Co (ne)přinesla diskuse nad Daňou Horákovou
10. června 2021
Zdroj: Adéla Čadková
Daňa Horáková loni publikovala vzpomínky, v nichž mimo jiné ukazuje svého exmanžela Pavla Juráčka z nové perspektivy, odlišné od té, kterou na sebe nahlíží on ve vlastních Denících. Tím na sebe upoutala značnou mediální pozornost. Řada reagujících článků se různými způsoby vypořádává s otázkou, zda vůbec měla autorka právo demytizovat velkého tvůrce, či se samotným zpřítomněním ženského náhledu na nedávné události. A to do takové míry, až se úplně ztrácí fakt, že Horáková v první řadě napsala knihu.
Publikace O Pavlovi, kterou vydalo nakladatelství Torst, tematicky navazuje na již dříve vyšlé Deníky (zatím I., II. a III.) slavného českého scenáristy a režiséra Pavla Juráčka. Její autorka jako jednu ze svých motivací přímo jmenovala jakousi potřebu napravit obraz lidí a situací, které Juráček v Denících očerňuje. Původně měla Horáková s týmž záměrem napsat k chystanému vydání Juráčkova „německého deníku“ doslov, ten se ale rozrostl natolik, že se s nakladatelstvím dohodla na samostatné publikaci.
Vzniklá kniha si získala značnou pozornost a publicitu, k čemuž jistě napomohlo právě ono zmíněné vymezení proti juráčkovskému mýtu, který on sám vybudoval. Tak Daňa Horáková se svým dílem vyhrála anketu Kniha roku Lidových novin, figurovala i v anketě serveru Aktuálně.cz; vyšel s ní rozsáhlý rozhovor v pořadu Vizitka na rozhlasové stanici Vltava a další na A2larmu; její práci byla věnována celá řada textů v různých typech médií.
Kniha O Pavlovi byla rovněž nominována na Magnesii Literu v kategorii publicistika.
Z těch, které se záměrně profilují jako recenze či reakce na vlastní publikaci, vyplývá několik směrů toho, jakým způsobem začal být počin Horákové v českém diskurzu vnímán. Samotný knižní celek je v nich povětšinou upozaďován rozborem některého ze svých aspektů. Dílo je však navzdory názvu něčím víc než jen protilehlým náhledem Juráčkova života, ba i něčím víc než společenskou kritikou. Jeho hodnota dokonce spočívá dál než jen v erudici a osobnosti autorky. Představuje významný posun memoárové literatury; navazuje na dialogickou vlastnost literární produkce, schopnost pojmout a zpracovat zvolené téma na základě vlastních životních zkušeností společně s reminiscencemi kulturních odkazů veliké šíře. Posun o to významnější, že přináší a odhaluje autorskou nejistotu, hledání a tápání, namísto prezentace jedné nezlomné Pravdy. I pro tuto v dnešní době tolik potřebnou schopnost sebereflexe není možné Horákové O Pavlovi odbýt jako další záležitost vzpomínající na Pavla Juráčka (a jiné osobnosti této doby), jako se to děje v některých reakcích.
Protagonista Pavel
Jedním z charakteristických rysů textů tematizujících knihu O Pavlovi je ustrnutí u její obsahové roviny, což se nevýrazněji projevuje v zaostření na samotného Pavla Juráčka. Například recenze Jana Jaroše na serveru iLiteratura.cz znovu představuje jeho osobnost, následně pojmenovává kontrast mezi Juráčkovým portrétem (prezentovaným Horákovou) a autoportrétem (vystavěným v jeho Denících). Komentář jiných aspektů knihy je smrsknut na minimálním prostoru posledního odstavce.
V rámci této recenze autor publikaci O Pavlovi odbývá jako „pětisetstránkový rukopis se širším záběrem“ nebo jako Daniny „postřehy o řevnivosti v emigrantských kruzích“, aniž se dostává ke komplexnějšímu okomentování její vlastní podstaty a hodnoty. Výstižný pro celý text je Jarošův závěr: „Mezi řádky pochopíme, čím zdánlivě bezbranný Juráček ženy – včetně Horákové – fascinoval natolik, že se mu bezmyšlenkovitě oddaly a sloužily mu. Jen se trochu zdráhám uvěřit tvrzení, že by v době, kdy Daňa s Juráčkem žila, neměla ani ponětí o existenci jeho deníku. Odložený a pozapomenutý kufr s jeho věcmi prý otevřela až poté, co vyšly české části deníku – a tak nalezla deník, který si psal v Německu. Snad se rovněž dočká knižního vydání…“ Dokonale totiž poukazuje na Jarošovu problematickou perspektivu, která vyznívá dojmem, že je celá publikace pozoruhodná pouze a jenom díky osobnosti, o níž pojednává. Čili že tím jediným, co si z díla čtenář nakonec odnese, budou nedůvěra k autorce a touha po konfrontaci její knihy s Juráčkovým deníkem. Sama Horáková v takové reakci zůstává fixována do pozice nedůvěryhodné slabé ženy, nad níž je třeba se shovívavě pousmát pro její opovážlivost, ale to je tak všechno. Možná že Jarošův text nevypovídá ani tak o knize O Pavlovi jako o mužské soudržnosti a vzájemné podpoře, nezbytných pro přežití v dnešní liberalizující se společnosti.
Ta, která se nepočítá
Dalším výrazným rysem je reflexe aktuálních společenských témat, která jsou v knize zobrazována. Nejnápadnějším z nich je pojetí ženské role, ať už v soukromém nebo veřejném životě. Pozoruhodnou skutečností je, že tuto rovinu ve svých textech pojmenovávají převážně autorky-ženy.
První z nich je Alena Zemančíková v Deníku Referendum. Ta ve svém článku neopomíjí mnohovrstevnatost díla, pojmenovává četné aluze a obecně ke knize přistupuje i jako k literárnímu dílu, ne jen juráčkovskému stínu. Také ji zasazuje do kontextu podobné literatury autorek píšících o známých osobnostech (mužích), s nimiž se v životě setkaly. Nicméně vzápětí celou její existenci vztahuje k nedostatečné tematizaci žen ve společenském diskurzu: „Jeden typ portrétní literatury ovšem chybí – a nevím, jestli jen u nás, nebo i ve světě: je to případ, kdy muž – manžel, milenec, partner v práci i v umění, napíše otevřenou a hlubokomyslnou knihu o veřejně známé ženě, s níž žil.“ Tím sice upozorňuje na význačnou skutečnost, nicméně vůči Daně Horákové je to poněkud nefér. Vždyť ona sama svou existencí a odvahou veřejně mluvit přispívá k rovnováze v diskurzu a vlastně napravuje Zemančíkové závěr: „Důsledky jsou horší, než jsme schopni si připustit, ženy ve větší míře chybějí jako příklady a vzory, jako protektorky a inspirátorky svých duchovních ‚sester a dcer‘.“
Jiné pojetí feministického hlediska představuje text Kláry Vlasákové v časopisu Heroine. Ta také zmiňuje vlastnosti, které knihu dostaly do centra pozornosti. „Bylo by příliš zjednodušující číst vzpomínky Horákové jako pouhé doplnění či korektiv Juráčkových Deníků. Na to je text příliš dobrý, košatý, svébytný.“ Vlasáková umně udržuje balanc mezi reflexí obsahu a rezonancí publikace v kontextu aktuálních témat. Funkčně využívá obsažená stanoviska pro zobrazení pokřiveného náhledu na ženskou činnost v rámci kulturní sféry a pojmenovává „nejdráždivější rozpor knihy“: to, jakým způsobem je Horáková schopna rozebrat úděl ženy (tedy „sloužit mužům“), jeho příčiny, kulturní předpoklady, východiska, jak dokáže pojmenovat z čeho vychází; a jak tento rozbor zůstává zastíněn bezvýchodností, tím, že podle autorky díla neexistuje alternativa.
Vlasáková vlastně bezděčně reaguje na článek Aleny Zemančíkové, pojmenovává přínos knihy. „Nejde totiž o to, aby ženy psaly ‚správně‘ – ale aby prostě psaly.“ Právě díky tomu je pro Vlasákovou O Pavlovi literární událostí a tím si také získalo takový ohlas ve společnosti. Daňa Horáková píše a nebojí se.
Podobný náhled sdílí Marianna Placáková v článku pro A2. Ta však (přirozeně vzhledem k charakteru média) pracuje s jakýmsi integrovaným feminismem a trefně upozorňuje na momenty v reakčních textech typu Jana Jaroše a pojmenovává onu absurditu tázání se, „zda měla autorka ‚právo‘ demytizovat ‚velkého tvůrce‘, (...) či kdo z někdejší manželské dvojice vlastně napsal ‚pravdu‘“. Přesto však i Placáková zůstává u souhrnu a hodnocení obsahové roviny knihy, již vztahuje ke společenskému dění. Přesahů do literární kritiky dosahuje spíše výjimečně, například skrze srovnání s Vodou, která hoří Jitky Vodňanské, které se však opět dotýká kritického náhledu na disent, nikoli literárních aspektů obou děl. Ústředním tématem všech zmíněných reagujících autorek (stejně jako samotné Horákové) je morální rovina díla, což je pochopitelné, nicméně o charakteru knihy to příliš nevypovídá.
Povaha literárního aktu
V žádném ze zmíněných textů není kladen zřetel na knihu jako literární akt. Recenze zůstávají u toho, co se v ní říká – a jak tato témata rezonují s kulturním a společenským kontextem –, ale k tomu, jak je to uděláno, nedodávají nic. Chybí jim ucelený a erudovaný náhled dovnitř díla jako celku, který je nějak uspořádán, náhled, jenž by jej dokázal funkčně zapojit do tradice české literatury, nebo dokonce definoval jeho výjimečnost. Takový pohled zřejmě v současné kulturní publicistice chybí – a slovesné dílo pro ni povětšinou zůstává pouhou mimoliterární událostí.
Toho ve své recenzi dokázal dosáhnout Marek Lollok pro online platformu časopisu Host. Ten postupuje po jednotlivých vrstvách publikace: nejprve uvádí, kdo byl Pavel Juráček a proč o něm vlastně Horáková píše, a plynule navazuje tím, jak o tom píše – z jakého pohledu a proč její pohled objektivně stojí za čtení –, analyzuje nechronologický tok vyprávění zastavující se u jednotlivých postav, a konečně pojmenovává překročení zadaného tématu a důvod, proč O Pavlovi „stojí za to“. Obsahová rovina (tedy to, o čem kniha je) se jeho textem přirozeně prolíná, Lollok však zároveň poukazuje na souvislosti – a na to, proč co jak je. Tím vlastně nenápadně vysvětluje, kde vzniká ona ideová rovina, v níž lze publikaci propojit s aktuálními společenskými tématy, což se jaksi odtrženě děje v dříve zmíněných recenzích.
Autor se však neztrácí v jednotlivých momentech, na závěr rozebranou knihu opět sestavuje v celek. A jako bonus nachází téma stěžejní pro současnou českou literaturu v její literárnosti: otázku míry stylizace a sebestylizace, jak se objevila například v Možnostech milostného románu Jana Němce. Podle Lolloka totiž nakonec „nejde o to, najít vítěze domnělého sporu Juráček–Horáková, koneckonců ani sama autorka to vposledku takto nestaví, když přesně vystihuje podstatu žánru (...): ‚Stylizovala jsem se? Stylizovala jsem náš vztah? S pravděpodobností hraničící s jistotou, ale nikdy na úkor toho, co vnímám jako pravdu. Navíc mám dojem, že vůči jisté dávce stylizace není absolutně imunní nikdo, kdo o sobě vypráví ostatním.‘ Vyplatí se spíš slyšet unikátnost obou hlasů (...)“.
Proč však takový náhled skýtá pouze on, samojediný? Proč většina autorů reaguje pouze ze společenského hlediska?
Daňa Horáková svým dílem patrně píchla do vosího hnízda, opovážila se otevřít světu a přitom demytizovat oslavovaného tvůrce – a celé to navíc provedla s podivuhodnou lehkostí, citlivostí a erudicí. Je tak logické, že její vzpomínky vyvolávají snahu se vypořádat se společenským přesahem, který přináší, ať už je to feminní náhled na dobu nedávnou, či právě její kritičtější reflexe, nebo vůbec přítomnost žen v literatuře. S nastolenými tématy se společnost bude muset vyrovnat po svém (a já doufám, že prostoru otevřeného Daňou Horákovou využijí další autorky i autoři vztahující se k realitě vlastních životů s pokorou i odkazy k mnohovrstevnatosti a nejednoznačnosti našich realit).
Nicméně zde jako hořká pachuť na patře zůstává ještě jedno zásadní téma, které se u Horákové otevřelo skrze bezprostřední reakce: jaká je vlastně role knihy v dnešní době? Je vůbec ještě možné ji vnímat primárně jako slovesné dílo, literární akt? Nebo se taková perspektiva vylučuje se zkratkovitostí 21. století?
Na to nedokážu odpovědět. Jen se mi zdá důležité ten posun vnímat – a kriticky nahlížet na všechny texty, které se stylizují do formy recenzí jedné publikace, ačkoli ve skutečnosti reflektují stav, ve kterém se nachází naše společnost. A to, že se pod nimi ztrácí výjimečné dílo, je jedna, jistě ne nejmenší škoda.
