Jan Bělíček: Naší literatuře se nedaří zužitkovat jedinečná česká témata
25. března 2021
Literární publicista a šéfredaktor A2larmu Jan Bělíček loni vytvořil v rámci Institutu úzkosti podcastovou sérii V chapadlech murmuru. V ní reflektuje aktuální literární tvorbu, která se zabývá tématy jako smutek, gender, třída či například otroctví. Mezi řadou světových děl se však objevují jen dva zástupci české literatury. V rozhovoru Bělíček mluví o tom, proč přestal psát recenze na české knihy, nebo o čem svědčí, že česká literatura řeší jiná traumata než ta světová.
Jaký máte vztah k české literatuře?
Když je člověk v kontaktu s aktuální světovou literaturou, přirozeně s ní tu českou poměřuje. Pokud chce být přísný a chce udržovat standardy, většinou mu z každé recenze vyleze nějaký hejt. Postupem času jsem pochopil, že čeští autoři nejsou neschopní nebo nekreativní. Je to dané specifickým vývojem české literatury, situací po roce 1989 a materiálními podmínkami, za jakých spisovatelé a spisovatelky tvoří. Být český literát je momentálně strašně nevděčné a těžké. Přišlo mi nefér psát jednu zdrcující kritiku za druhou.
Měly vaše hejty nějakou spojnici, která by poukazovala na nešvar české literatury?
Nevím. Spojnicí je, že pokud člověk píše každý týden zdrcující kritiku nebo něco, co nevyznívá pěkně, může si to užívat jen chvíli. Není moc zajímavé psát o tom, jak česká literatura stojí za nic a že tenhle román je zase špatný. Mohu snížit své nároky a začít oceňovat dílčí věci, což je úplně oukej, pár takových recenzí jsem napsal. Anebo se na to můžu vykašlat a čekat, až přijde něco, co bude splňovat všechny nároky – o tom je pak potřeba psát.
Máte vlastní nároky na hodnocení literatury?
(smích) Nemám jako Šalda svůj setík hodnot, kterými to proseju, a pak uvidím, jestli to prošlo. Je to případ od případu. Většinou to musí něčím zarezonovat. Mladá kritika má občas tendenci si hodnocení literatury zjednodušovat na témata: „Měly by se objevovat queer věci, měli by tam být migranti.“ O to mi nejde. Musí tam být synergie, a pokud vás kniha zaujme jen tím, jak je napsaná, je dobré a potřebné to ocenit. Zplošťování děl na kritiku a analýzu témat je docela nebezpečné. Z literatury se pak ztrácí to, co ji dělá literaturou a co je potřeba udržovat při životě.
V diskusi Salonu Práva jste uvedl, že se věnujete současné světové literatuře, protože tak lze vnést do českého prostoru nová témata a tvůrčí metody, které mohou někoho inspirovat. Nechybí tady pro to ale zásadní diskuse mezi kritikou a autory?
Proč si myslíte, že neexistuje? Já mám spíš opačný pocit. Třeba Francie, Amerika či Británie jsou státy s desítkami milionů obyvatel, ve kterých literární kritika funguje přirozeně, autoři a spisovatelé se často navzájem neznají, nekamarádí se spolu, a tak ta diskuse může být trochu odosobněná. Zatímco když člověk napíše kritičtější text tady, okamžitě se to dostane na osobní úroveň, což je nepříjemné a možná mě to částečně odrazuje od psaní o české literatuře. A proto jednou z cest, jak diskurz produktivně posouvat, je informovat o jiných způsobech tvorby, o kontextu jiných literatur, aby se tím někdo inspiroval.
Tím jsem samozřejmě nechtěla říct, že spisovatelství a kritika jsou dva rozdílné světy. Ale že si někdo řekne: „Aha, tak v Americe se píše takhle, to budu taky dělat.“ a literatura s kritikou budou spojené na nějaké tvůrčí úrovni, mi přijde jako trochu idealistická představa.
Jasně. Nikomu se už nepodaří měnit nebo ovlivnit střední a starší generaci autorů. Ale mladší generace se začíná s českou literární tradicí trochu rozcházet. Pro její zástupce je přirozenější, že aktuální novinky z Francie, Británie, Japonska či třeba Jižní Koreje konzumují, čtou, často v originále, což se podepisuje i na jejich tvorbě. Většinou jde o básníky, básnířky nebo autory a autorky povídek či kratších textů, tento trend reprezentuje třeba Klára Vlasáková. Dřív nebo později tahle generace zdejší prostor ovládne.
Hodnoty, na kterých stojí česká literatura, nejsou jediné možné
O čem svědčí, že česká literatura nereflektuje témata, která jste nabídl ve svém podcastu V chapadlech murmuru – tedy smutek, gender, třída, otroctví, uprchlictví a konec světa?
To by mě taky zajímalo. Jsou tu knihy, které to sledují a rozvíjejí, ale je jich strašně málo. Podle mé teorie se tvorba po roce 1989 stala antitezí oficiální literatury před revolucí. Byl v ní ukotvený existenciální étos a undergroundový přístup k jazyku. Aby ostatní považovali dílo za literaturu, muselo být složité a nabité emocemi. Lze říct, že jde o českou, respektive východoevropskou tradici, která vychází z undergroundu a přežívá dodnes. Vymyká se čemukoliv, co se děje jinde ve světě. Přišlo mi zajímavé ukázat, že hodnoty, na kterých stojí česká literární tvorba, nejsou jediné možné a že můžeme vycházet i z jiných, použít jednodušší formu a tak dále.
Neoficiální předrevoluční a devadesátková díla jsou zároveň často vyzdvihována, například v hodinách literatury.
Určitě to s tím také souvisí. Zároveň tu bylo kvantum literatury, která nemohla vycházet, autoři, kteří publikovali jen neoficiálně a které československá veřejnost neznala. Najednou se všechno ze šuplíčků nebo samizdatu začalo vydávat a všichni to konzumovali. V literatuře, ale i ve filozofii nebo historii se doháněly resty, doháněli jsme Západ a česká tvorba tím byla dost poznamenaná, ale doufám, že se to teď mění. Když jsem studoval bohemistiku na filozofické fakultě kolem roku 2007, nejvíc trendy byli Deleuze nebo Barthes. Tehdy bylo jejich myšlení už čtyřicet let staré. Je dobré tyto autory znát, nicméně v aktuální diskusi o teorii a literatuře to není nejdůležitější.
Status literáta se po roce 1989 dost proměnil. Po revoluci tu sice byl velký boom české literatury a autorů, ti ale brzy pozbyli na významu a na velkém knižním trhu se ztratili.
Neustále přemýšlím nad tím, kde se bere ten význam literatury pro minulý režim, pro disidenty. Proč byla literatura tak důležitá, proč si ji spojujeme s bojem proti minulému režimu. Jednu z možných odpovědí nabízí ruský teoretik Rossen Djagalov, který učí na katedře ruských studií na americké New York University. Má tezi, že jestli někdo někdy vydělal na studené válce, byli to literáti. Jak Sovětský svaz, tak Spojené státy masivně investovaly do literární tvorby, pořádaly celosvětové mítinky autorů, sjezdy spisovatelů a tak dále. Jak jedna, tak druhá strana literatuře přisuzovaly velkou moc. Po roce 1989 tohle všechno zmizelo. Je pravda, že se východoevropské literatury těšily ve světě velkému zájmu – najednou byli západnímu světu přístupné nové „exotické“ země a autoři, o kterých nikdo moc nevěděl a kteří pocházeli z nepřátelského bloku. Nebyl to však ani tak zájem o každodennost světa za železnou oponou, ale spíš o potlačované autory. To trvalo možná deset let. A pak najednou celosvětový zájem, třeba o Jáchyma Topola či Bohumila Hrabala, pomalu opadal a po roce 2000 jsme se ocitli ve vzduchoprázdnu. Mám pocit, že o východoevropskou literaturu nikdo moc nemá zájem a nám se nepodařilo zužitkovat témata, která jsou pro českou zkušenost jedinečná.
Nejsme schopni se o traumatech normálně bavit, natož psát
Existují tedy témata, jež by se u nás měla reflektovat a která mohou dostat českou literaturu na světovou úroveň?
Myslím, že jo. Minulý týden se třeba hodně řešila kauza sterilizace romských žen. Poslední sterilizace proběhla v roce 2007! To jsou věci, o kterých neví pomalu ani česká společnost a které připomínají sterilizační programy na začátku dvacátého století ve Spojených státech, o nichž mluví Colson Whitehead v Podzemní železnici. Dlouhodobě mě rozčiluje, že se o tom nejsme schopni normálně bavit, natož psát literaturu. A celosvětové publikum by to určitě velmi zajímalo. Stejně jako rok 1968. Strašně rádi se obracíme do minulosti, ale jen z vyšlapaných pozic. Měli bychom ji ukázat v jiném světle.
Různé literatury světa jsou úspěšné v tom, že vezmou politicky nosnou etapu ze své historie a zpřístupní ji globálnímu publiku silným příběhem. Takových příběhů má Česká republika celou řadu. Kromě komunismu to může být i protektorát. O druhé světové válce vzniklo také bezpočet literárních děl, ale nikdo se na minulost nedívá prizmatem, kterým se na ni v současnosti dívají třeba historici z Ústavu soudobých dějin. Tedy z pohledu spoluúčasti československých občanů na režimu. To je další veliké trauma, které nemá skvělé zpracování. Život s hvězdou Jiřího Weila je už 70 let stará kniha a pořád je to možná to nejlepší, co o protektorátu vyšlo. Traumatem, o kterém se v české literatuře naopak mluví, jsou například temné devadesátky – občas se něco objevilo u Jiřího Hájíčka, rovněž o tom psal Václav Kahuda. O exekutorech psal zase Emil Hakl ve Skutečné události. Komplexní zpracování těchto témat tu nicméně chybí.
Ale historických nebo historizujících próz tu vzniká hodně. Knihy Aleny Mornštajnové, Jakuby Katalpy nebo Kateřiny Tučkové se věnují tématům, která jste zmínil. Co je na nich tedy nedostatečné?
Máte pravdu, že Kateřina Tučková se především v těch nejnovějších knihách snaží tato témata řešit. Mornštajnová je pozoruhodný příklad. Už jsem od několika lidí slyšel, že je to česká Elena Ferrante, ale Elena Ferrante je mnohem lepší spisovatelka. Mornštajnová nicméně zachycuje některé aspekty, které velkým literátům, již se vůči ní a jejímu banálnímu stylu vymezují, unikají. V Tichých rocích vytvořila docela komplexní pohled na minulý režim a jeho aktéry. Vážím si jí za to, že otevírá věci, které ostatní ignorují.
V souvislosti s touto historizující tendencí mě napadá váš rozhovor s Libuší Heczkovou, která prohlásila Boženu Němcovou za naši Jane Austenovou. Vy sám jste za „Jane Austenovou prekariátu“ označil irskou autorku Sally Rooney; a asi by totéž mohlo platit i pro Elenu Ferrante. Proč naše Jane Austenová pochází z devatenáctého, a ne jednadvacátého století?
(smích) To je otázka za tři bludišťáky. Myslím, že v tom hraje roli, jak pečujeme o literární scénu. Existuje souvislost mezi tím, jak dobře se literárním scénám daří, a tím, jak jsou úspěšné na celosvětové úrovni. Britská, americká, francouzská či německá scéna jsou dlouhodobě dobře zajištěné a generují zajímavé autory. Máme tu příklady jihokorejské nebo nigerijské literární scény, kde dochází k masivní státní podpoře literárního života a hned generují autorky, které jsou celosvětově úspěšné, ať už jde o Hang Kang nebo třeba Chimamandu Ngozi Adichie. Nigerijských autorek, které jsou celosvětově známé, je najednou celá řada. Není to jen rozhodnutím nigerijského státu podpořit literaturu, ale tento faktor má evidentní vliv a nesnižoval bych ho.
Literatura nabízí dlouhé komplexní přemýšlení nad problémy
V již zmíněné diskusi v Salonu Práva jste vyzdvihl Bellové Jezero, Pánkovu Lásku v době globálních klimatických změn a Balabánovo Zeptej se táty. Proč jste zmínil právě je? Vede tudy cesta?
Ještě tam chybí Emil Hakl. Nevím, jestli je to cesta, ale u Pánka mi přišlo, že má jeho román vyšší ambice, než je v Česku zvykem. Bianca Bellová je brilantní spisovatelkou, ale jako by neměla o čem psát. Zpracovává témata, která s mojí realitou nemají nic společného. Mona je dystopický román z Íránu o útlaku žen. Proč zrovna tohle? Co k tomu má Bianca Bellová co říct? Má dobrý, úsečný, tvrdý, temný styl, který v Česku není běžný, ale mohla by se pustit do něčeho zajímavějšího. Ta myšlenková nadstavba mi moc neříká.
Ve vašem podcastu se ale česká literatura téměř neobjevuje.
Ve srovnání se světovou literaturou v české próze nevzniklo tolik knih, které by témata rozvíjely. A nechtěl jsem se limitovat tím, že tam musím českou literaturu montovat, pokud to tam nesedí dokonale. V pátém dílu, který se věnuje migraci, ale dvě české knihy zmiňuji, Lásku v dobách globálních klimatických změn Josefa Pánka a také Za Alpami Davida Zábranského. Pánek zajímavě popisuje postkomunistickou mentalitu, což v současné české literatuře dost postrádám. K Zábranskému samozřejmě můžeme mít spoustu výtek, občas se v médiích vyjadřuje záměrně provokativně, ale obdobně pozoruhodně zpracovává východoevropskou identitu v západním světě. Často také naráží na antiněmecký český diskurz, což mi moc příjemné není, ale oceňuju, že něco takového v románu je.
V úvodu vašeho podcastu říkáte, že literatura nabízí jakési pomalé myšlení, které může být protilékem na chaos a zmatek. Jaký je důsledek toho, když česká společnost důležitá témata literárně pomalu nepromýšlí?
Ten, že se neustále utkáváme se slaměnými panáky. Už je skoro parodické spojovat to se sociálními sítěmi, ale ty jsou takto nastaveny. Nejlepší mozky naší generace pracovaly desítky let na tom, aby nás udržely u různých sociálních sítí. Vyvolávání intenzivních zkratkovitých emocí je něco, o co Facebook záměrně usiluje. Vidím to každý den na sobě. Prohlížím si feed, přečtu si titulek nebo jeden odstavec a strašně se rozčílím, co to kdo zase píše. Pak si rozkliknu článek a zjistím, že je to celé trochu složitější. Že jde o vytrženou větu, která má v kontextu jiný význam. Tento modus se odráží v tom, když se na pomalé komplexní myšlení vykašleme. Samozřejmě ne každý má čas několik hodin denně pročítat materiály, aby si udělal komplexní pohled na věc.
Já jsem si ale od začátku chtěl definovat, co je to literatura a v čem je unikátní oproti jiným médiím. Nějakou dobu mě strašila citace od Bena Lernera, který řekl, že současná próza nabízí děj z béčkové televizní produkce nacpaný do struktur z devatenáctého století. A že bychom se na to mohli pomalu vykašlat. Chvíli jsem si říkal, že má možná pravdu (smích). Vždyť jde o relikt minulosti, proč vůbec čteme. Ale když jsem začal podcast připravovat, přemýšlel jsem, že tohle je možná něco, co literaturu od dalších médií odlišuje. Společně s autorem nabízí dlouhé komplexní přemýšlení nad dějem a pokouší se některé problémy osahat z co nejvíc stran.
Kdybyste měl vytvořit podcast o české literatuře, máte nějaký nápad, kudy by se to mohlo ubírat?
Musel bych se buď vrátit k hejtům a napsat něco zlého, anebo jít víc do minulosti než v Chapadlech, klidně i do devatenáctého století, a jít po tematických celcích, které se linou českou literaturou. Vytáhnout autory, kteří jsou pro mě důležití a jsou třeba součástí kánonu, ale mluví se o nich v jiných souvislostech, které nejsou tak zajímavé, nebo se o nich nemluví tolik, jak by se mluvit mělo. Chapadla vznikla tak, že se mi knihy, které jsem četl a vstřebával, organicky spojovaly dohromady. Nemusel jsem se do ničeho nutit. To u české literatury nemám, ale nevylučuji, že se to může stát.