Jak pozdravit jazykem větrných mlýnů?

7. června 2021

Zdroj: Běžíliška

Kniha Rozára a Černý Petr čili O větrných mlýnech, loni vydaná nakladatelstvím Běžíliška a letos nominovaná na Magnesii Literu, pomáhá vyvracet představu o nutnosti obsahové a formální jednoduchosti tvorby pro děti. Básník, překladatel a etablovaný autor dětské literatury Radek Malý objevně prozkoumává hranice literárního experimentu v textu určeném mladším čtenářům a zkouší, jak daleko může v takovém formátu zajít. 

Zdroj: Běžíliška

Na obálce knihy zachycuje první z mnoha uhrančivých ilustrací Evy Horské tajuplné a opuštěné místo. Zarostlý větrný mlýn s poničenými lopatkami spočívá nečinně v blízkosti setmělého lesa, za kopci na obzoru se končí den a krajinu zvolna obklopují stíny. Zapomenutá stavba láká k pozorným, tichým obhlídkám a probouzí nesmírně intenzivní zájem o svou stále živou paměť. Právě z takového zájmu dílo Radka Malého a Evy Horské vychází, a pokouší se tak promlouvat poetikou odhozených nepotřebných předmětů, nefunkčních přístrojů a nenavštěvovaných obydlí.

RYTMEM MLÝNSKÉHO KOLA

Napříč textem se paralelně prolínají dvě roviny. V té první, obsahující hlavní pojednání O větrných mlýnech, je představen vypravěč Jan Doubek, který pravidelně zabíhá od popisu mlýnů k vlastnímu příběhu. Díky této vrtošivé neschopnosti udržet nit se z výkladu odvíjí druhý plán – snové vyprávění o dvou osobách, obývajících starý, nevyužívaný mlýn. Čtenář o nich nezjistí víc než to, že Rozára vídá záhadné bytosti soumraku a Černý Petr je kominík. Samotný děj pak sleduje nejzákladnější pohádkovou linii: Oba hrdinové jsou nuceni opustit domov a vydat se „do světa“ (zde do lesa), potkávají svérázné postavy, z nichž některé jim pomohou, jiné uškodí. Cestou překonávají vlastní strach a nakonec si uvědomí skutečnou hodnotu místa, odkud přišli. Vrací se tedy domů bohatší o zkušenost ze světa, aby v úplném závěru objevili v komíně truhlu s rukopisem Jana Doubka O větrných mlýnech, v němž se doslova i obrazně najdou. Text se tak uzavírá do cyklické kompozice, jako by se sám stal otáčivým mlýnským kolem, jež znovu nabralo do lopatek vítr. Zasněnou, tajemně melancholickou atmosféru doplňují ilustrace v tlumených namodralých barvách. Podoby předmětů a postav jsou většinou pouze naznačeny v obrysech, stínech a fragmentech, jako by byl svět stále vnímán jen v jakémsi polobdělém tušení

Čtěte také: Cha cha cha, dělá celá mišpacha

Při četbě Doubkova básnivého výkladu není těžké poddat se jeho náladě a rytmu, nechat na sebe působit zvuk neobvyklých, tajemných slov mlynářského žargonu, z nichž některá zůstanou nevysvětlena, jiným je věnována celá kapitola. (Takže ať už je termín „hasačert“ odvozen z čehokoliv, „čert, co hasí požár mlýna, vůbec není od věci“.) Kromě pozoruhodných postřehů o holandských, německých či jiných mlýnech poskytuje vypravěč široký rozhled po jejich kulturní a folklorní paměti. Neváhá připomenout zaručeně pravdivou lokální historku o oběšené koze, která natolik zlidověla, že „vám ji budou vyprávět snad v každém větrném mlýně na celém světě“. Nezapomíná na to, jak byli tito větrní obři nedopatřením napadeni slavným rytířem Donem Quijotem. Jinde čtenáře seznamuje s jazykem mlýnů, tedy se způsobem, jakým se pomocí nastavení mlýnských křížů signalizoval pohřeb, svatba nebo také pohyb nepřátelských vojsk v zemi. 

VE ŠKOLCE LITERÁRNÍ TEORIE

Stručně představená struktura knihy již napovídá, že jakákoliv snaha o její jednoznačné žánrové vymezení je víceméně odsouzena k nezdaru. Třebaže si lze těžko představit dětského čtenáře, zkoušejícího zařadit text do naučené klasifikační přihrádky, dospělí čtenáři-recenzenti takovou touhu podle všeho mají. Napříč různými ohlasy tak titul získal neforemnou nálepku zdařilé naučné a zároveň fikční prózy pro děti. Navrhovaný spoj je zde však asi natolik funkční a přesvědčivý jako charakterizace Ecova románu Jméno růže coby konglomerátu historického výkladu a dobrodružné literatury. 

„Když dojde na dětskou knihu, mnoho lidí předpokládá, že musí jít o něco jednoduchého, průhledného, co si pravděpodobně nezaslouží víc než zběžnou úvahu a co nevyžaduje jakékoliv intelektuální posouzení,“ tvrdí Roderick McGillis ve studii Rozkoš z nemožného: bez dětí, bez knih, jen s teorií. Ve snaze o zprůhlednění Rozáry a Černého Petra se lze pohodlně uchýlit k bezpečným zjednodušujícím hodnocením, nicméně tato kniha snese mnohem víc. Kombinací žánrů a jejich výrazových prostředků vznikl mnohohlasý a mnohovrstevnatý experimentální počin, jdoucí proti všem konceptům triviální tvorby pro děti. Přiznaná autorská mystifikace, metatextové komentáře, střídání uměleckých a „neuměleckých“ forem přináší zážitek plnohodnotně srovnatelný s podvratnými účinky postmoderní literatury. V epilogu jsou dokonce čtenáři a čtenářky nenásilně vyzýváni k úvahám nad tím, kdo je vlastně vypravěčem? Jaké jsou jeho možnosti? Co všechno si může dovolit? Kde jsou hranice literární fikce? Text tak velmi citlivým způsobem funguje jako jakási školka literární teorie, jako svobodný, otevřený prostor pro vnímavé prožívání ozvláštněného jazyka. 

Radek Malý a Eva Horská zvou do území zapomenutých a opuštěných, ohledávají – každý po svém – zaprášené, a tím lákavější tvary a obsahy. Než aby vzdělávali, raději fascinují a provokují, podněcují k opakovanému, soustředěnému čtení, umožňují poddat se rozkoši z textu a obrazu a tiše se zabydlet v místech, kam dlouho nikdo nevkročil. Pro to vše si Rozára a Černý Petr zaslouží skutečně zvýšenou pozornost, ať už dopadne vyhlášení ceny Magnesia Litera jakkoliv.

MALÝ, Radek: Rozára a Černý Petr čili O větrných mlýnech. Praha: Běžíliška, 2020. 64 s.