Svět knihy: bez osobních setkání se literatura neobejde
4. října 2021
Dvacátý šestý Svět knihy, přesunutý z loňského května na 23.–26. 9. 2021, bilancoval stav knižního trhu po dvou pandemických letech. Cítit byla ale hlavně radost z možnosti se setkávat s nakladateli, ale i autory nebo překladateli. Čestnému hostu, jímž byla letos Francie, se podařilo poskytnout dostatečný prostor nejen románu, ale třeba i divadlu, a zejména komiksu, který má ve francouzské literatuře výsadní postavení jako literatura pro děti i pro dospělé. Překlady z francouzštiny ovšem nejsou to jediné, co z letos představovaných knih stojí za pozornost.
Vedle Francie, jež jasně dominovala zahraniční části programu, se představovali hojně také polští autoři a autorky, kteří měli dorazit na loňský zrušený ročník. V nové sekci Světa knihy Literatura jako hlas svobody pak dostalo výraznější prostor také Bělorusko, a to nejen v debatách o umělecké literatuře, ale především v kontextu (ne)svobody projevu a tisku. V hlavní hale veletržního paláce tak vznikla „dočasná Ambasáda nezávislé běloruské kultury“.
Na letošním seznamu autorů, již byli největším veletržním lákadlem, figurovala vedle nigerijské spisovatelky Chimamandy Ngozi Adichie především mužská jména – ať už jde o „spisovatelskou hvězdu“ Davida Mitchella, zástupce polské reportážní školy Witolda Szablovského, nebo letos nejočekávanějšího zástupce francouzské sekce Laurenta Bineta. Celým ročníkem Světa knihy přitom rezonoval důraz především na autorky. A to nejen co do počtu zahraničních hostek (například Dánka Anne Catherine Bomann či francouzské autorky Muriel Barbery a Pendy Diouf), ale také v rámci programu veletrhu. Ten odrážel stav českého knižního trhu, kde mají v nejprodávanějších titulech posledních let výrazné postavení právě spisovatelky.
Vedle autogramiád a individuálních debat o nových knihách s Alenou Mornštajnovou, Karin Lednickou nebo Petrou Soukupovou se postavení žen v literatuře obecně promítlo také do širších témat veletrhu. Že se se ženou v literatuře stále zachází jako se zvláštní kategorií, a to navzdory reálným počtům autorek, zmiňovaly v jedné z nejpovedenějších panelových debat i nigerijská autorka Chimamanda Ngozi Adichie, Viktorie Hanišová a moderátorka Silvie Lauder. Ne všechny diskusní panely ovšem toto téma reflektovaly tak do hloubky. Z besedy se slibným názvem Ženy v současné české literatuře se tak například vyklubalo osobní povídání autorek Mirky Skočílkové a Kristýny Trpkové o tom, jaká je to pocta, když vám velký vydavatel vydá první knihu, a jak je možné, že i křehká mladá žena napíše takový krvák, jako je Stvůra.
čtěte také: Laurent Binet: Román není Bible. Nevěřte ničemu
Jedním z témat letošního ročníku, které se objevovalo v diskusních panelech i v nejprodávanějších knihách, byla také alternativní historie. Živě své přístupy dostali možnost porovnat dva bestselleroví autoři Alena Mornštajnová a Laurent Binet, který do Čech zasadil už svou prvotinu HHhH.
Mornštajnová naznačuje v románu Listopád, jak by podle ní mohly vypadat Čechy, kdyby sametová revoluce nikdy nepřišla. Binet ve svých Civilizacích převrací příběh kolonizace a nechává inckého náčelníka přeplout oceán a „objevit“ Evropu. Podobný námět vede každého z autorů k odlišným výsledkům: zatímco Binet nachází v historii prostor pro uvažování o možnostech fikce a relativizaci evropských hodnot, Mornštajnová se naopak podle svých slov do historie vrací, protože už je jasné, kdo „měl pravdu“. O současném světě, dosud ne jasně rozděleném na ty hodné a ty zlé, by údajně psát nemohla. Přímé srovnání se zahraniční literaturou tak nedopadá pro české autory a autorky vždy příznivě.
Během veletrhu došlo i na tradiční předávání cen. Letošním laureátem ceny Jiřího Theinera, jež je už deset let udílena autorům zasazujícím se v zahraničí o šíření české literatury a kultury, se stal jihokorejský bohemista Kim Kjo-čin. Naopak anticena Skřipec, udělovaná českou Obcí překladatelů, pravidelně zdůrazňuje etický přístup k překladu a upozorňuje na špatné překlady i hrubá porušení autorský práv. Letos porota přisoudila anticenu nakladatelství Dobrovský, které podle ní dlouhodobě publikuje plagiáty překladů klasické literatury.
Letošní ročník veletrhu mohl po delší odmlce dodat návštěvníkům, a především všem, kdo jsou aktivně zapojeni do knižního trhu, potřebnou dávku energie i sounáležitosti, která se z online prostoru získává jen stěží. Jako obvykle se neobešel ani bez lamentování nad mizejícím čtenářstvím a sběratelstvím v oborových panelových debatách. Podobné stížnosti zněly uprostřed akce, na kterou stále dorazilo více než třicet tisíc návštěvníků, zbytečně sebelítostně. Na druhou stranu je pravda, že mainstreamová akce, jako je Svět knihy, monopoly velkých nakladatelství (jasně viditelné například v megastanu vydavatelství Albatros media) neproboří. Největším přínosem veletrhu tak zůstává, že může skrze doprovodný program, debaty s překladateli i s autory nebo nahlédnutí do zákulisí vydávaných děl pomoci čtenářům si ujasnit své nároky a v široké nabídce se zorientovat.
Co nepřehlédnout z letošního Světa knihy
Anna Burnsová: Mlíkař (Argo)
Intimní příběh z dramatického konfliktu v Severním Irsku v sedmdesátých letech. Klaustrofobie, kterou v hlavní hrdince vyvolává nepřetržitý dohled maloměsta i stalking a hrozby sexuálního násilí, se dá při čtení zažít téměř fyzicky.
Timothée de Fombelle: Alma: Vítr se zvedá (Baobab)
De Fombelle je francouzský autor převážně dětské literatury (ač někdy dojde i na romány pro dospělé, jako je například Vango). Malé nakladatelství Baobab jeho texty vydává soustavně a Alma, velké dětské vyprávění o svobodě, je tak další z řady knih v kvalitním překladu a vymazleném tisku.
Lucie Králíková, Michaela Karásek Čejková: Svátosti/Sacraments (WO-MEN)
V drobném stánku „malých nakladatelů“, trochu smutně vyloučených ze samotné budovy Výstaviště, byla k vidění i produkce nakladatelství WO-MEN. Svátosti/Sacraments představují rituály skrz poetický deník kombinovaný s fotografií. Rozhodně patří mezi knihy ambiciózní obsahově i graficky, na které se nakladatelství orientuje.
B. Kucinsi: Příběh jednoho hledání (Triáda)
Téma zmizelých, typické pro celou Latinskou Ameriku 20. století, se nevyhlo ani Brazílii. Politolog a novinář B. Kucinski zkoumá ve svém románu, který se pohybuje na hranici prózy a literatury faktu, otázku, zda je umění v konfrontaci s opravdovou tragédií k něčemu platné či zda je vůbec možné rozpoznat a zastavit fašismus včas.
Édouard Louis: Kdo zabil mého otce (Paseka)
V nové knize se mladý francouzský autor vrací na venkov k otci, jehož dávná pracovní nehoda z něj udělala předčasně stárnoucího invalidu. Debaty s otcem po letech neshod a hádek (například ohledně autorovy homosexuality) tematizují zoufalou pozici nižších francouzských vrstev a vyznívají nakonec až jako manifest proti současnému třídnímu systému.
Patrick Modiano: Rodokmen (Garamond)
Romány s životopisnými prvky jsou v současnosti jedním z nejvýraznějších proudů francouzské literatury. Dlouhodobým ukázkovým příkladem jsou knihy laureáta Nobelovy ceny Patricka Modiana. V té nejnovější popisuje prvních dvacet let svého života, včetně setkání s Raymondem Queaneauem či vyrovnávání se se smrtí bratra.
Juan Rulfo: Pedro Páramo (Dokořán)
Románovou klasiku, která inspirovala Borgése i Garcíu Márqueze, vydalo v nově zredigovaném překladu Eduarda Hodouška nakladatelství Dokořán.
Zuzana Říhová: Cestou špendlíků nebo jehel (Argo)
Působivá próza, na kterou se můžete nechat zlákat také touto recenzí. Cestou špendlíků nebo jehel se na první pohled zařazuje do řady venkovských románů posledních let, které ve vesnickém mikrokosmu rozplétají sítě rodinných tajemství a vztahů. Hned po pár stranách příběhu vyprávěného sugestivním poetickým jazykem je ale jasné, že jde o víc než žánrovou variaci.
Leila Slimani: Země těch druhých (Argo)
Román s podtitulem „válka, válka, válka“ sleduje příběh Mathildy, která se zamiluje do Maročana sloužícího ve francouzské armádě a rozhodne se začít nový život v jeho rodné zemi, v marockém protektorátu. Během deseti let, která předcházejí vyhlášení nezávislosti na Francii, vzniká obraz dvojí „země těch druhých“: jednu obývají Maročané pod vládou Francouzů, druhou ženy žijící v zemi mužů. Více o tom, proč by vám tahle letošní romanová novinka neměla uniknout, si můžete přečíst i zde.
Petr Wittlich: Česká secese (Karolinum)
Jeden z největších českých odborníků na secesní umění je autorem nové, souhrnné knihy, která nemapuje pouze výtvarnou secesní tvorbu, ale ukazuje výrazný směr fin de siècle v širších souvislostech. Od architektury a Preislerových obrazů po ozvěny secesní tvorby ve 20. století.