Hrdiny Těchhle fragmentů známe všichni, málokdy jim ale nasloucháme
14. června 2021
Zdroj: Host
V březnu vyšla Biance Bellové v nakladatelství Host sbírka povídek Tyhle fragmenty, z nichž některé již vyšly v poslední dekádě časopisecky. Autorka v nich upírá pozornost na zdánlivě všední problémy obyčejných lidí různých generací. Ve vyprávění postav se objevují nadčasová témata, která se mohou týkat všech: boj s pošramocenými vztahy, snaha zavděčit se rodičům, strach ze stárnutí či osamění.
Drtivá většina recenzí této knihy zdůrazňuje, jak se dílky o „obyčejných“ lidech Bellová vzdává dystopické atmosféry svých předešlých románů: pro Petra A. Bílka je dokonce „mnohem spíše povídkařkou než tvůrkyní románů“ (Respekt 32/17). V osmnácti příbězích Těchhle fragmentů autorka nastiňuje epizody ze života z různých důvodů nešťastných hrdinů a neuzavřeností povídek naznačuje, že je snad čeká něco lepšího, než co právě zažívají.
Zdroj: Martin T. Pecina, Host
Jak sama v Liberatuře uvádí, ve středu jejího zájmu je člověk. Nezajímá ji politika. Její dílo není nijak přímo společensky angažované, a přece nám toho napovídá spoustu o osamělosti, nefunkčních vztazích, trpkých životních chvílích, zkrátka o nadčasových trápeních obyčejných lidí. Opakovaně řeší určitý konflikt ve vztahu ke svému okolí, nejčastěji k rodině: ať jde o problematický vztah k otci nebo dilema rozhodnout se mezi manželkou a milenkou. Z textů také často vyvstává téma komunikační propasti, zvlášť mezi mladšími a staršími představiteli, kteří reagují na vzájemné nepochopení různě. Čiší z nich vztek, pasivní agrese nebo úplná odevzdanost.
Povídky akcentují potlačované emoce nebo proměnlivost vztahů. Například Prší, Vivien, která poprvé vyšla v literární příloze Respektu již v roce 2014, vypráví příběh o starším muži, do jehož bytu na maloměstě přijíždí na léto čtrnáctiletý vnuk trpící depresí. Postupně vybudované křehké spiklenectví mezi těmito postavami přibližuje jak jedinečnost vztahu prarodičů s vnoučaty, tak jeho nevyhnutelné narušení, dovrší-li dítě určitého věku. Právě povídky vyprávěné skrz perspektivu starších hrdinů a starší hrdinky (kromě Prší, Vivien třeba Čestný profesor či Interview) jsou velmi emotivní, vyprávěné s citem pro jazyk a s řemeslnou zručností; vykreslují křehký svět utkaný z jisté dávky smutku, hněvu i frustrace.
Nikdo sem nepřijde
Zapomenutým místům našeho kraje a zejména opuštěným lidem v něm se věnuje tklivá povídka Hrázný. V obrazu opuštěných Sudet, jež komentuje muž kontrolující stav přehradní hráze, dokazuje Bellová schopnost podat svědectví i o čím dál oblíbenější (až ohranější) lokalitě literatury i filmu z neobvyklého úhlu pohledu bez přebytečného patosu či klišé. Nezneužívá bohem zapomenuté místo coby kulisu pro fabulované dobrodružství (jako například Veronika Bendová ve Vytěženým kraji). Do popředí staví samotu tamních obyvatel, poznamenaných historií místa a nezájmem lidí z dalekých měst.
Autorka dokáže pomocí několika slov či vět navodit povědomou atmosféru, kterou podporuje zejména citem pro detail i autentickými dialogy nebo vnitřními monology. Jazyk upravuje na míru svým postavám, jako když v povídce Konec sezóny lehce přeskakuje z hovorové češtiny do ostravského dialektu. Příběh je inspirovaný autorčiným sousedem: otec starající se o postiženého syna si podle ní literární prostor zaslouží.
Vyprávění postav různého věku, profesí i osudů působí jako malý střípek z jejich života: připomíná náhodné zaposlouchání se do povídání lidí u vedlejšího stolu v kavárně. Rozsahem krátké texty nejsou vyčerpávajícím svědectvím o spletitých cestách životem, autorka do povídkového útvaru nevtěsnává příliš. Prostě poskytuje škálu zdánlivě obyčejných osudů nebo dilemat, kterým člověk běžně nevěnuje příliš pozornosti. Bellová ve svých povídkách líčí uvěřitelný, mnohovrstevnatý svět, který tak nějak všichni známe.
Přestože není ve všech povídkách explicitně zmíněné české prostředí, tuzemský čtenář se bude pohybovat po známých místech – ať už jde o letní koupaliště, chalupy, rozpálená sídliště, pražský Žižkov nebo zasněženou zimní krajinu.
Osudy protagonistů povídek se sice odehrávají v čase před pandemickou krizí a náš svět je nyní o něco nevyzpytatelnější, z hlediska fragmentů, které sbírka akcentuje, je ovšem stejně náročný: dál se budeme snažit čelit vztahovým krizím a samotě, vymaňovat se z nekonečné touhy zavděčit se rodičům, dál budeme brojit proti nevyhnutelnému stárnutí.
V již zmíněné recenzi pro Respekt Petr A. Bílek upozorňuje také na neschopnost českého čtenáře povídky řádně ocenit – dokonce je ani nevnímá coby plnohodnotný literární projev. Tomu by mohly napomoci právě takovéto sbírky, které namísto z tematického či inspiračního zadání někým druhým vyvěrají z neodbytné potřeby vyprávět. Tyhle fragmenty rozehrají zapomenuté obrazy z dětství, donutí zamyslet se nad opuštěnými lidmi či místy, a možná i ponouknou k mnohem zaujatějšímu odposlouchávání epizod ze života cizích kolemjdoucích.
BELLOVÁ, Bianca: Tyhle fragmenty. Brno: Host, 2021. 195 s.
