Já se z toho zblázním

21. května 2020

Pokoj, jasně ohraničený prostor čtyřmi stěnami, bývá v běžném slova smyslu symbolem soukromí. Zejména v situaci posledních měsíců, kdy byl náš osobní i veřejný život omezen do prostoru mezi čtyřmi stěnami se ukazuje, jak podstatné je pro naši psychiku jejich běžné oddělení. Chování lidí, uzavřených ve stísněném prostoru, je koneckonců také častým námětem literárním a filmovým – od sto třicet let staré povídky feministické spisovatelky až po letošní filmové Vlastníky. 

Více než jindy je proto momentálně namístě se vrátit ke studii Michaela Warnera Public/Private, která definuje rozdíly soukromého a veřejného sektoru, rozšiřuje pojem soukromí mimo rámec ohraničeného prostorového vnímání vlastního domova a zároveň nastiňuje základní genderovou teorii spojenou s tímto dělením. Warner poukazuje na historickou skutečnost, že zatímco muži jsou běžně spojováni s veřejným prostorem a děním, do něhož na denní bázi zasahují (a vždy zasahovali), ženy jsou spojeny primárně se soukromým, domácím prostorem. Teprve postupem času se ženám v rámci emancipace, a na západě zejména druhé vlny feminismu v 60. letech, podařilo vymanit se z této sféry a aktivně se zapojit do veřejného prostoru. Autor studie poukazuje mimochodem také na podobnou situaci homosexuální komunity, která je doslova spojená s coming outem/„out of the closet“ – s opuštěním většinovou společností vymezeného prostoru a vstupem do veřejného sektoru.

Žena je, podle Warnera, spojena nejen se sférou soukromého prostoru, ale také s tím, co s sebou slova soukromí či domov automaticky přináší. Tedy uzavřenost, místo určené pro osobní prožitek, intimitu, a zejména prostor pro otevřené projevení citů. Zatímco maskulinita je obecně konotována s veřejným prostorem a chladnou logikou, politikou, ženská povaha stojí mnohem silněji na citových základech.

Pro ilustraci se stačí podívat do krásné literatury. Kolik ženských hrdinek se běží domů vyplakat, nedokáže ovládnout city, zavírá se do ložnice?

Žlutá psychóza

S hrdinkou, zoufale uvězněnou v domácím prostředí, pracuje také spisovatelka Charlotte Perkins Gilman. Její poloautobiografická povídka Žlutá tapeta, poprvé vydaná v roce 1890, popisuje ženu s poporodní depresí a upozorňuje na praktiky léčení psychických poruch – potažmo spíše jejich ignorování a léčbu zaměřenou na fyzické příznaky, v kombinaci s výčitkami či popíráním validity psychické nemoci. Hrdinka-spisovatelka je tak – za účelem odpočinku a „nabrání sil“ – uvězněna v domě, a především v ložnici. V prostoru ohraničeném křiklavou žlutou tapetou. Nechuť z nekvalitně vyvedených ornamentů na zdech se v hlavní hrdince převrací v obsesi. Nejenže se panicky snaží pochopit systém špatně navázaných vzorů, ale postupně začíná pozorovat ve vzorech i stín – ženu, uzavřenou za tapetovými mřížemi.

Behind that outside pattern the dim shades get clearer every day. It is always the same shape, only very numerous. And it is like a woman stooping down a creeping around behind the pattern.

Zoufalství z nucené izolace v domě spolu s nepochopením okolí se postupně přelévají v halucinaci. Prostor pokoje se rozpadá, žlutá tapeta ožívá a vstupuje do trojrozměrného prostoru. Touha dostat se ven se zhmotňuje v ornamentu tapety symbolizujícího mříže, zpoza nichž není úniku. Anebo nanejvýš jen na chvilku.

I don’t like to look out of the windows even – there are so many of those creeping women, and they creep so fast.
I wonder if they all come out of that wallpaper as I did?
[…]
I suppose I shall have to go back behind the pattern when it comes night, and that is hard! It is so pleasant to be out in this great room and creep around as I please!

Imaginovaný stín, odraz vlastní izolace, splývá s hrdinkou. Utkvělá představa pomalu smývá okolní realitu a nic jiného než obsesivní studium tapety už neexistuje. Ani stržení tapety už nemůže vyprostit ženu, uvězněnou ve vlastní představě, protože se sama stala postavou z tapety.

Hororovost Žluté tapety nestojí ani tak na děsivých momentech nebo magickém prostředí. Na skromném počtu stran postihuje Perkins Gilman rychlý postup psychické poruchy u člověka zavřeného mezi stěny domu, odkázaného vyrovnat se sám se svým stavem. Ukazuje mozkové pochody běžného člověka, drobné tragédie lidského života, jejichž důsledky, zejména pokud si nikdo nepřipouští první náznaky, mohou být značně katastrofické. 

Celá povídka je podbarvená touhou po úniku. Vytržení se z předem stanoveného obrazu ženy: podléhající hysterickým přeludům, neschopné uvažovat racionálně a ovládnout se, odkázané na pomoc a rozhodování jiných. Zoufalství z nemožnosti vymanit se vlastní silou z reálného uzavření v domě i mentálního uzavření v poporodní psychóze se zrcadlí v tapetě, ve snaze rozervat mříže a vypustit stín na svobodu. 

Právě v tomto bodě je Žlutá tapeta pokrokovým textem. Ne tolik hororovostí, kterou zdůrazňuje české vydání povídky v antologii Komu se to dostane do rukou, ani (i když také průlomovým) tématem zacházení s psychickou nemocí, ale zejména snahou vymanit se z područí přisouzené role, pevně spojené se soukromým prostorem, snahou zasáhnout do prostoru veřejného, dosáhnout postavení, z něhož o sobě může žena sama naplno rozhodovat. Čtenáři je v krátké povídce předložen velmi obrazově působivý příklad, jak dopadá člověk, jenž je nucen uzavřít se ve vlastním domově a vlastní mysli bez možnosti z tohoto vymezeného prostoru vystoupit ven do společnosti.

Rychlá eskalace patologického chování lidí, zavřených do jedné místnosti je (kromě naší každodenní reality posledních měsíců) koneckonců velmi častým námětem literárním i filmovým – i když zpracováním i vyzněním se tato díla od Žluté tapety výrazně liší. Ať už se jedná o christiovské detektivky, jako je například Past na myši, kde izolace ve čtenáři/divákovi zejména stupňuje napětí a zvědavost, o Buñuelův surrealistický film Anděl zkázy (zpracovaný mimochodem i jako ještě vyhrocenější opera s hudbou Thomase Adèse), o Dvanáct rozhněvaných mužů nebo třeba o svérázné filmové Vlastníky, jejichž frustrace, emotivnost i hlasitost během schůze v zasedací místnosti exponenciálně narůstají spolu s groteskním i skličujícím účinkem na diváka.

The personal becomes political 

Warnerova výše zmíněná studie Public/Private přináší také pohled na vývoj a definitivní proměnu pohledu na genderové role v druhé polovině 20. století. Soukromý versus veřejný prostor přestávají být tím základním, co determinuje ženské a mužské postavení ve společnosti, a ztrácí se dokonce i jasná hranice mezi pojmy samotnými. Do politiky, zejména té ve Spojených státech, kterým věnuje Warner největší pozornost, výrazněji vstupuje otázka osobních lidských práv – stát zasahuje i v případech soukromých záležitostí, jako je právo na potrat, rozvodové právo či problematika znásilnění manželem nebo partnerem. Soukromí se stává předmětem politiky. 

A právě protínání intimního prostředí s veřejným skvěle ilustrují Vlastníci. Neurčitá, odosobněná místnost pro zasedání je okamžitě zabydlena domácí bábovkou. Oficiální shromáždění a projednávání obecných zájmů velmi rychle ústí do soukromých otázek na rodinné vztahy nebo třeba sprchování. Čtení stanov, právních dokumentů i určování pevných právních vztahů se prolíná s hysterickými výlevy mezi manželi a propíráním mrtvých rodinných příslušníků. Tak nějak nepatřičně intimní pohledy do jednotlivých bytů, které ale stejně s nezdravou zvědavostí vyhlížíme, jsou završeny Lábusem sedícím na vlastním záchodě (i když těch nepatřičných pohledů na záchod je tam vlastně víc). Divák si tak uvědomuje, že sleduje něco domácky soukromého. Stejně jako u Žluté tapety navíc jako bychom nahlíželi do podvědomí hrdinů odrážejícím se ve fyzickém prostoru – ať už se jedná o hysterické výlevy doplněné výbuchy v domě, nebo pohledy do bytů uvozující pasáže věnující se konkrétním aktérům, které umožňují okamžitě hlubší náhled na postavy. 

Výsledkem je, podobně jako u přes sto let staré povídky, zhroucení. V místnosti, z níž není úniku („Jste přece na prezenčce!“), rychle eskalují vzájemné vztahy i osobní rozpoložení. Na rozdíl od povídky jde ale o zhroucení chvilkové. Stačí vykročit ven z domněle omezujícího prostoru a mysl se navrací, spolu s kroky moudrého profesora, do poklidného normálu. 

Právě v poslední době, kdy jsme nuceni redukovat prakticky celý pracovní i volný čas na jeden jediný pevně vymezený prostor, kdy se účastníme seminářů či konferencí z vlastních ložnic a kdy navíc sdílíme na sociálních sítích čím dál víc soukromých prožitků a zážitků, je ideální chvíle zamyslet se nad tím, co pro nás protiklad soukromého a veřejného vlastně znamená. A hlavně nad tím, zda pokud dvěma protipólům dovolíme zcela se propojit, budeme zrovna tou nejlepší verzí sebe sama.