Když hodiny odbíjí po troškách

10. května 2021

Autobiografický debut Po troškách polské spisovatelky Weroniky Gogoly nekonvenčním způsobem zachycuje dětský pohled na svět. Vypravěčka s nečekanou ironií a břitkostí nahlíží na život v malé karpatské vesnici – ten se na jednu stranu může zdát rutinní a fádní, z pohledu malé dívky se však jeví jako dobrodružný a nevyzpytatelný. V novele se tak na pozadí rodinné mytologie navzájem prolínají zkušenosti s prvním požárem, prvním pohřbem, prvním zklamáním anebo se ztrátou panenství.

Weronika Gogola je mladá spisovatelka pocházející z polského města Nowy Sącz, vyrůstala ale v jihopolské vesnici Olszyny, kde se také odehrává její prozaický debut. Vystudovala ukrajinistiku na Jagellonské univerzitě v Krakově, v současné době žije v Bratislavě a kromě psaní se věnuje i překladům ze slovenštiny a ukrajinštiny. Próza Po troškách poprvé vyšla v roce 2017 v polském nakladatelství Książkowe Klimaty a předloni ji v českém překladu Michala Lebdušky vydaly Větrné mlýny.

Novela vykresluje obraz vesnice Olšiny v devadesátých letech a zprostředkovává čtenáři umně stylizované, autenticky působící vyprávění, ve kterém se dětskýma očima nahlíží na každodenní prožitky. Ty se navzájem proplétají bez ohledu na chronologické plynutí času a události vnějšího světa pro ně nehrají důležitou roli. Ačkoli vyprávění nejde přímo proti lineární posloupnosti, časová osa je značně rozdrobená a zahrnuje i několik návratů do vzdálenější minulosti. Leitmotivem, který má zásadní vliv na strukturu díla, je zvonění umíráčku. Kniha je tak rozčleněná do dvanácti „hodin“, jež postupně odbíjí – dvanáctá už ale mlčí.

Za hranicí zkušenosti

Příběhem provází dětská vypravěčka, jejíž věk lze jen s těžkostí určit, pro vnímání díla to však není až tak zásadní. I navzdory tomu, že čas postupně plyne a Veronika dospívá, se její styl psaní totiž výrazně nemění. Liší se však způsob, jakým nahlíží na události – z vyprávění je patrné, že získává určitý odstup a pochopení. Se čtenářem se dělí o své vzpomínky, a to nejen na sebe a vlastní prožitky, ale i na osudy lidí ze své rodiny a celé vesnice, s níž je úzce svázaná. Zdánlivě nenápadná detailnost, se kterou příběhy popisuje, může vzbuzovat dojem, že Veronika není jen součástí vyprávění, nýbrž že se vznáší vysoko nad ním. Jak by totiž mohla znát promlčená tajemství, která nikdo jiný nevěděl?

Způsob narace stylisticky odpovídá dětskému vypravěči, což se projevuje zejména na syntaxi a slovní zásobě – text je vystavěný z krátkých úsečných vět, někdy záměrně gramaticky nesprávných, vypravěčka často používá zdrobněliny, citově zabarvené výrazy či úplně nová, vymyšlená slova. Přesto jsou součástí textu i komplexnější prvky, které jeho zdánlivou jednoduchost a linearitu narušují, a dodávají mu tak určitou dávku ironie a sebereflexe. Narušování profilu dětského vypravěče se nejvýrazněji projevuje ve způsobu vrstvení myšlenek a v přesně promyšlené strukturaci informací – text mnohdy nenabízí jednoznačnou či jasnou interpretaci s ostrou hranicí a nechává čtenáře balancovat v nejistotě. O celkové dynamice rozhoduje právě forma narace, jež mnohdy předčí samotný obsah. Ačkoli se v novele vyskytují úseky, které se mohou zdát zahlcující a zbytečné, způsob, jakým jsou sdělovány, je dokáže vyzdvihnout a přesvědčit vnímatele o jejich relevantnosti.

A potom začali házet hlínu

Stejně jako se ve vyprávění prolíná naivní nadšení a břitkost dospělého, mísí se v něm i vážné události s dětskými postřehy. Ty je neznevažují, ale dodávají jim určitou lehkost, díky níž smrt, jež je zásadním motivem díla, nemá fatální vliv. Spíš než, že by zastávala úlohu depresivního činitele, stává se nástrojem pro zprostředkování dalších událostí. Ačkoli tedy figuruje na konci téměř každé kapitoly a tvoří pomyslnou kostru příběhu, její funkce není samoúčelná. Pohřby, přirozeně smutné a nepříjemné události, jsou obohaceny o bizarní historky, které někdy získávají až komediální ráz. Komičnost ale nepůsobí nepatřičně, jelikož nevyplývá ze samotných událostí, nýbrž z toho, jak na ně s fantazií nahlíží dětská vypravěčka, pro níž je konec života těžko představitelný. Pozvolná proměna Veroničina myšlení a nahlížení na životní události, včetně smrti, je nejlépe viditelná na vývoji vztahů s tatínkem – ten je jednou z mála postav, která se novelou míhá od začátku až do konce. 

První setkání se smrtí je pro Veroniku silným zážitkem, ke kterému přistupuje se zájmem a zvědavostí. Emoce smutku si jako dítě ještě neumí plně uvědomit, a tak nejsou tím hlavním, co prožívá. Pohřeb považuje za dosud nepoznaný rituál dospělých, do něhož má konečně také možnost proniknout. „Dospělí vypadají, jako kdyby už to měli nacvičené. Ze zvědavosti jsem vešla do pokoje s rakví. Zápach vosku se mísil se zápachem parfémů a tabáku. Strýc ležel na polštáři. Neměl ani dlouhé drápy ani dlouhé vlasy. Byl oblečený do nejhezčího obleku a z propletených rukou mu visel růženec. Vypadal, jako kdyby spal [...] pomyslela jsem si, že ta smrt vůbec není tak strašná. A taky jsem se usmála, i když všichni kolem smrkali do papírových kapesníků a házeli je na podlahu pod nakrémované boty.“ Smrt pomalu vystupuje z příběhu a s každou kapitolou se stává viditelnější. Nepředstavuje ale prvek, co by nutně odděloval minulost od přítomnosti, naopak, působí spíš jako spojovník a ukazuje, že uplynulé zůstává živé v přítomnosti právě díky vyprávění. O tom svědčí i skutečnost, že jsou jednotlivé epizody rozvíjeny zdánlivě nahodilým nabalováním dalších vzpomínek.

čtěte také: Marta Dzido: Důležitější je pro mě téma lásky než traumata z minulosti

Surtupurtu!

Kromě otázek týkajících se lidského bytí kniha otevírá i další témata. Na pozadí novely probíhají nenápadné střety generací a malé boje proti nespravedlnosti, tradici a kolektivnímu řádu, na němž stojí vesnická hierarchie. „Nejhorší je být malou holčičkou. Být malým klukem je mnohem jednodušší [...] kluci se můžou prát, čůrat ve stoje, vydělávat peníze při koledování, anebo říkat kurva.“ V nevýhodě nejsou jen dívky, ale i ženy – většina vyprávěných příběhů, které kolují rodinou Gogolů, se týká strýců, dědečka nebo tatínka. O babičce Veronika ví v podstatě jen to, že byla moc hezká a puklo jí srdce. Vypravěčka je ve věku, kdy ještě téměř není poznamenaná kulturními kontexty a předsudky, i tak se ale její, jinak poměrně věcný pohled, zostřuje a vymezuje vůči nespravedlnostem, jež se jí dějí.

Na novelu Weroniky Gogoly lze nahlížet jako na sbírku malých intimních příběhů, která zachycuje pozvolnou proměnu společnosti prostřednictvím proměn individuálních. Některé z událostí čtenář vstřebá a rezonují v něm, jiné může nechat odeznít. Občas se musí k jádru příběhu prokousat skrz propletenou rodinnou historii, jindy je mu ale naservírovaná na stříbrném podnose. Vypravěčka s nadšením a ironií reflektuje své vzpomínky a na vnímateli zůstává, aby zachytil každý střípek. Nicméně díky tomu, že bezprostředně a po troškách odkrývá sama sebe, si udrží jeho pozornost.

GOGOLA, Weronika: Po troškách. Přel. Michal Lebduška. Brno: Větrné mlýny, 2019. 160 s.