Hana Blažková: Účastníci zájezdu jsou budovatelským románem porevolučního kapitalismu
15. listopadu 2022
Devadesátá léta se v literární vědě reflektovat teprve začínají. Problémem je podle Hany Blažkové, doktorandky programu Obecné a srovnávací literatury na FF UK, důležitost přisuzovaná revolučnímu roku 1989. Od té doby se v literární vědě nenašel další periodizační milník. Blažková se ve své monografii Literatura bez úvazků? Mýtus nového začátku v politickém čtení devadesátých let zamýšlí nad situací porevoluční dekády v českém literárněvědném kontextu ve srovnání s tím polským. Své politické čtení demonstruje na případu Michala Viewegha, spisovatelské celebrity nově se ustavujícího kapitalistického knižního trhu. Recepce jeho děl jí totiž umožňuje mapovat vývoj literárních debat v letech po roce 1989.
Nakolik podstatná je generační situovanost vědce zabývajícího se tuzemskou literaturou devadesátých let?
Myslím si, že literární historik by měl mít dostatečný časový odstup. Podobu tuzemské porevoluční literární vědy utvářeli ti, kteří o ní dnes přednášejí na univerzitě. Někteří měli i několik rolí najednou: vedle literární historie se věnovali kritice nebo jinak zasahovali do intelektuálních debat. Často nejsou schopni mít od té doby odstup a reflektují ji skrze své pamětnické vzpomínky. Zároveň mnozí stále setrvávají v dobových konfliktech. Je v tom určitá logika, že tu nejnovější historii začíná psát nejmladší generace vědců. Stejné je to i v historiografii. O transformaci píší dnešní čtyřicátníci a padesátníci, kteří dobu zažili pouze jako děti nebo během dospívání.
V historiografii vznikaly podnětené publikace o porevoluční době již na přelomu nultých a desátých let. Za všechny můžeme jmenovat kolektivní monografii Rozděleni minulostí (2011), jež vyšla zhruba ve stejné době jako Balaštíkova Postgenerace (2010). Zároveň od té doby čeští historici dost pokročili a tématu transformace byla věnována již řada knih. Proč se nic podobného neděje v české literární historii?
Podle mě to může souviset i s tím, jakou roli hraje milník 1989 v literární vědě. Stále se čeká na nový. U příležitosti vydání Janouškových Dějin české literatury v protektorátu vznikají diskuze o napsání porevoluční literární historie. Jednou z hlavních otázek v nich je, kde „udělat tu čáru“, čím tu dobu ukončit. Dále si myslím, že je to dáno i tím, že po roce 1989 nevznikají žádná dostatečně významná díla, která by pomohla období „přirozeně“ oddělit. Stále se čeká, co se stane, co ještě vznikne.
Potřeba nové periodizace
V různých historiografických odvětvích (lze připomenout knihu Architekti dlouhé změny z roku 2019) bývá rok 1989 běžně zpochybňován jako cézura, jež jasně odděluje dvě dějinná období. Proč ani ty nepovažuješ rok 1989 za adekvátní předěl pro periodizaci dějin literatury?
Nepovažuji jej za neadekvátní, ale za natolik výrazný, že zabraňuje tomu, aby se mluvilo o jiné možnosti periodizace. Je považovaný za zcela přirozený, že se k němu nedá nic dodat. Ve své disertaci se nyní soustředím na to jej omezit a poukázat na kontinuity mezi osmdesátými a devadesátými léty. Během diskusí o periodizaci se může objevit mnoho témat, která se prizmatem výkladu jednoho milníku ztrácejí. Všechno buď rokem 1989 začíná, nebo končí. Věci, které pokračují, jsou tím pádem neviditelné.
Jaké jsou podle tebe nové možné milníky? I třeba podle vzoru Polska, s nímž srovnáváš český kontext ve své knize.
V Polsku se mluví o milníku 1996. V tomto roce získala literární Nobelovku Wisława Szymborská, což definitivně potvrdilo rozdělení literárního pole a byla založena literární cena Nike. Zároveň je to rok, v němž se – podle řady polských literárních historiků – konstituoval kapitalistický knižní trh. Vlastně si myslím, že v českém kontextu se můžeme bavit o něčem podobném: i tady literatura a knižní trh po roce 1989 procházely určitým vývojem. To se také mimo jiné snažím ukázat na recepci Michala Viewegha.
Ve svém textu dokonce navrhuješ, že by se i další politické milníky měly v literární historii upozadit. Proč?
Připadá mi zajímavý paradox, že se po roce 1989 literární kritici a vědci tváří, že by literatura neměla být ovlivňována politikou, že je konečně svobodná a nezávislá, ale zároveň ji odvíjí od pádu komunistického režimu. Když se podíváme hlouběji do historie, zjistíme, že většina periodizačních milníků v české literatuře je odvozena od těch politických, aniž by se to nějak zvlášť reflektovalo.
Jak se podobná debata odvíjela v Polsku i vzhledem k tamní situaci v devadesátých letech?
Vliv politických události na myšlení o literatuře je výrazný i v Polsku, ale jiným způsobem. Například polský literární vědec Przemysław Czapliński zdůrazňuje, že literární přelom se odehrává na třech úrovních: na rovině poetiky, institucí a idejí. Teprve když dojde k proměně těchto třech sfér, tak se může mluvit o literárním přelomu, který pak podle Czaplińského v případě transformace trvá zhruba 10 až 15 let.
Uvolněnější debata o devadesátých letech myslím souvisí s plynulejším přechodem ve vědeckých institucích. V polském kontextu dlouhodobě nefungovala tak tvrdá cenzura jako tady a po pádu komunistického režimu zůstala v univerzitních a akademických ústavech velká část generačně starších pracovníků, kteří mohli nadále ovlivňovat literární pole. U nás po roce 1989 panovala atmosféra, jako když se vše tvoří od začátku.
Úskalí dogmatismu
Z jakých předpokladů vychází politické čtení? Jinak řečeno, co je politické čtení?
Politické čtení je pojem, který jsem si tak trochu vymyslela, protože mi přišlo, že musí existovat, ale zjistila jsem, že to tak úplně není. A teď se z něj snažím trochu vykroutit. (smích) Politické čtení vnímám jako čtení literatury, které zohledňuje a zkoumá politické konflikty v literatuře, o čem a jakým způsobem se vedou a jak to zpětně ovlivňuje literaturu a literární recepci a také jak to komunikuje s politickými konflikty ve společnosti.
Kdy se v literární teorii objevuje politické čtení? Jaké má počátky?
Většina politických přístupů k literatuře dnes navazuje na kritickou teorii, ale politické čtení se vlastně objevuje zároveň se zrodem novodobé literatury. Raymond Williams například popisuje, jak se historicky vyvíjel samotný pojem literatura. Do 18. století byl chápaný v kontextu gramotnosti (literacy – v angličtině, pozn. aut.). Teprve se zrodem kapitalistické společnosti, se vznikem buržoazní třídy začíná získávat význam, který známe dnes. Už první marxističtí literární kritici pracovali s historickou a politickou podmíněností literatury. Ta tradice tady je.
Co je politično v literatuře?
Zásadní zde je moc a konflikt. Abych to nějak mohla uchopit, pracuji s definicí politična od Jacquese Rancièra, která dobově odpovídá osmdesátým a devadesátým letům. Rancièr umožňuje rozlišovat mezi politikou a policií. Společnost vnímá jako koláč, kde jsou rozdělené role a funkce a v jehož rámci je vždy nějaká část mimo. Politično nastává v okamžiku, kdy se tohle rozdělení mění a neprivilegovaná část se uchází o slovo. Tohle pojetí umožňuje rozlišovat mezi političnem a depolitizovaností. V devadesátých letech je to komplikovanější, jelikož se zbořily struktury a najednou se přihlásilo množství hlasů a subjektů, které nutně nebojovaly proti minulému režimu a nepatřily do jednoho ze tří literárních okruhů. Teď ale mohly začít svobodně zaznívat. V téhle politizované situaci mě zajímá právě to, jak konflikty probíhají, o co se vedou literárněkritické nebo estetické spory a jak to souvisí s dobovými představami o tom, jak se ustanovuje norma ve společnosti.
Jaká jsou úskalí politického čtení?
Myslím si, že je velice těžké politično definovat. Jednak existuje hned několikero definic a jednak jsou dobově podmíněné. Dalším z důležitých úskalí je přílišná politizace. Ne každý konflikt v literární vědě je politický. S tím se pojí i dogmatismus a slepota vůči odlišným ideologickým východiskům. Například při zkoumání nedávné literární historie může dojít ke zkreslování, či hůře k pocitu morální nadřazenosti nad dobou, která zkoumané politično nevnímala nebo nereflektovala.
Mýtus s veškerou lehkostí
Proč sis k analýze vybrala zrovna osobnost Michala Viewegha?
Věděla jsem, že se chci zabývat devadesátými lety. Měla jsem jednou naplánované, že budu celý den pracovat v Klementinu a věnovat se hledání bližšího tématu, ale měla jsem hroznou kocovinu. (smích) Šla jsem alespoň do Městské knihovny, abych si něco přečetla. Chodila jsem od regálu k regálu až jsem objevila Účastníky zájezdu, což byla jediná knížka, kterou jsem tehdy byla schopná číst. Po přečtení jsem zjistila, že je to geniální obraz porevoluční dekády, ve kterém je všechno. Je to dobový mýtus s veškerou lehkostí i specializací.
Když jsem si začala hledat kritiky Vieweghových knížek, zjistila jsem, že recepce Báječných let pod psa byla pozitivní. To mě šokovalo, protože se tak odhalila proměna literárního pole a přemýšlení o literatuře, které se mi do té doby jevilo jako neměnné – jako by se od roku 1989 nic nestalo. Zjištění, že přijetí Michala Viewegha prošlo určitou cestou, pro mě bylo velkou inspirací.
Co myslíš tou specializací a mýtem?
V Účastnících zájezdu se podle mě Vieweghovi podařilo vytvořit barthesovský mýtus, který legitimizuje dobovou společnost s jejím důrazem na lehkost a expertní spravování. Děj se odehrává na zájezdu a postavy jsou z autorova pohledu reprezentativním vzorkem společnosti a každá z nich má důležitou funkci v zobrazení toho, jak společnost vypadá. Máme tam politika, který je zodpovědný za veškeré řešení politiky, gaye, Ukrajince, důchodkyně. Každá z těch postav má poměrně úzkou úlohu a je celkem snadno definovatelná, hraničí až se stereotypem. Myslím, že tyhle postavy hrají pro Viewegha roli demokratičnosti a demokratické plurality.
Lze jej brát jako jako reprezentanta určitého procesu, nebo naopak jako výlučný případ? V čem je důležitý?
Viewegh je jedinečný tím, že se na začátku své kariery podílel na ustanovování komerčního knižního trhu. Po listopadu 1989 došlo k průtrži, ať už překladové nebo i domácí literatury. Spousta kritiků z toho byla v šoku. Viewegh dobře vychytal okamžik a hrál několik let roli spisovatele mezi literární kritikou a právě komerčním knižním trhem. I proto si myslím, že recepce jeho prvních románů je zajímavá – tohle vyjednávání se tam vede. Navíc se o něm dlouho mluvilo jako o jediném spisovateli, který se psaním živí a dělá to už od poloviny devadesátých let.
V devadesátých letech probíhají dva kritické spory i ve vztahu k dílu Michala Viewegha: o výklad komunistické minulosti a o konflikt mezi vysokým a nízkým uměním. Jak spolu tyto debaty souvisely?
Báječná léta pod psa stejně jako deníky Jana Zábrany vyšla v roce 1992, v době, kdy nejdůležitějším tématem bylo vyrovnávání se s minulým režimem. Je to období vyjednávání, znovu to souvisí s milníkem roku 1989 a s tím, na jakých základech bude společnost dál fungovat. V průběhu první poloviny 90. let už tenhle spor ztratí na své aktuálnosti, protože převáží výrazně antikomunistický výklad režimu. Začínají se řešit další spory, které souvisejí už se současností a s tím, co se stalo s literaturou a s knižním trhem. Tomu odpovídá i spor o vysokou a nízkou literaturu. Spousta kritiků, zvlášť z prostředí Tvaru, byla sice ovlivněna postmodernou a měla tedy blízko k rozpuštění hranic mezi nízkou a vysokou literaturou, zároveň ale v konfrontaci s fungováním kapitalistického knižního trhu začali hájit vysokou literaturu proti komerční. Vnímám to jako fáze vyjednávání o tom, jak bude fungovat literatura v nové společnosti, jaká si vybere témata a jakým způsobem je bude dál podávat. V recepci Účastníků zájezdu už se pak definovaly spíš pozice jednotlivých kritiků než tyhle velké otázky.
V čem spočívá úspěch Vieweghova psaní?
Viewegh vždy čerpal náměty ze svého života a v devadesátých letech byl zároveň výraznou mediální figurou. Jeho sebereflexivní vypravěči tak mají znaky Vieweghovy postury, obrazu, jaký si sám o sobě vytvářel jakožto o nějaké celebritě. Na přebalu druhého vydání Výchovy dívek v Čechách je napsáno, že jde o kontroverzní knížku. Viewegh si budoval obraz spisovatele, který je tím lepší pro běžného čtenáře, čím víc je kritizovaný pražskými intelektuály.
Jeho úspěšnost spočívá v tom vyhmátnout určité tendence. Tím, že se pohyboval na hranici mediálního a fikčního světa, to, co zobrazoval, bylo aktuální. V době, kdy byl hlad po nových literárních reprezentacích, napsal Výchovu dívek v Čechách, která se odehrává tady a teď a zobrazuje konflikty mezi starým a novým. Témata se v jeho knihách vždy objevují ve zkratkovité anekdotické podobě, příběhy jsou z hlediska narativní výstavby pouze naznačeny. Viewegh tak umožňoval čtenáři, aby si do toho projektoval témata, jež se řešila v dobových médiích, i vlastní zkušenost.
V knize zmiňuješ kritiku Martina Hyblera, v níž srovnává oficiální literaturu padesátých let s Vieweghovými romány a v této kontinuitě shledáváš něco opodstatněného. Co to je?
Martin Hybler o Účastnících zájezdu soudí, že se jedná o stejný typ ideologické literatury, jako byla budovatelská próza padesátých let. Dále tvrdí, že je to možné jen kvůli tomu, že čtenáři jsou úplně zblblí komunistickou minulostí, a proto mají rádi tyhle tendenční knížky. Mně na té myšlence přišlo zajímavé, že Viewegh ve svých románech používá nějaký typ persvaze. Tato ideologie se od té z padesátých let liší tím, že je podprahová. Spolu s Barthesem bychom mohli říct, že Viewegh vytváří mýtus nové společnosti. Mýtus, který je depolitizovaný, ale zároveň neuvěřitelně přesvědčivý. Jsou to vlastně budovatelské romány kapitalismu, který ale sám sebe nepojmenovává.
Většina literární kritiky je dnes politická
Feministické čtení lze nazvat takřka intelektuálním trendem. Ve své knize nebo v rozhovoru pro Radio Wave se dostáváš k tomu, že tento stále menšinový, avšak ustanovený typ angažované kritiky by potřeboval revizi, vlastní vnitřní přehodnocení. Jaké limity vnímáš u současných „angažovaných“ kritiků?
Myslím si, že v současné době je většina kritické literární produkce angažovaná nebo přinejmenším sociálně kontextová. Konsenzus o neangažované a nepolitické kritice se proměnil v konsenzus o politické, sociální kritice. Zásadní problém je, že se to příliš nereflektuje. Všichni mají pocit, že jsou v opozici nebo na okraji, ať už to jsou kritici z Alarmu, z A2 nebo i z Tvaru.
To mi přišlo zajímavé na debatě o Pěti letech a o Pozadí událostí. Obě strany ve sporu mají pocit, že jsou upozaďované. Vytvořily se tu paralelní prostory, které mezi sebou nekomunikují, ale zároveň si nechtějí přiznat relevanci v rámci celé společnosti. Ve velké většině kulturních časopisů se provozuje velice banální a zjednodušující typ feministické kritiky, který spočívá v podstatě v počítání a hodnocení literárních reprezentací. Myslím si, že kdyby naše pozice byla sebevědomější, tak by vedla i k další reflexi.
Kritický konsensus panuje i ohledně „angažované“ literatury. Například kniha Destrukce od Stanislava Bilera obdržela cenu Magnesie. Existuje někdo, kdo na současné literární scéně jde proti proudu?
Mě nebaví tahle „správná“ současná literatura, v níž se dozvíme, co dopředu chceme vědět. Ať už je to Stanislav Biler nebo Klára Vlasáková. Nezdá se mi, že by se tam odehrávalo něco nad rámec mediálních témat, která se řeší pořád dokolečka. Mám z toho pocit správňáctví: napíšu angažovaný román, kde popíšu všechna současná témata, ale vlastně tomu nedám nic navíc.
Autorka fotografie: Sára Herrmannová
Strašně zajímavý mi připadá David Zábranský: zobrazuje konflikt, který žijeme, ale zároveň si jej odmítáme připustit. Současně si politický konflikt hrozně přeje a chtěl by vést spor v rámci kulturních válek. A on ho vede, ale je to prostě konzervativec z Letné. Dokáže vypíchnout věci, které liberály štvou, a v tom je zajímavé ho číst z levicových pozic, protože jeho kritika v některých ohledech může být podobná. Například v knížce Za Alpami tematizuje nerovnosti mezi jednotlivými státy v rámci Evropské unie, jeho hrdinové jsou přitom povětšinou odporní a protivní, nikdo, s kým bychom se chtěli ztotožnit. Někteří jeho kritici jsou ale ve strašné panice jenom proto, že není jasné, jak to autor myslí. Působí to, jako bychom měli číst jen texty těch, kdo dostatečně prokáží, že stojí na správné straně barikády. Málokdo dokáže myslet s textem, využít jeho nejednoznačnost k promýšlení komplikovaných vztahů. V tom mi Zábranského přepjaté buřičství přijde sympatické: ukazuje na jistou plochost našeho přemýšlení o literatuře i společnosti.