Kdo se bojí Annie Ernaux
18. ledna 2023
„Jedna z mých největších inspirací,“ vyjadřuje se v mnoha rozhovorech Édouard Louis o francouzské autorce Annie Ernaux. Zatímco jeho knihy vycházejí v překladech Sáry Vybíralové jak na běžícím pásu, Ernaux si získala pozornost české literární scény až na podzim minulého roku – a to ničím menším než získáním Nobelovy ceny za literaturu. Souběžně vyšel v nakladatelství Host román Roky, autorčin opus magnum. Můžeme si jen domýšlet, zdali mají v brněnském vydavatelství k dispozici věštkyni. Načasování je to totiž výborné.
V českém prostředí mnozí přitakávají, že se s tvorbou francouzské spisovatelky seznámili právě skrze Édouarda Louise. Eva Svobodová v rozhovoru s Hanou Řičicovou na Radiu Wave dodává, že její cesta k Annie Ernaux vedla ještě přes Didiera Eribona, dalšího spřízněného autora. V Návratu do Remeše, Eribonově nejznámějším díle, dokonce sociolog autorku přímo cituje. Relativní neznámost spisovatelky je o to víc paradoxní, že ve Francii patří její dílo ke kánonu moderní literatury: s jejími knihami se setkají mnozí studenti již na střední škole.
Autorčiným celoživotním tématem je zranitelnost francouzských nižších vrstev. Velká část jejího díla je autobiografická, sama se narodila do nuzných poměrů a ve svých textech obrací pohled na nejbližší členy rodiny. Jako červená nit se jejím dílem táhne pocit zrady vůči vlastní rodině – jako jediná se totiž po pomyslné pyramidě vyšplhala až na její samotný vrchol. V textech popisuje nemožnost vymanit se ze společenských determinismů – ať už se jedná o nezáviděníhodnou pozici žen, nebo nižší třídy. Ve své předchozí tvorbě se věnovala malým výsekům života, v Rocích předkládá čtenářům*kám rozsáhlé panorama francouzské poválečné společnosti.
Doba nepřála
Před rokem 1989 vydání jejích textů nebylo možné. V devadesátých letech sice technicky ano, ale vyšel pouze jediný svazek přeložený Annou Kareninovou, obsahující novely Místo a Obyčejná žena. Po konci cenzury se nadvlády nad literární produkcí chopil trh a literatura psaná Ernaux nebyla pro čtenáře*ky příliš zajímavá. Roky tak vycházejí po dlouhé odmlce téměř třiceti let.
Autorka totiž ve své próze pracuje s koncepty, které v české společnosti nebyly v rámci polistopadového vývoje přijatelné, případně nebyly v českém kontextu relevantní. Její dílo je silně autobiografické a točí se okolo autorčina třídního původu. Ovlivněna myšlením sociologa Pierra Bourdieua, Ernaux skicuje francouzskou poválečnou společnost jako přísně hierarchizovanou, přestože tato struktura není na první pohled patrná. Status quo je udržován skrze nepsaná pravidla a těm, kteří se je pokoušejí bořit, je jasně dáno najevo, že „by si neměli moc vyskakovat“. Ernaux dává čtenářům*kám zažívat intenzivní stud, který pociťovali její rodiče tváří v tvář institucím či vysoké kultuře.
Žánrově se texty mnohdy blíží svědectví. Ernaux si však závažné slovo svědectví nárokovat nemůže, přestože se v jejích textech objevují popisy násilí páchané na velkém množství lidí. Pojem je příliš spjatý s válkou, především výpověďmi přeživších šoa. Žánrové zařazení jejího díla tak zůstává velkou otázkou. Pojem autobiografie se jeví jako nepřesný, příliš orientovaný na konkrétní osud jedince. Samotné „já“ je v autorčiných prózách zpochybňováno: Ernaux jej označuje za „je transpersonnel“ – já přesahující hranice individua. Tomu odpovídá to, že vypravěčka v prózách někdy promlouvá ve třetí osobě, v Rocích se pak setkáme s neosobní slovesnou konstrukcí. Stejně tak autorka odmítá zařazení pod autofikci kvůli spojitosti s fabulací – za cíl svého psaní totiž proklamuje pravdivé zobrazení. Autorka sama se snaží prosadit termín autosociobiografie, který postihuje právě ono rozkročení mezi osobním a kolektivním.
Ačkoli je dílo Annie Ernaux silně inspirováno metodami sociologie, neměli bychom – i pro naše vlastní potěšení z četby – zapomínat na to, co Pierre Barbéris, literární historik a velký znalec Balzacova díla, nazývá „le reste du littéraire“. Doslova bychom výraz mohli přeložit jako „literární zbytek“, avšak rozhodně se nejedná o oschlé zbytky od včerejší večeře. Právě naopak, jde o samotnou literárnost daného textu, kterou nelze redukovat na jeho dokumentární hodnotu.
Literatura konkrétna
Ernaux má obdivuhodnou schopnost mobilizovat kolektivní kulturní vědomí, což ovšem vede k tomu, že překladatel musí zvládnout přeložit specificky francouzské reálie. Klobouk dolů před Tomášem Havlem, který byl postaven před nelehký úkol přeložit Roky do češtiny. Co je ve francouzštině zkratka, kterou není potřeba rozvádět, v češtině nemusí evokovat nic. V krátkém textu vydaném v roce 2000, La Vie extérieure (přeložitelné jako Život venku či Vnější život), popisuje vypravěčka cesty vlakem RER mezi centrem Paříže a Cergy, oblastí na předměstí. České*mu čtenáři*ce zkratka RER nic neřekne, ale ve Francii má vlak RER okamžité konotace prekarity, chudoby a zranitelné periferie.
Právě schopnost jedním výrazem evokovat celou síť významů je důvod, proč jsou texty Ernaux tak fascinující – ale zároveň těžce přeložitelné. Při čtení je nutné nejen mobilizovat kontury francouzské historie s velkým H, ale zároveň být obeznámen*a s realitou všedního života. V psaní Ernaux jen těžko nalezneme vzletné metafory, po textu jsou však rozesety metonymie, a čtenář*ka je tak konfrontován*a s názvy ochucených jogurtů či s modely automobilů: v Místě je oním vytouženým Renault 4CV, v Rocích v polovině šedesátých let je jím Citroën Ami 6. Každý název je zatížený sociálními významy. V Rocích bude český*á čtenář*ka rozumět spíše pasážím vztahujícím se k období v nedávné minulosti. Globalizace má totiž konvergující tendenci a nadnárodní koncerny jsou – na rozdíl od názvů produktů, které se na francouzském trhu objevily po válce – povědomé.
Vposled jde o to rekonstituovat i vzpomínky na všednost: události 11. září vyvstávají v paměti vedle Knausova-Oginova kalendáře, který pomáhal ženám sledovat plodné dny. Obé má však zásadní vliv na trajektorii života. Způsob přemýšlení se tak v mnohém blíží historickému směru mikrohistorie. V sedmdesátých letech, kdy byly v módě velké agregátní výzkumy, které se dívaly na historii z dálky a pomocí nově dostupných nástrojů v podobě analýzy velkého množství dat, přichází mikrohistorie s přístupem naprosto opačným – měřítkem se stává jediná komunita, malé množství lidí. Odvážná teze spočívá v tom, že na základě singulárního lze dělat obecné závěry. Ernaux rekonstituuje historii, objektem je jí vlastní život, přesto mají její texty ambici vypovídat o obecné zkušenosti.
Médium jako obsah?
Jakožto spisovatelka klade Annie Ernaux velký důraz na jazyk, zkoumá ho a experimentuje s ním skrze zapisování či odposlouchávání cizích konverzací. Jestliže na počátku její literární dráhy najdeme stopy po stylu, který by se dal nazvat jako „literární“, od vydání Místa v roce 1984 odmítá jakýkoli jazykový ornament. Svou metodu pojmenuje „écriture plate“ – „ploché psaní“ a zaváže se k přísné a strohé popisnosti, jež je prosta zkrášlování reality. Je to volba promyšlená a vposled politická. V jedné z nejslavnějších pasáží Místa podává vysvětlení: chce popsat realitu života svého otce, muže z dělnické rodiny. Jiný styl než strohý popis, prokládaný výrazy lokálního dialektu patois, by realitu jeho života nedokázal přenést. Jednotlivé vrstvy jazyka nejsou neutrální, ovládání spisovné mluvy a určitá lehkost vyjadřování je výsledkem letitého procesu. Čas a prostor k tomu dostávají z většiny pouze příslušníci vyšší třídy. Ernaux tak popisuje vlastní bolestivou cestu k osvojení „správného“ jazyka a propast, jež tento rozdíl vytvoří mezi ní a vlastní rodinou. V Rocích shledává, že „měla už jednou provždy psát jen svým jazykem, jazykem všech“ a zpětně tak stvrzuje tuto volbu. Ten podle ní jako jediný může zprostředkovat realitu chudé a nevzdělané Francie, neznalé kulturních kódů a ztracené v matoucí síti institucí. Autorka zpochybňuje samotnou poetickou funkci jazyka ve prospěch politické a sociální angažovanosti.
Médium považuje za neoddělitelné od obsahu, který přenáší, a kromě zacházení s jazykem dokumentuje příchod a vývoj fotografie a později i televize. V Rocích nás tak nejprve provádí popisy fotografií ze čtyřicátých let, na nichž pózují naškrobené děti. Pozornost je věnována nejmenším detailům, které prozrazují pozici daného média ve společnosti. První fotka je „vlepená do desek obroubených zlatou lemovkou, chráněná průsvitným papírem s raženým vzorem,“ později jsou snímky ledabyle vložené v albech – známka toho, že se technologie stala dostupnější a tím i méně sváteční. Na konci Roků jsme konfrontováni se záznamy na videokazetě, na nichž figuruje právě narozené miminko. Samotné médium tak má v díle Ernaux vliv na paměť: „Rozmanitý, nepřetržitý, den po dni snímaný záznam světa procházel televizí. Rodila se nová paměť. Na povrch změti tisíců virtuálních záběrů, viděných, zapomenutých a zbavených komentářů, které je původně provázely, vyplouvaly sáhodlouhé reklamy, ty nejbarvitější a nejštědřeji nabízené postavy, běžně nevídané nebo násilné scény a vrstvily se na sebe takovým způsobem, že mohl vzniknout dojem, že Jean Sebergovou a Alda Mora našli mrtvé v jednom a tomtéž autě.“
Ernaux ve svém psaní odmítá hierarchizaci, vznešené a nízké – vše je postaveno na stejnou úroveň. Tato nivelizace se projevuje i ve struktuře vět jako takových: jednotlivé propozice jsou vedle sebe kladeny bez použití spojek, které by vztah mezi nimi objasnily. V Rocích je možné narazit na přirovnání papeže Jana Pavla II. k Madonně: „Pro západní svět to byl politický hrdina, bojovník za svobodu, Lech Wałęsa celosvětového kalibru. Jeho východní přízvuk, bílá klerika, výzva ‚nebojte se‘ a líbání země při výstupu z letadla, to vše bylo součástí show, jako když Madonna na koncertech házela do publika kalhotky.“ Ernaux však jde ještě dál a na stejnou úroveň se tak dostávají vlastní vzpomínky a filmové scény, obojí stejně reálné: „jako bychom po prázdninách měli umřít, tak jako ve filmu Tančila jedno léto.“ Neexistuje pro ni totiž nic, co by nestálo za vzpomínání, protože „paměť, stejně jako sexuální touha, nemá konce“.
Můžeme si tak jen přát, aby zájem české literární scény o [ernóksovou], jak je autorčino jméno nešťastně přechýleno na obalu Roků, neopadl. Přináší totiž úhel pohledu, s nímž český*á čtenář*ka doposud neměl*a mnoho příležitostí se setkat. Její obhajoba nelegitimní paměti, která si vzpomíná stejně dobře na „skleničky kojenecké výživy Blédina“ jako na konec války v Alžírsku, může být podnětná i pro českou literární scénu. Přestože obrací pohled směrem pryč od jednotlivce, vposled jsme v jejím pojetí tvořeni vnějškem a v ostatních můžeme najít mnohé, co vypovídá o nás samých – jak sama autorka poznamenává v textu Journal de dehors (Deník zvenku).
ERNAUX, Annie: Roky. Přel. Tomáš Havel. Brno: Host, 2022. 264 s.
