcholu v podobě hrdinek kompletně definovaných přírodním prostředím, a tedy charakterizovaných spíše přírodní ornamentací než běžnými lidskými vlastnostmi.

Celé secesní období navíc kromě hojně zmiňované přírody rámuje pohyb na hranici (typický například i pro symbolisty a dekadenty). V případě secesních žen vzniká tahle hranice mezi jejich vlastní realitou a realitou světa kolem nich, mezi jejich vlastním prožíváním, neslučitelným s myšlením okolních lidí. A koneckonců i mezi přírodním a uměle vytvořeným prostředím.

Stejně jako dekadentní hrdinové i postavy secesní tvorby zůstávají uvězněny někde mezi, neschopny začlenit se do jakéhokoli z ohraničených světů, a končí většinou tragicky (ať už pasivitou, smířením se, nebo smrtí). U literatury konce století vám tedy zřejmě nebude zdaleka tak mile a příjemně jako při pohledu na Muchovu děvu někde na pražském průčelí, zato se vám nabízí možnost hlubšího prožitku secese v jiném světle, než v jakém je nám obvykle tenhle styl prezentován.

Pozn.: Tento článek vznikl na základě části ročníkové práce vypracované pro seminář FFUK.