Osvěta Motýlí knihy odklání pozornost od literatury

25. ledna 2021

Sedmi autorům byly přiděleny úryvky z osobních zápisků Olgy Joklové, ženy trpící nemocí motýlích křídel, které následně posloužily jako výchozí inspirace pro jejich tvorbu. Z experimentu vzniklá Motýlí kniha je souborem sedmi žánrově různorodých a tematicky rozevřených povídek. Iniciátorka projektu, redaktorka nakladatelství Paseka Barbora Klimtová tvrdí, že šlo v podstatě o „sobecký počin“. Jednak proto, že se s ústřední osobností knihy Olgou Joklovou znala a k tomuto konceptu ji motivovaly sympatie a přátelské pohnutí, a jednak se rozhodla oslovit autory na základě vlastní libosti a literární preference. Finální směs krátkých textů různé kvality však drží pohromadě především tento mimoliterární koncept.

Olga Joklová žila s nevyléčitelnou chorobou epydermolysis bullosa congenita neboli nemocí motýlích křídel, kterou v Česku v současné době trpí asi 300 lidí. Jde o vzácné dědičné onemocnění pojivové tkáně způsobující puchýře na kůži a sliznicích. Jakýkoliv silnější dotek bolestivě zraňuje křehkou kůži. Rány vznikají po celém těle i v jícnu, což znemožňuje polykání, pacientům vypadávají vlasy, rozpadají se zuby a srůstají prsty na rukou i na nohou. Ačkoli se lidé s tímto postižením dožívají převážně dětského věku, Joklová zemřela v roce 2015 ve věku třiceti let. Téhož roku obdržela Cenu Olgy Havlové „za osvětovou činnost o tomto málo známém onemocnění, kterou realizovala ve spolupráci s neziskovou organizací DEBRA ČR“, jak stojí na stránkách nadace. Koupí knihy tak čtenáři přispějí i této pacientské organizaci.

„V případě některých knih je třeba kvitovat již samotný fakt, že vůbec vznikly. I kdyby to bylo z důvodů čistě mimoliterárních. Patří k nim i svazek nesoucí název Motýlí kniha,“ konstatuje Peter Nagy v mikrorecenzi v pořadu Mozaika. Nagyův výrok sugeruje pocit, že pokud se jako čtenáři rozhodneme odhlédnout od zřejmého pietního rozměru této knihy a pustíme se do jejího kritického hodnocení, ocitáme se skoro až na nebezpečné půdě. Neboť každý, kdo se pokusí zpochybnit kvalitu jednotlivých textů, jako by se odvažoval hodnotit přímo Olgu Joklovou. Tím se alibisticky odvrací pozornost od literární kvality a upozorňuje se pouze na prospěšnost toho, že se velmi okrajové a neznámé onemocnění dostane do širšího povědomí. Ačkoli je to bezpochyby dobře, neznamená to, že nemá smysl dané texty analyzovat. Povídky utvářející celek Motýlí knihy k tomu navíc přímo vybízejí, protože jsou různé jak žánrově a tématem, tak délkou i kvalitou. 

Autoři pracují v textech s přiděleným úryvkem, potažmo s nemocí motýlích křídel po svém: někteří úryvky doslovně citují, jiní si vypůjčují jen některý z motivů a ti zbylí se inspirují tématem obecněji bez jakékoli citace. Každý z nich se vypořádává jen s některým z témat (křehkost, bezvýchodnost, samota nebo houževnatost) a vyzdvihuje spíš určité aspekty celoživotního souboje s nemocí. Otištění úryvků před povídkami ale způsobuje nechtěný vedlejší efekt – čtenář se neubrání jejich vzájemnému srovnání. Zápisky, které lze díky jejich fragmentárnosti a grafickému uspořádání číst i jako verše krátkých básní, jsou v porovnání s povídkami častokrát literárně údernější. Proto není od věci se zamyslet, která povídka funguje samostatně a která působí spíš jako jimi inspirované stylistické cvičení. 

MÉNĚ SENTIMENTU, PROSÍM

Naložit s tímto ošemetným tématem se nejsuverénněji daří Marku Šindelkovi v povídce Hra číslo 621. Přestože explicitně pracuje s postavami dětí s hendikepem – včetně dívky s nemocí motýlích křídel –, jako jediný se vyhýbá jakékoli podobě zhoubného sentimentu. Děti se setkávají na návštěvě v pokoji jednoho z nich, hrají šachy, jedí zmrzlinu a utvářejí si vlastní bezpečný mikrokosmos. Zobrazení této skupiny znevýhodněných ale není sebedojímavou ódou na to, jak je jejich život těžký. Šindelkova strategie je přesně opačná. Jeho postavy jsou šibalské, rýpají do sebe, mají smysl pro humor a jsou k sobě upřímné. Přijímají svůj úděl, nic si nenalhávají, ani se netváří, že nevidí postižení toho druhého. Věcnost a nesentimentalita může na první pohled působit krutě nebo bezohledně, ale společně s plynutím povídky člověku dochází, že je to vhodně zvolená cesta, jak se s tématem popasovat, aniž by autor sklouznul ke ždímání čtenářových slz. Jako iritující je naopak vyobrazena křečovitá sentimentalita postavy moderátora dobročinné akce a také přehnaně opatrné a citlivé zacházení s lidmi žijícími s postižením, které uleví spíš svědomí toho, kdo pomoc poskytuje.

Věcněji přistupují k tématu i autoři Petr Borkovec a Jonáš Zbořil. Vypravěč Borkovcovy povídky Na svatého Jana zakládá oheň v lasturách, které pouští po rybníku, a vzpomíná na dětství. Čtenáře nepřekvapí, že se autor v kontextu Motýlí knihy tasí se svou entomologickou zálibou a do centra pozornosti umísťuje šídla, vážky a motýlice. Hmyz mu sice slouží jako analogie k nemoci, nepracuje s ním ale doslovně, nýbrž poeticky. Závěrečný obraz přišpendlených, přesto ale stále živých motýlic a střevlíků v krabici je syrový a krutý. Vypovídá o hmyzí houževnatosti tváří v tvář bezvýchodné situaci, v čemž se podobá údělu člověka postiženého tematizovanou nemocí, jehož vlastní tělo přišpendlilo na lůžko.

Zbořilovi se v povídce Dickinsonie daří zachovat střízlivost hlavně díky tomu, že jemu přidělený úryvek je oproti ostatním příliš obecný. Zatímco Borkovec se má inspirovat tímto: „Snaží se přemluvit kamarádku, zdravotní sestru, aby mi skalpelem odřízla kůži přetaženou přes malíček.“, věty přidělené Zbořilovi se nesou v duchu „Někdy na dně, někdy na vrcholu.“ Neobjevuje se v nich nic explicitně spojeného s nemocí motýlích křídel, což mu poskytuje poměrně velký prostor pro operování s tématem a postavami. V povídce tak sice tematizuje samotu a útěk za sentimentem do dětských let, ale spojení výsledného textu s ostatními povídkami, potažmo s tématem nemoci, je spíš asociační.

Nefalšovaného sentimentálního výlevu, který by čtenář vzhledem k charakteru této knihy mohl s obavou očekávat, se mu nakonec dostane v povídce Jakuba Königa. Leť, táto, leť je vypravěčovou vzpomínkou na otce, která by se vzhledem k několika faktickým podobnostem autora a vypravěče dala považovat za autobiografickou zpověď. Nadhled konstruovaný hovorovým a uvolněným jazykem ale souboj s lítostivostí a patosem nakonec prohrává. Jako by König v průběhu psaní ztrácel odstup a potřebnou sebekontrolu, což eskaluje až příliš patetickým závěrem.

KLUB ZÁHAD

Trojice zbylých povídek se pokouší propašovat do fikčního světa i mysteriózní či nadpřirozené momenty. Záhadný příběh Bleda A. Gravensteena ale svou všudypřítomnou „tajemnou“ atmosférou tak tlačí na pilu, že je spíš otravná. Neznámý muž podniká cestu do hor a přitom zabloudí do města, které není v průvodcích a ne náhodou je zakresleno přesně na předělu dvou na sebe navazujících map. V podivném městečku uprostřed vyprahlé polopouště panuje bezčasí, místo postav by se dalo hovořit o přízracích, které protagonistu odevšad pozorují a až na výjimky s ním nemluví. Gravensteen tematizuje prostřednictvím cizince uvíznuvšího ve městě paradoxní samotu v obklopení civilizace, přičemž proměňuje čtenářovu optiku – jako podivný není nahlížen ten „vyčleněný“, ale všichni ostatní, kteří na něj bezostyšně civí. Vybájený chronotop záměru ale spíš podráží nohy.

Zdařileji se s mystery momenty popasovává Anna Bolavá v povídce Z druhé ruky. Žena s fyzickými následky po autonehodě se integruje zpět do života tím, že nastoupí do obchodu s použitým oblečením. Pokud někde vystupuje Olga Joklová, kterou si čtenář představí na základě úvodního slova knihy redaktorky Klimtové, je to vedlejší postava Anežky, nadřízená hlavní protagonistky. Anežka-Olga prý „šířila nadšení jako nevyléčitelnou nemoc“. Po čase v sobě žena objeví schopnost citlivosti vůči látce oblečení, která jí skrze dotek umožní nahlédnout do minulosti, a následně je schopna vycítit i vnitřní rozpoložení svých zákaznic. Stává se z ní tak „legální čistička duší“, jak sama konstatuje. Povídka ale únosnou hranu překročí ve chvíli, kdy do obchodu přijde „tajemná“ zákaznice, která dorazí doslova jen proto, aby způsobila ženě katarzi. 

Čtěte také: Ambiciózní výboje z českého rybníčku

V povídce Vítr s budíkem promlouvá Lucie Faulerová smířlivě, nikoli apelativně. Mezní situace života a smrti důchodkyně ležící v nemocnici či pečovatelském domě je vykreslena sugestivně. Potřebnému odstupu od takto citlivého tématu napomáhá zvolení třetí osoby a střídání perspektivy babičky a jejího vnuka, který ji chodí navštěvovat. Postupné dožívání stárnoucí milované osoby Faulerová podává empaticky a s lehkostí. Postava pána s budíkem místo hlavy, který sehrává roli jakéhosi anděla smrti, pak nepůsobí jako záhadný mysteriózní mores, ale symbol paměti, který umožňuje dotyčné před smrtí prožít celý svůj život, kolikrát bude chtít.

Výslednou knihu sceluje její grafická podoba od Vojtěcha Sedláčka s ilustracemi výtvarníka a bývalého tatéra Lukáše Musila. Díky do papíru „vytetovaným“ ilustracím obrysu lidského těla se stránky knihy stávají kůží, do níž jsou společně s Olžinými zápisky vepsány i jednotlivé příběhy sedmi autorů. Celou knihu tak lze vnímat jako tělesnou schránku paměti ženy s tímto onemocněním. Nicméně nebýt ušlechtilé osvěty a „sobectví“ Barbory Klimtové, tento nevyrovnaný povídkový soubor by sám o sobě nedával smysl, protože by v literární konkurenci neobstál. Těžko by čtenář kvůli nastíněným disproporcím mezi jednotlivými povídkami hledal klíč, podle kterého by byly texty sdruženy do jednoho celku. Osvětový účel sice světí prostředky, nicméně Motýlí kniha je důkazem, že promyšlený koncept může bohužel vyhrát i nad vlastním obsahem. 

Kolektiv autorů: Motýlí kniha. Praha: Paseka, 2020, 172 s.

Autor fotografií: Tomáš Blatný