Hrabalovo „ženské psaní“ v trhlinách dominantního diskurzu

8. říjen 2020

Slovním spojením „ženské psaní“ bývá neproblematicky označována literatura psaná ženami. Jan Matonoha si toto sousloví bere a přeznačuje jej, přičemž se zaštiťuje teoriemi Michela Foucaulta, Jacquese Derridy, Julie Kristevy a francouzskou feministickou školou. „Ženské psaní“, odvozené od écriture féminine francouzské feministické badatelky Hélène Cixous, je v jeho pojetí termínem pro soubor poetologických rysů, které nejsou odvislé od pohlaví subjektu. Hlavní otázkou, kterou si Matonoha klade, je, zda tato pozice umožňuje konceptualizovat a psát realitu jinak, než jak to dělá dominantní diskurz patriarchátu.

Literární teoretik Jan Matonoha rozvíjí koncept „ženského psaní“ ve své monografii Psaní vně logocentrismu: diskurz, gender, text (2009). Inspirovaný zejména přednáškou Ženské psaní: pragmatický rozpor Miroslava Petříčka mladšího vychází v knize z poststrukturalistických teorií, v nichž je psychofyzický autor mrtev, žádná interpretace není vyčerpávající, na povrch vyplouvá konstruovanost konceptů jako „pohlaví“ či „subjekt“ a binární opozice jsou dekonstruovány. Matonoha nezůstává pouze u teorie, ale nabízí i analýzu děl čtyř autorek a autora: Milady Součkové, Věry Linhartové, Sylvie Richterové, Daniely Hodrové a Bohumila Hrabala.

Ohledávání limitů jazyka

Z foucaultovského pojetí diskurzu vyplývá, že jde v nejzásadnějším významu tohoto pojmu o jakýsi řád, který strukturuje, ohraničuje a disciplinarizuje způsoby a předměty našeho vypovídání. Jeho pravidla nejsou kodifikována, jsou však všudypřítomná a řídí způsoby konceptualizace i výběr témat a předmětů. Sami sebe i realitu nutně zakoušíme diskurzivně, skrze médium jazyka. Každá promluva se odehrává na jeho pozadí, opakuje jej, a tím i nutně legitimizuje. V momentu opakování však zároveň dochází k možnosti diskurz destabilizovat. Literatura se tak stává místem střetu odlišných diskurzů, z něhož lze pozorovat jejich manipulativní potenciál, což zevnitř často nelze. 

„Ženské psaní“ je charakterizováno zejména svou (ne nutně vědomou) snahou vymezit se vůči dominantní diskurzivní praxi. Pro tu si Matonoha vypůjčuje Derridův termín „falogocentrismus“, který charakterizuje jako převládající způsob myšlení v naší kultuře zakládající se na zjednodušujícím uchopování reality skrz systém binárních opozic. Dominantní diskurz odmítá uznat svou částečnost, situovanost a v zásadě se prezentuje jako objektivní a vědecký. Nebezpečí falogocentrismu tkví právě v jeho vlastní samozřejmosti, zdánlivé neproblematičnosti, „přirozenosti“.  

V tomto smyslu je „ženské psaní“ synonymem pro „psaní vně falogocentrismu“, přičemž tento prostor „vně“ není situován „za“ nebo „mimo“. Z falogocentrismu totiž nelze vystoupit (stejně jako z jazyka samotného), protože zakládá náš svět. Nejde tak o to se některým slovům vyhýbat, vymazat je ze slovníku ‒ to ani nijak jednoduše nelze ‒, ale poukázat na nesamozřejmost vztahu mezi pojmenováním a myšlenkovým konceptem. Matonoha ostatně demonstruje tuto tezi ve svém zacházení s pojmem „ženské psaní“. Nechává naschvál vyvstávat stereotypní asociace s tímto souslovím běžně spojované, aby následně ukázal jejich nesamozřejmost a sociokulturní podmíněnost. Atributy jako mužský a ženský nám sice umožňují koncept identity vůbec myslet, jedná se ale zároveň o pouhá plovoucí označující. „Ženské psaní“ dosahuje téměř prahu jazyka a jeho texty se tak vlastně ptají, „jak a odkud psát mlčení“. Nejde a nemůže jít o přímočarou subverzi, ale o vytváření diskurzivní tenze, vyjednání si svého prostoru. Kromě toho čelí „ženské psaní“ neustále dalším okolnostem ohrožujícím jeho destabilizační funkci: že změní pouze obsah, vyhne se však nezbytné dekonstrukci vlastního způsobu mluvení a kategorií nebo že přímočarou opozicí pouze obloukem stvrdí kategorie hegemonního diskurzu, které chce rozrušit. 

ČTĚTE TAKÉ: PROČ MUSÍ BÝT ŽENA POKAŽDÉ OSUDOVÁ?

Dekonstrukce karteziánského subjektu

Zásadní pro koncept „ženského psaní“ je také jiné pojetí subjektu. Namísto jednolité, scelené subjektivity tradičního humanismu pracuje „ženské psaní“ s pluralitou pohyblivých identit. Jednotlivý subjekt je také vždy kulturně ustaven a situován ve zcela konkrétním genderovaném těle. Gender je pro Matonohu právě onou materiální a epistemologickou situovaností psaní a mluvení. Texty „ženského psaní“ neustále demonstrují, že si jí jsou vědomy: v jazyce a jeho kategoriích, v tělesné dimenzi bytí a ve světě všední zkušenosti. Projevuje se to v pozornosti, kterou tyto texty věnují detailu, čímž odrážejí různorodost žité reality. Vyhýbají se velkým vyprávěním a zachovávají si fragmentární povahu. (Zde si Matonoha vypůjčuje Hrabalův pojem „nerozlišující pozornost“.) Takové texty se vzdávají nároku vytvářet jednoznačné hierarchizující kategorie v různorodém tkanivu vnější reality. A nejen to: odmítají zároveň zamlčovat nesrovnalosti a ambivalence žité skutečnosti, komplikovaný proces a mezery ve vlastní textové produkci. Nenabízí totiž čtenáři literární reprezentaci něčeho vnějšího, ale záznam pohybu. Odhalují se tím ve své diskurzivní utvářenosti, což také znamená, že reflektují vlastní textovost a jazykovou konstruovanost.

Texty „ženského psaní“ v jistém smyslu selhávají ve zprostředkování jednoznačného, neproblematického významu. Matonoha zde užívá Derridovy figury odkladu: můžeme jen klouzat po povrchu značení, ale k označovanému, „ke smyslu, k bytí“ se nelze dostat. Význam je vždy nutně už zprostředkován diskurzem, na jehož pozadí se psaní odehrává; texty „ženského psaní“ poukazují na tuto nesamozřejmost významu, který se nám sám nedává „přirozeně“. Neustále je v nich přítomná tenze odrážející neuspořádanost a nejednoznačnost vnější reality. Charakteristicky se takové texty vymykají žánrovému uchopení, kolísají neustále rozkročeny mezi tradičními kategoriemi. Debut Milady Součkové První písmena je výrazným příkladem za všechny.

Žena, která „není“

Ve věci vztahu subjektu k jazyku ještě zbývá dodat, že Matonoha zdůrazňuje absenci ženy v hegemonním patriarchálním diskurzu: identita „univerzálního“ subjektu, který je jeho středem, je založena na vyloučení takzvaného „ženského“ (emoce, iracionalita, tělesnost).  Matonoha vychází mimo jiné z francouzské feministické školy (Irigaray, Cixous), když říká, že žena je zamlčená a přítomná jen jako „negativní zrcadlová reprezentace mužské normy“. „Ženské“ je pak dostupné jen skrze „neřečené“, jako absence. K  jazyku přistupují subjekty „ženského psaní“ jako k něčemu, co jim nepatří a co si jen kradmo vypůjčují. Matonohovi nejde o to definovat „ženský jazyk“ ‒ z dominantního diskurzu, který drží náš svět pohromadě přeci jen nelze vystoupit ‒, ale spíš o jeho podkopání zevnitř, promlouvání skrze trhliny, rozehrání jazyka a jeho kategorií. Není tak divu, že „ženství je dostupné pouze jako palimpsest“ a že mezi stylové prostředky „ženského psaní“ se řadí i ironie a parodie, které ústí v přepsání kanonizovaných literárních zvyklostí. Mezi další jeho znaky může patřit i obnažená diegetičnost vyprávění (fikční svět psaní je odhalen v procesu konstrukce) a střídání perspektiv. V románech Součkové i Hodrové se neustále odhaluje konstruovanost a umělost literárního narativu. I proto je „ženské psaní“ charakterizováno zejména subverzí tradiční realistické ideologie mimese (nápodoby). 

Text jako proud

Podobně jako Matonoha užívá termínu Daniela Hodrová, popisuje jej ale způsobem sobě vlastním jako „tkaní syžetu“. Oproti „mužské“ centristické tendenci je podle ní  „ženské psaní“ polycentrické a místo dávání textu konkrétní tvar tíhne k nekonečnému odvíjení, odklání se od linearity, je nedeskriptivní. Hodrová i Matonoha uvádějí mezi zástupci takového psaní texty Bohumila Hrabala. On nevybočoval z linie stereotypně mužského zobrazování žen, to však není pro „ženské psaní“ podstatné. Jeho přináležitost k tomuto typu psaní plyne zejména z jeho způsobu zacházení s jazykem, pořádání zobrazené skutečnosti, z odhalené intertextovosti a vícehlasí. V Hrabalově psaní vystupuje jako klíčový pohyb textu, a ne přehledná kompozice či psychologie postav. Proud řeči nerozlišuje komplexní a ambivalentní realitu podle kategorií vážného a banálního, vznešeného a obyčejného, posvátného a profánního. 

V širším kontextu řadí Matonoha „ženské psaní“ do tradice určité „estetiky paradoxnosti, negativity a transgresivnosti“, kam spadá také negativní teologie, demaskování mimetické iluze započaté Laurencem Sternem, pojem nicoty u Nietzscheho a Heideggera, důraz na pohyb tvaru na úkor děje v novém románu či literární estetika a noetika postmoderny. „Ženské psaní“ je tak jedním z (mnoha) kritických hlasů vymezujícím se proti privilegované pozici falogocentrismu. Texty „ženského psaní“ rezignují na celistvé vidění světa. Nenárokují si vůli zobrazovat, věnují se všednímu detailu a povrchu, zaznamenávají pohyb. Umožňují jinou konceptualizaci reality, protože svět, který vytváří, je komplexní, neuspořádaný a ambivalentní.